Napadám na pravé rameno Odry

Zachování hranice na linii Nisa-Odra bylo hlavní podmínkou Michaila Gorbačova pro sjednocení Německa. A Západ? Západ místo toho rozšířil NATO daleko na východ, za což ovšem řeka Odra nemůže...

Ladika jsem měl rád, byl to skvělý člověk, a především skvělý básník, což není vždy samozřejmá kombinace. Spousta hajzlů píše takové básně, že i Karel Sýs je proti nim jen naprostý, třebaže sympatický diletant.

Proto mi bylo samozřejmě líto, že Ladik neskonal na syfilidu, jak si vždy velmi přál. Prostě měl tu smůlu, že nikdy nenarazil na nakaženou kurvu, což je pro básníka jeho formátu vždy obzvláštně bolestné.

A dost možná už ani žádné nakažené kurvy neexistují, když už se nesmí v hospodách kouřit, těžko být dnes prokletým básníkem, natož básníkem buřičem, když člověk nemá na jazyku žádný vřed.

Ladikův skon byl mnohem prozaičtější. Ladik zmizel hned druhý měsíc po velké mobilizaci, údajně si lehl někde na Haliči (prameny se nedokážou shodnout, kde přesně), do škarpy, protože ho válka proti Rusku údajně už nebavila a čekal, až se mu nad hlavou rozprskne kazetová munice a nečekal, podle očitých svědectví, příliš dlouho…

A přece tu po Ladikovi zůstaly jeho básně, plné rýmů a jakési, nutno dodat, pochmurné krásy. To je ovšem pochopitelné, protože když si člověk vzpomene na klan politických sionistů Rothschildů, není mu zrovna dvakrát do zpěvu. A přesto dokázal Ladik vydolovat z pochmurnosti tohoto světa ve svých verších krásu nesmírnou!

„Jedna paní chytala do vlasů zlatavých motýly,

ti motýli byli jedni modří a ti druzí, ti bez bez křídel, zase žlutí,

a každému, kdo šel kolem, bylo z těch motýlů na zblutí.

A ta paní, když byla do Kyjeva zvána, jela tam vždy v podprdě napěchována.

Tak jako ještěrka po mouše, ta ženská milovala Sorose,

nic, jen aby jaderná válka byla, aby Kristus Národů, svatá Rus nezlobila,

to chtěla ta Čaputka stokrát horší než Pekarka!“ recituji jednu Ladikovu báseň.

Tak se Ladikovou zásluhou, ač neskonal syfilidou, v tomto ponurém světě, plném Rockfellerů, Rothshildů, Zelenských a jiné fašistické sběře, láska neodrodila.

Neboť když americké zbraně mluví, musí je básníci a jejich básně překřičet, aby bylo komu na klenutou hruď Puškinovy řády připínat, a národy se zase navzájem mezi sebou vášnivě milovaly jako Adam a Eva tu první noc po vyhnání z ráje...