Naložili byste vlastní děcka do auta a narvali s nimi v plné rychlosti do popelářů?

Lidem už začíná z aut, sociálních sítí a veškeré techniky, kterou jsou obklopeni, docela přeskakovat. Řekněte sami, sedl by, například, normální člověk do auta a vydal se na D1? A přesto jsou takových magorů na D1 mraky

            Mám to štěstí, že si švagr postavil barák rovnou u frekventované silnice I. třídy, ale která silnice I. třídy není dnes frekventovaná?

            A nejenže bydlí rovnou u frekventované silnice I. třídy, ale je to i velmi pohostinný (kam se na něho hrabou muslimové!?) člověk, a tak mě co chvíli zve na čekanou.

            Pro přemíru pracovních i rodinných povinností musím většinou jeho pozvání s těžkým srdcem odmítnout, ale když se mi teď krátce před dušičkami zcela nečekaně nabídl den naprostého volna, neváhal jsem a okamžitě švagrovi přes messenger oznámil, že přijdu.

            „Přijď, všichni se na tebe strašně těšíme, zabijeme tele jako v podobenství o ztraceném synu,“ zavolal mi švagr obratem přes whatsapp.

            Tele bylo opravdu příjemné tučné, ale o něj mi a priori nešlo.

            Sotva jsme se nacpali telecím k prasknutí, odvedl mne švagr do zimní zahrady, odkud byl nádherný výhled na silnici I. třídy, kterou jsme si vzali na mušku, popíjejíce přitom lahodné domácí pivo, jež si švagr vaří podle receptu, jehož autorem je snad údajně sám Ladislav Jakl.

            „Škoda, že jsi tady nebyl minulý týden,“ vykládal mi švagr, zatímco po silnici, na kterou jsme hleděli, jezdila plechová stvoření, bez kterých by lidé byli jako bez nohou a konec konců i bez mozku, „kamión vjel do protisměru a smetl dvě osobní auta.

            To ti byla nádhera!

            Sedm mrtvých namístě!

            Sjeli se k tomu sanitky snad z celého kraje.

            Ta auta byla úplně na sračku, a ti lidi, co je z nich tahali, taky.

            Kdepak člověk, to jsou tuze křehká nádoba!

            Ale já ti měl štěstí jako prase. Chtělo se mi totiž zrovna chcát, ale petka, do které chčím, když jsem na čekané, už byla plná.

            ,Ještě deset sekund!‘ a půjdu se vychcat, smiřoval jsem se s tím, že si budu muset odskočit.

            A v tom bum bác, ten chlap v tom kamiónu nejspíše zachrápal, taky to ti chudáci, nemají lehké, furt pryč z domova, hlavně Turci a Poláci, a už to bylo!

            Já ti od samé radosti úplně zapomněl, že se mi chce chcát!

            Sedm na fleku mrtvých, to se ti podaří tak jednou za měsíc!“

            Musím přiznat, že jsem švagrovi musel závidět, takových historek měl z čekané spoustu, však se taky pustil hned do další.

            „Nebo včera!

            To taky nebylo vůbec špatné!“ vykládá a já ho poslouchám, „seděl jsem na čekané zrovna jako teď. Sedím, deset minut pryč, a pořád nic, dvacet minut a pořád nic, třicet minut a pořád nic.

            ,Do prdele, co s těmi lidma je, už tady sedím půlhodiny a ještě žádný smrťák!‘ nadávám na lidi, když v tom se v zatáčce vynoří cisterna.

            Zpozorním, protože to vypadá nadějně.

            ,Kdyby ses tak převrátila, začala hořet a zároveň do tebe vrazilo v plné rychlosti aspoň dalších pět aut!‘ pomyslím si a sotva si to pomyslím, cisterna se opravdu převrátí, začne hořet, zároveň to do ní napere dalších pět aut, která taky začnou hořet, takže provoz na silnici se docela zastaví.

            ,Paráda!‘ lebedím si.

            Z aut vyskakují zděšení lidé, všechno nádherně hoří, za chvíli jsou tady hasiči a záchranka, bůhví, jak se sem přec tu zácpu dostali. Záchranáři vyskakují ze svých aut, aby zachránili ty, co ve svých autech zůstali, je to hotový koncert.

Mrtvý byl ovšem jen jeden, spoustu lidí se podařilo zachránit, ale vizuálně, vizuálně to vůbec nebylo marné, kamaráde!

            A motorkáři?

            Zabité motorkáře ani nepočítám, to je jen taková drobná škodná.

            Ale víš, co bych chtěl?

            Chtěl bych jít někdy na čekanou k přechodu pro chodce!

            Jeden známý si to nemůže vynachválit!

            Dřív chodil na ryby, ale s rybařením seknul a místo u vody teď vysedává u přechodů pro chodce s foťákem místo udice.

            A není, kamaráde, den, aby přišel domů s prázdnou, už má z těch sražených lidí doma hotovou galerii!

            Hele, vidíš to popelářské auto!

            Popeláři přinášejí štěstí!“

            Na silnici se opravdu objevilo mohutné popelářské auto. A skutečně okamžitě z proudu aut jedoucích v protisměru vybočilo osobní auto a napralo to přímo do popelářů.

            „Super!

            Vypadá to, že v tom osobáku jsou dvě děcka!

To miluju!“ vypískl nadšením švagr, maje k očím přiložený dalekohled, zatímco já, hledě do svého dalekohledu, jsem vzrušením ani nedýchal, vypadalo to, že v autě, teď už ovšem docela sešrotovaném, jsou opravdu nějaká děcka.

„Ať mě lámou v kole, jestli to ta ženská nenapálila do těch popelářů schválně!

No jo, ženským za volantem šibe nejvíc,“ poznamenal švagr a dodal, „za chvíli tu máme záchranáře.“

Nemýlil se. Za chvíli skutečně dorazili záchranáři, kteří začali okamžitě z hromady šrotu dolovat lidská těla, zatímco jiní odváděli zjevně otřesené popeláře k sanitkám.

Provoz na silnici se zcela zastavil. Lidé, jako hmyz probuzený po zimě, vylézali ze svých aut, většinou s mobilem u ucha.

„Stojíme, zas nějaká bouračka, kurva, vypadá to na mrtvé, do prdele!“ oznamovali, odsouzeni zase pro jednou k totální nehybnosti.

Konečně se záchranářům podařilo vyprostit mrtvé, ženu a dvě děti, a seřadit je hezky vedle sebe jako na výřadu. Jeden z hasičů zatroubil na trubku na znamení toho, že záchranná akce je u konce, ale trvalo ještě dobře půlhodiny, než se podařilo silnici zase zprůjezdnit a auta se mohla zase rozjet.

„Díky za všechno, bylo to moc pěkné!“ loučil jsem se pak švagrem a jeho rodinou, nahazuje si na záda batoh plný telecího, které mi švagr nabalil.

„Není zač,“ mávl rukou švagr, starostlivě dodávaje, „hlavně ať se ti cestou zpátky nic nestane. Člověk zakopne ani neví jak, a hned má rozbitý nos.

Dávej pozor!“

„Budu,“ slíbil jsem švagrovi, rozsvítil čelovku a rázně vykročil do houstnoucího dušičkového šera, abych za tři hodiny šťastně bez jediného zakopnutí dorazil domů na samotu u lesa už v úplné tmě.