Na Štepána bez Štěpána, na Štěpána bez Miloše!

Dávno, dávno tomu již, ale některé revoluční pokřiky neztratily ani po třiceti let nic ze své aktuálnosti, ba dokonce zdají se být aktuálnější než tehdy

            Uposlechl jsem výzvu k boji proti nenávisti a důkladně vytloukl, místečko vedle místečka, okna jedné pražské kavárny a štěstí se na mě široce usmálo, byl jsem obratem pozván na čaj k panu prezidentovi.

Na rychlo jsem nastudoval Ústavu a přelouskal aspoň několik knih, o kterých jsem si myslel, že by je mohl znát i pan prezident, abych si neudělal ostudu a nevypadal jako hlupák, a vyrazil do Lán, oblečen pokud možno, co nejsvátečněji, jen manžetové knoflíky se mi nepodařilo sehnat, musel jsem tedy manžety košile sepnout zavíracími špendlíky, těch jsem doma našel dost, celou krabičku.

„Tak kampak?“ ptali se mne pocestní, které jsem potkával.

„Ale do Lán. Na čaj k panu prezidentovi,“ odpovídal jsem.

„No jo, všichni tam jednou musíme!“ přikyvovali pocestní, dodávajíce, „ale stáj tam mají pohodlnou, spí se v ní dobře, člověk si tam může nastlat pod sebe, kolik slámy chce. A ta sláma, to je sláma jedna radost, žádná shnilotina.

Snad vás tam taky nechají přespat, Duka vám žehnej!“

„I vám žehnej Duka!“ loučil jsem se s pocestnými, kteří zase pokračovali ve své cestě, nemajíce nic než jen svoji hůl.

Počasí bylo zcela podzimní. Mrholilo a rozblácené cesty omotávaly se kol nohou jako hadi. Za dvě hodiny jsem už byl docela promoklý a zablácený, jak zákon káže. Každým krokem těšil jsem se víc a víc do tepla, na horký čaj a moudré slovo, jehož se mi mělo od pana prezidenta dostat. Konečně se přede mnou objevil lánský zámek, a když jsem procházel kolem Masarykova hrobu, roztlouklo se mi srdce tak mocně, až jsem se za to styděl.

„Nejsi baba, jsi chlap, čeho se tak bojíš!?

Vždyť Masaryk je už dávno mrtvý a Peroutka taky, přece nebudeš věřit na přízraky!“ káral jsem sám sebe za silné rozrušení, jež se mne zmocnilo, a jež bylo samozřejmě docela zbytečné.

Ale to už jsem přicházel k lánskému zámku, v jehož všech oknech bylo už vesele rozsvíceno. Za záclonou jednoho z nich se mihla známá silueta a za minutu už mi sám prezidentův mluvčí otevíral dveře.

„Tak vás tady u nás vítám!

Vodu na čaj jsem už postavil,“ přivítal mne a, změřiv mne pohledem, spráskl ruce, „Duka mi odpusť, v takovém nečase jste k nám vážil cestu!

Ten podzim, to mrholení, to je vždycky na palici!“

Po těchto svých slovech mne doslova vtáhl do lánského zámku.

„Jaké tu máte teplo!

To jistě musíte topit bukovým dřevem.“ byla moje první slova, když už jsem byl uvnitř, a jen jsem je ze sebe dostal, rozdrkotaly se všechny zuby.

„Jo, bukovým.

Ale takto nemůžete zůstat. Hned vám půjčím svůj náhradní oblek, ať se můžete převléct do suchého, včera mi ho konečně po víc než měsíci donesli z čistírny,“ prohlásil mluvčí a než jsem ho stačil zadržet, ať si nedělá starosti, ale kdepak s tím na něho, na křesťana!

Odběhl pro svůj náhradní oblek, se kterým byl vmžiku zpátky.

Bylo mi trapně, že jsem jej takto připravil o jeho náhradní oblek, který se mu teprve včera vrátil z čistírny. Ale naléhání a prosbám mluvčího se nedalo nevyhovět, jeho oblek mi kupodivu docela dobře padl, snad jen na stehnech mi byly kalhoty, vcelku pochopitelně, trochu úzké.

„Neříkal jsem, že vám bude?“ měl mluvčí evidentně radost z toho, jak mi jeho oblek sedl.

Šli jsme pak do nějaké místnosti, která měla okna na východ.

„Z tohoto okna pan prezident nejraději pozoruje východ Slunce. Miluje ranní červánky, jež zvěstují příchod nového dne. Složím mu hlavu do klína a on mi vypráví, co je nového u nich doma.

,Dostal jsem od syna na pětasedmdesátiny novou myčku na nádobí, žena je s ní náramně spokojená. Říká, že jí to ušetří hodně práce a já si aspoň mohu v klidu číst knihy, když mě neotravuje s nádobím,‘ řekl mi třeba před čtrnácti dny.“

„Myčka na nádobí je dobrá věc,“ uznal jsem a zeptal se, „a na čem vlastně tady prezident pan sedí?“

V místnosti totiž nebylo nic, na čem by se dalo sedět.

„Na Mynářovi, na kom jiném!

Sedával na Forejtovi, ale z toho se mu už těžko vstávalo,“ odpověděl mluvčí a dodal, „hned ho zavolám, abyste si taky mohl sednout.“

A jak řekl, tak i udělal. Vloživ do úst dva své prsty, hvízdl tak ostře, že mi div nepraskly všechny žilky. Brzy na to se otevřely dveře a do místnosti vešel Mynář.

„Udělej, prosím tě, křeslo, ať si tady má pan na co sednout,“ poprosil mluvčí Mynáře.

„S radostí!“ zvolal Mynář a okamžitě se postavil na čtyři.

„Prosím, posaďte se u nás. Já zatím zaliji čaj,“ ukázal mluvčí na Mynáře.

Sedl jsem na něj a Mynář se skutečně ukázal nadmíru pohodlným.

„Netlačím vás někde?

Například Alex tlačím,“ obával se, avšak zbytečně.

„Kdepak, ani náhodou!“ ujistil jsem jej.

„To jsem se naučil v Číně.

To vám tak jednou na mě seděla i manželka generálního tajemníka. Rozteč jejich sedacích kostí si pamatuji dodnes,“ pochlubil se Mynář.

„Váš čaj!“ podával mi prezidentův mluvčí čaj, nutno přiznat, že opravdu výtečný.

Usrkl jsem si a zeptal se: „A kde je vlastně pan prezident?“

Mluvčí se usmál: „Pan prezident je všude tam, kde jsou aspoň dva v jeho duchu, přesněji řečeno, pan prezident je všude tam, kde jsem já. A já jsem teď tady, proto je tady s námi i pan prezident.“

Po těchto slovech stala se přítomnost pana prezidenta vskutku hmatatelnou, kam se člověk podíval, tam viděl jeho postavu, všechno ovzduší v místnosti bylo nasyceno jeho hlasem a ovšemže taky moudrostí.

„Kéž by nám pan prezident vydržel co nejdéle,“ pronesl jsem dojatě.

„Ano, vypadá to, že pan prezident již brzy vstane z mrtvých. Možná už sedmnáctého listopadu,“ usmál se prezidentův mluvčí.

„Už sedmnáctého listopadu vstane z mrtvých?

No, to je fantastické!“ nedokázal jsem skrýt svou radost, ale ani své obavy, „ale co když ho nepoznáme?“

„Já ho vždy poznám!“ ujistil mne prezidentův mluvčí.

„Vy ano, kdo jiný, než vy by ho měl poznat!“ ujistil jsem zase já prezidentova mluvčího.

Pili jsme ještě hodně dlouho čaj, a Mynář se za celou tu dobu ani jednou nepohnul, ten člověk vydrží ještě víc než kůň. Moje oblečení mi mezitím nádherně uschlo a tak jsem mohl mluvčímu vrátit jeho náhradní oblek. Nabídku k noclehu jsem však s díky odmítl. Nadopovaný čajem bych stejně nespal a venku se mezitím docela rozjasnilo, odulý Měsíc skrápěl krajinu svým životodárným světlem, nemohl jsem nijak zabloudit, jak se obával prezidentův mluvčí, když mne nechtěl pustit dřív než ráno, a taky nezabloudil, došel jsem domů zrovna, když kohout potřetí zakokrhal.