Najdi si svého Kremlina! Neprůstřelná metoda pro odhalení ruských agentů!

Vzhledem k nezměrným obavám většiny uvědomělých (lepšolidí) ať už z oblasti politiky, médií, kultury nebo neziskového sektoru, jsem neváhal ani chvliku a našel si svého Kremlina

            S manžely Kremlinovými seznámil jsem se nanejvýš pozoruhodným způsobem.

            Přesně před čtrnácti dny jsem se ze spolehlivého zdroje dozvěděl, že na okraji Prahy, pouhých třicet minut (!) chůze od konečné metra, se nabízí k prodeji malý zahradní domek a to neskutečně levně, totiž jen za patnáct miliónů korun. Nešlo mi samozřejmě o domek, ale o višňový sad, ostatně už velmi zpustlý, o výměře necelých dvou hektarů, který náležel k domku a prodával se spolu s ním.

            „Taková láce a přitom by se dalo z višňového sadu nasekat dobře přinejmenším patnáct stavebních pozemků pro individuální bytovou výstavbu!“ věděl jsem, že taková příležitost k zmnohonásobení investice přicházívá jen párkrát do roka.

            Okamžitě jsem proto nechal zapřahat, nacpal prachy do igelitky a bez prodlení vyrazil, aby mi snad takovou investiční příležitost nevyfoukla katolická církev. Mrzlo, saně po cestě jen letěly, rolničky vesele zvonily, bujným koním stoupala od úst pára, není divu, že se mne zmocnila nevyslovitelná lehkost bytí.

            „Hrom do toho, aby ten višňový sad nebyl můj!“ mnul jsem si spokojeně ruce v palčácích.

            Tak jsem dorazil do N., malého a ničím zajímavého městečka, kde jsem ovšem chtěl přepřáhnout a rychle pokračovat dál, protože katolická církev, co se týče majetku nikdy, nespí, a tedy jsem nemohl spát ani já, i když už se smrákalo. Ale nebe bylo jasné, Měsíc téměř v úplňku, nic mi nebránilo uhánět dál.

            „Hned to bude, blahorodí,“ řekl mi podomek, když jsem mu v zájezdní hostinci poručil, aby mi přepřáhl koně, a dodal, „můžete si mezitím vevnitř vypít čaj, trochu se zahřát, ještě se ani pořádně nesetmělo a už je mínus patnáct.“

            „Proč ne?“ řekl jsem si, protože bylo opravdu minus patnáct.

            Vzal jsem igelitku s penězi a šel na čaj. V hostinci byla ale nějaká veselá společnost. Nějací důstojníci, dva nebo tři statkáři vypasení z evropských dotací a taky samozřejmě spousta kurev. Takovou spoustu kurev jsem už opravdu neviděl. Objednal jsem si čaj a začal jej usrkávat, abych jej co nejdříve vypil.

            A jak tak ten čaj piju, přitočí se ke mně zrovna jedna taková kurva, vypadá jako televizní hlasatelka, takové mají vždy čich na prachy.

            „Jéje, vašnosto, snad nepijete čaj?

            Tuhle si se mnou dejte šampaňské!“ řekne a opravdu mi strká číši šampaňského, sedajíc mi na klín.

            „Rád, bych.

            Ale nemám čas. Tuhle v igelitce mám patnáct mega, jedu kupovat višňový sad u Prahy, bude z něho dobře patnáct stavebních pozemků,“ odpovím, nedávaje si pozor na jazyk, jak se mi začaly vrážet hormony do hlavy.

            A kurva, jak slyší o patnácti miliónech, přitiskne se ke mně ještě víc a mazlivě říká: „Tak to, vašnosti, oslavíme, takový kauf!“

            Ženské, a obzvláště kurvy, to, bohužel, se mnou náramně umějí.

            „Tak jo, oslavíme to!“ řeknu a naráz vyprázdním číši šampaňského.

            A to je konec, protože já, jak se napiju šampaňského, tak to je vždy konec. Tři dny jsem tam hýřil, platil všechno za všechny, nechal přivézt ještě jednou tolik kurev, taky cimbálovou muziku jsem tam dotáhl, zkrátka a dobře, za ty tři dny mi zbyla jenom ta prázdná igelitka.

            Když jsem všechno utratil, vyhodili mne z hospody ven. V hlavě mi hučelo jak v úle. Řekl jsem si, že půjdu do Prahy pěšky a přemluvím prodávající, aby mi višňový sad prodali na dluh. Ale neušel jsem ani dvacet minut a žuchnul sebou do sněhové závěje.

            „V takovém stavu stejně daleko nedojdu. Trochu se prospím, osvěžím spánkem a pak půjdu dál,“ říkám si, protože v závěji bylo náramně měkce.

            Zachumlám se tedy do sněhu a najednou je mi takové teplo, jako bych ležel na peci v rodné chalupě.

            Ale když jsem se pak opravdu probudil, neležím už v závěji, ale na gauči v obývacím pokoji manželů Kremlinových.

            „Našli jsme vás v závěji. Vzali jsme vás k sobě domů, abyste nezmrzl,“ vysvětlili mi manželé Kremlinovi, jak jsem se dostal k nim domů.

            „Dal bych si čaj,“ řekl jsem jim na to.

            „Ano, promiňte, měli jsme vám ho hned nabídnout,“ omlouvali se mi manželé Kremlinovi.

            Posadil jsem se, vypil sklenici čaje a ukázal na knihovnu: „Můžu se podívat na vaše knihy? Jsem totiž kulturní člověk, zajímám se, mimo jiné, i o literaturu.“

            „Samozřejmě, jen se podívejte!“ přikývli manželé Kremlinovi.

            Přistoupím ke knihovně, a co nevidím?

            V knihovně jsou samí Rusáci!

            „Daniel, Brodskij, Limonov, Mandelštam, Chlebnikov, Platonov, Gorbaněvská, Ulická, Den opričníka, Zinkoví hoši, Delone, Ginzburg, Galanskov,“ čtu jména spisovatelů či názvy knih v knihovně a nakonec dvě z nich vytáhnu, abych jimi zalistoval, jsou to knihy od Petra Pomerantseva „Nic není pravda, všechno je možné“ a Máši Gessenové „Neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina“.

            Když je prolistuji, vrátím knihy zpátky a zeptám se Kremlinových: „Vy jste rusofilové? Jako že máte v knihovně jen samé ruské knížky.“

            „Ano, jsme rusofilové,“ přikývnou, hanbíce se za to, klopíce oči.

            „Hm,“ řeknu a po chvíli mlčení dodám, „to vás lidi asi tady nemají moc rádi.“

            „Ne, nemají. Pořád nás někdo sleduje a podezírá, všichni se na nás dívají skrz prsty. Tuhle jsme byli na večeři v restauraci a někdo nám do ní nasypal písek, když jsme si odskočili na toaletu. Polévka se pak vůbec nedala jíst,“ řeknou manželé Kremlinovi.

            „Ano, vím, to je od Charmse,“ přikývnu, ale raději ještě manželé Kremlinovi podrobím testu, zda jsou skutečně rusofilové a ne nějací paranoici.

            Ptám se jich na všechno možné, v kterém blázinci se léčil Viktor Fajnberg, kdo zavraždil novinářku Politkovskou, jaké je skutečné jméno ruského turisty Boširova, který navštívil Salisbury a jakou má hodnost, který útvar GRU se zabývá aktivními opatřeními, a oni všechno vědí.

            „Jsou to opravdu rusofilové,“ pomyslím si a nahlas se zeptám, „a teď mi řekněte, proč máte Rusko vlastně tak rádi?

            Co vás na něm tak přitahuje.

            Kremlinovi chvíli mlčí a pak řeknou: „Přitahuje nás to, jak si Rusové bez přestání a se svatým přesvědčením likvidují vlastní intelektuální elitu. Ano, to nás na Rusku fascinuje nejvíc.“

            „Myslíte ovšem nikým nezvolenou pseudoelitu, všelijaké radílky, kteří si myslí, že jsou lepší lidé jen proto, že jsou například lingvisté nebo hudební vědci,“ upřesním.

            „Ano, takovou elitu máme na mysli,“ přikývnou Kremlinovi.

            „Nu, což s vámi?

            Sami si za to můžete, že jste rusofilové, litovat vás nemůžu,“ řeknu manželům Kremlinovým, kteří mne zachránili před zmrznutím, a požádám je, aby mne odvezli na okraj Prahy kvůli višňovému sadu.

            Ochotně mi vyhoví, ale přijíždím pozdě.

            „Sad je prodán. Koupila jej katolická církev,“ řeknou mi na místě.

            „Do prdele práce!“ vykřiknu, protože sad je opravdu moc pěkný.