Na Vánocích miluji nejvíce zabíjení kaprů!

Ne, že bych na Vánocích nemiloval i všechno to ostatní, např. jejich duchovní obsah a přesah, či Rybovu Českou mši vánoční, nemluvě o Třech oříšcích pro Popelku (samozřejmě, že tu bez těch teploušů), ale zabíjení kaprů prostě vede

            Nevydržel jsem to!

            Znovu, nejspíše po tisící první v těchto dnech, jsem se rychle oblékl a vyběhl ven, abych se účastnil, byť jen jako pouhý divák, oblíbeného zabíjení kaprů. Káď s kapry, poklidně plovoucími v průzračné vodě, byla na svém místě. A stejně tak i prodavači v slušivých vatovaných kabátech a gumových zástěrách (tolik mi připomínají sv. Jana Křtitele!), a stejně tak i lidé, kteří jako já, vyběhli ven, někteří ještě v pantoflích a hřejivých županech, aby náruživě přihlíželi vánočnímu zabíjení kaprů.

            Splynul jsem s dychtivým davem a čekal.

            Uplyne odhadem deset minut a kolem jde otec se synem. Zdají se, že pospíchají, ačkoliv nic nenesou.

Ale dítě se zastaví a ukáže na nás.

„Proč jsou tady ti lidičkové?“ ptá se zvědavě.

A v tu chvíli se ukáže, že ten jejich spěch je jen domnělý, protože i otec se zastaví a řekne: „Čekají, až půjde někdo kolem a nechá si zabít kapra.“

„To musí být pěkné!“ zvolá dítě.

„Ano, je to pěkné. Když se zabíjí prase, nebo tele, je s tím spousta práce. Hlavně se musí ohřát hodně vody. Ale když zabíjíš kapra, žádnou teplou vodu k tomu nepotřebuješ,“ odpoví otec.

„Já se taky koupu v teplé vodě!“ připomene syn.

„Necháme si zabít kapra, ať vidíš, jak to vypadá. Bez toho by byly Vánoce poloviční a víš přece, co ten svátek pro nás znamená, včera ti maminka vysvětlovala, že bůh o vánocích ukazuje svou plnost, že se stává malým a slabým, že se Stvořitel vydává svému stvoření, aby dokázal, že mu nechce způsobit nic zlého,“ řekne otec, a táhna dítě za ruku ke kádi, žádá nás, „pusťte nás, prosím. Chceme si koupit kapra.“

Rozestoupíme se, ale tak, abychom všechno dobře viděli.

Otec přistoupí ke kádi, pustí dítěti ruku, nařídiv mu, aby se pozorně dívalo. Pak si vyhrne rukávy své prošívané bundy, odhaliv přitom předloktí potetovaná vánočními motivy, kterým vévodí živý betlém. Chvíli hledí do kádě, pak do ní sáhne a vytáhne kapra.

Je to šupináč, vážící, nakolik si to troufám přesně odhadnout, asi dva a půl kilogramů.

Otec chvíli hledí rybě do očí, pak důkladně zkoumá její břicho. Ale něco se mu zřejmě nelíbí, protože vrací kapra zpátky se slovy: „Ne, toho si nechte!“

„Jakého vytáhne teď?“ ptáme se všichni s napětím na něm visící svými pohledy.

Otec znovu ponoří své ruce do kádě. Přebírá ryby jednu a po druhé, znalecky ohmatává jejich ploutve. Nakonec vytáhne docela lysého kapra, na první pohled originální kus.

Opět mu hledí do očí, až se spokojeně usměje a řekne prodavači: „Toho mi zabijte, ať má kluk radost!“

„Hned to bude, pane!“ vykřikne radostně prodavač a přebírá si kapra.

„Teď se dívej! To neuvidíš nikde jinde!“ bere si otec syna na ruce, aby líp viděl, my ostatní stojíme na špičkách.

Prodavač bere sekáček a jedním švihem odděluje hlavu kapra od zbytku trupu.

Trvá to sekundu, možná ale i dvě, ale člověku přitom prolétne v hlavě celý jeho život, je to, jako by se mu v sekáčku zjevil sám archanděl Gabriel...

Dítě tleská rukama, my obdivně vydechneme.

„Zázrak, je to zázrak stvoření, ryby je bez hlavy a přece ji skřele pohybují, jako by stále žila!“ šeptám omámeně, když to všechno vidím.

Kapří maso má sice často bahnitou příchuť, hlavně u starých a velkých kaprů, to je pravda. Ale tady jde přece jen o jejich zabíjení. Maso není důležité, důležitou jsou Vánoce, předem ohlášený příchod Spasitele, který se neobejde bez zabíjení kaprů. Někteří nábožně poklekají, jedna žena se vrhá na krev, která z kapra vystříkla na zem, a vášnivě ji stírá ze země svým jazykem, kapku po kapce, dokud není dlažba zase čistá.

Otec odněkud vytahuje igelitku a strká do ní mrtvého kapra. Dítě se samo nabízí, že igelitku ponese, ale je tak malé, že ji vláčí po zemi.

„Kdo bude další?“ ptáme se.

Snad to bude i jeden z nás, kteří teď tady teď stojíme celé dny.

A kdoví, možná to budu i já, objeviv v kabátě, tak narychlo oblečeném, nějaké zapomenutí peníze. Nahmatám v boční kapse pětistovku,protlačím se ke kádi, ukážu peníze prodavači a zvolám: „Zabijte mi kapra!“

Prodavač se usměje, vezme podběrák, vytáhne kapra, na kterého si sám třesoucí se rukou ukážu.

Možná to bude jikrnáč, po kterém toužím už tolik let, ale nikdy se mi ho ještě, za celý svůj život, nepoštěstilo na vánoce zabít.

Proč by to tentokrát nemohl být jikrnáč, i když pravděpodobnost toho je jedna ku tisíci?

„Jsou přece Vánoce! Bůh ukazuje svou plnost, že se stává malým a slabým, Stvořitel se vydává svému stvoření, aby dokázal, že mu nechce způsobit nic zlého, jak to říkal ten otec.

Musí to být jikrnáč, plný těch nejzářivějších panenských jiker, do kterých zabořím svou tvář!“ říkám si pro sebe a při té představě se mne zmocňuje taková blaženost, že mám co dělat, abych se nepřevrhl do kádě s kapry, nestal se jedním z nich, až mně z ní vyloví a položí na váhu.