Naivní ekoterorismus paní Šichtařové

Za koho bude paní ekonomka na podzim kandidovat? Za realisty? Za svobodné? Za zemanovce? Po pravdě řečeno, od někoho, kdo o sobě tvrdí, že sleduje trendy, by se mělo očekávat něco jiného než prvoplanové předvolební agitky

„Mně se pořád cosi zdá,“ řekla Anynka.

„Co se zdá, to je sen,“ řekl Frantík.

„Třeba se mi zdá, když jdu do zelí, že je dnes společnost silně ideologicky jakýmsi módním módním hnutím rozdělena. Např. staří, vkteří vypadají čím dál tím mlaději, v kraťasech vs. mladí, v teplácích. Nebo třeba otrhaní umělci vs. manuálně pracující v oblecích, jako by tesání sochy nebyla taky manuální práce, a proto by se k tomu měl člověk slušně obléct.

Nebo třeba, a to se mi zdá nejvíc, je svět rozdělený na intelektuály, kteří řeší nesmrtelnost brouka a jsou oblečení jako do rakve, třeba takový prof. Robejšek, a na živnostníky, kteří dávají přednost živým barvám, a lehkému, přitom ale elegantnímu stylu.

Buď jsi to, nebo to, nic mezi tím.

Buď jsi Robejšek a platí tě Penta, nebo se musíš setsakra otáčet a kolikrát si říkáš, že se na tu živnost raději vykašleš a půjdeš makat do montovny, nebo dělat někde do banky hlavního ekonoma, abys pořád nemusel chodit v něčem elegantním,“ řekla Nanynka.

„To je ale pěkně hloupý sen,“ řekl Frantík, dodávaje, „víš, společnost není ve skutečnosti vůbec ideologicky rozdělena. Každý člověk má základní potřeby, které musí uspokojovat, jinak natáhne brka.

Toť jediná pravda o veškerém lidském životě, který je ve své podstatě životem zvířecí.

Všechno ostatní je jen povrchový nátěr.

Nikdy víc nebyla společnost, co se týče spotřebitelských návyků, více unifikovaná.“

„Natrhám lupení, jdu ze zelí a zase se mi něco zdá. Třeba, že dřív, před padesáti lety, byla automobilová doprava v Praze mnohem plynulejší. Ale jen co pražská radnice předloni, nebo kdy, zezelenala, co začala uzavírat jízdní pruhy (místo aby je rozšiřovala, aby v Praze mohlo být co nejvíc aut) už se ti najednou tvoří kolony jako v tanečních.

Lidé sedí v autech, jsou omezeni na svobodě, dostávají z toho deprese. Může se pak divit, že někdo někoho vybrzdí, když má z toho všeho nervy nadranc?

To se mi zdá,“ řekla Nanynka.

„To je ale hloupý sen, Nanynko. Přece každý ví, kdyby nejezdilo tolik aut, nedělaly by se takové kolony. Je to jen taková módní filosofie, jezdit pořád autem sem a tam.

Až zkolabuje tato civilizace, nebudou se už tvořit žádné kolony.

Jde jen správně namotivovat lidi k tomu, aby tato civilizace zkolabalovala, co nejdřív.

Ale i kdyby se to nepovedlo, namotivovat k tomu lidi, tak to stejně nevadí.

Zákazník dá vždy najevo, co si myslí. Kvůli zákazníkovi se to přece všechno pořád vyrábí, kvůli zákazníkovi se pořád vyvíjí nové a nové věci.

Zelená regulace sem, zelená regulace tam, náš zákazník, náš pán!

Pořád se chrlí miliardy nových a nových věcí, aby mohl zákazník dát najevo, co si myslí.

Kdo pak by tohle chtěl a taky mohl změnit?

Co by to bylo za zákazníka, kdyby v nějakém obchodním centru zvolal, po vzoru starověkého filosofa: ,Tolik věcí, které vůbec nepotřebuji!‘

Ale poslyš, mě se Ti, Anynko taky, něco zdá,“ řekl najednou Frantík a chytil se za hlavu.

„Co se zdá, to je sen,“ řekla Nanynka.

„Víš, mně se zdá, že to všechno má už tady někdo stejně pod kontrolou. Ale politici to už dávno nejsou. Víš, zdá se mi, že i ta zelená regulace je jen účinným nástrojem k tomu, aby někdo zvyšoval své zisky.

Proč by jinak třeba Číňané investovali do evropských firem, když je tady taková regulace?

Každá regulace je pro někoho výhodná.

Zdá se mi, že se tomu říká kumulace kapitálu.

Kdo má hodně, bude mít ještě víc, protože může regulovat.

To už s ekoterorismem nemá přece nic společného.

A pak, hrozí-li skutečné nebezpečí, tak to není ani od ekoteroristů, ani od těch, kteří prosazují doktrínu multikulturalismu, i když nikoho takového neznám.“ řekl Frantík.

„Ty máš, Frantíku, asi horkou nemoc,“ řekla Anynka.

Ale Frantík jako by neslyšel, protože řekl: „Víš, mně se zdá, že největším nebezpečím, máme-li v případě lidstva mluvit ještě o nějaké budoucnosti, je to, čemu se říká umělá inteligence.

Víš, já mám dojem, že už se nám to vymklo z ruky.

Že nás o svobodu nepřipravují ani Brusel, ani domnělí ekoteroristé, kteří jsou však ve skutečnosti byznysmeni, ti, o kterých tak pěkně píše Ayn Randová, ale umělá inteligence, že pojem svobody, už má úplně jiné dimenze, nebo že už nemá ani žádný obsah.

Proč proti tomu někdo nebojuje?

Proč nebojuje proti skutečným teroristům, tedy těm, kteří nás pořád zasypávají nějakými inovacemi?

Proč někdo pořád dokola mele něco o ekoteroristech, nadává na to, že se v Praze dělají kolony, místo toho, aby mluvil o skutečných problémech, ne o tom, co bylo, co je, jak už jsem jednou říkal, jenom povrchovým nátěrem?

To tady opravdu nikdo nesleduje žádné trendy?“

„Už je to tak! Máš horkou nemoc, Frantíku!“ spráskla ruce Anynka.

„Víš, mně se zdá, že už se to tady nikdy nezazelená, že vyhyneme i s teroristy,“ řekl Frantík.

„Půjdu do zelí a natrhám ti lupení. Zelí obsahuje všech osm esenciálních aminokyselin, a taky spoustu vitamínů. To z tebe horkou nemoc vyžene. Už se ti nebude zdát nic špatného!“ šla Nanynka do zelí, natrhala lupení, lupeníčko.

Zelené.