Na řidiče teroristu používám zásadně střelnou zbraň

Neposedný revolver já mám, daroval jsem si ho já sám. A můžu vám garantovat, že vůbec nezahálí, protože magorů za volantem sedí víc než dost

            Zastřelil jsem již několik řidičů, teroristů, kteří si spletli auto s vražednou zbraní, ať už šlo o nepřiměřenou rychlost v obci, předjíždění na plnou čáru, či parkování na chodníku.

            Zastávám totiž názor, že každá obrana týkající se našeho života je přiměřená.

            Nebo snad chcete říct, že řidič, který jede v obci stovkou, žádný život neohrožuje?

            Za tímto účelem, obrany života, nosím u sebe dvě mauserovky C 96, samozřejmě legálně držené.

            Bohužel jsem takto ozbrojený široko daleko jen já sám a opravdu nechápu, proč všichni u sebe nenosí pistoli, nemůžu být všude.

            I dnes ráno vyrazil jsem si takto ozbrojený na špacír.

            „To je dnes pěkně, dnes si určitě zastřílím,“ liboval jsem si, protože čím pěknější den, tím je větší pravděpodobnost teroristického útoku.

            Nu, nemýlil jsem se.

            Špacíruji si to tak po ulici, všude je plno aut, ať už jedoucích, nebo zaparkovaných kde se dá. Najednou se proti mně valí lidská vlna. Lidé běží, celí červení, v očích děs.

            „Teroristický útok!“ je mi jasné.

            Vytáhnu jednu ze svých mauserovek a párkrát vystřelím do vzduchu. Splašený lidský dav se zastaví.

            „Nebojte se, lidi, mám u sebe zbraň!“ vykřiknu.

            Lidé se rázem rozzáří.

            „Tam, tam pane! Nějaký magor vjel na pěší zónu! Zastřelte ho prosím!“ ukazují lidé směrem k jednosměrce.

            „Hned to bude!“ křiknu a běžím tam.

            Lidé běží se mnou.

            Opravdu, v pěší zóně se pohybuje stříbrné BMW M6 Cabrio (zrychlení z 0 na 100 za 4,2 s).

            „Prásk, prásk!“ zmáčknu několikrát spoušť a teroristé v autě (muž a žena se slunečními brýlemi), jsou zneškodněni.

            „Děkujeme vám, zachránil jste naše nevinné životy!“ začnou mi lidé hned vroucně děkovat.

            „To nic, byla to moje povinnost. Jsem totiž odvážný člověk a v krajní nouzi neznám bratra,“ řeknu skromně.

            „Myslel jste v případě nutné obrany, ne?“ podotkne nějaká žena.

            „To je prašť, jak uhoď. Hlavně, že tamti v tom svém fáru nebudou už nikoho ohrožovat,“ opáčí nějaký muž, a vroucně mi stiskne ruku, „musíte jít se mnou, chci vás ukázat ženě a hlavně dětem. Ať mají nějaký vzor, to víte, já jsem posera už od narození, já volím socany.“

            „A ke mně musíte taky zajít. Chci vás ukázat manželovi, ať má taky vzor,“ bere mne za druhou ruku nějaká mladá, velmi atraktivní žena.

            Málo platné, dnes jsou odvážní a rozumní lidé prostě na roztrhání.