Na prvním kongresu Motoristů sobě zazněl hlas naděje pro obrozenou pravici a její voliče!

Konečně máme v České republice skutečně pravicovou stranu, která dává pravicovým voličům možnost zvítězit nad levičáckou, probruselskou, asociální, rusofobní a protiklausovskou ODS a tak mít po volbách skutečně pravicovou vládu!

Někdy se stane, a to i člověku zcela rozumnému a vůči mnoha věcem bezpochyby skeptickému jako jsem já, že se ocitne v sobotu odpoledne v Praze, aniž by tam měl cokoliv kloudného na práci, když nepočítáme vysedávání na zábradlí Karlova mostu a zírání na vodní hladinu, která je u Vltavy, a to si přiznejme, poněkud jednotvárná.

„Co teď?“ rozhlížel jsem se bezradně kolem sebe, bloumaje po pražských ulicích.

Ale náhoda tomu chtěla (co jiného to mohlo být než náhoda?), že jsem se ocitl před domem s velkým průjezdem, jehož vrata byla dokořán otevřena a do něhož vjížděla ze všech stran přijíždějící auta tak nádherná a tak velká a tak s nádhernými výfuky, že jsem neodolal pokušení nenápadně se mezi těmi auty prosmýknout dovnitř, abych zjistil, jací lidé vlastně sedí v těchto autech a proč se vlastně sjíždějí do této budovy, jejíž stavební styl jsem, bohužel, nedokázal rozpoznat.

Štěstí mi přálo, jako všem odvážným lidem. Skutečně jsem se nenápadně prosmýkl mezi těmito auty na prostorné nádvoří, které bylo už z velké své části zaplněno auty, z jejichž SPZ až přecházel zrak. Vyčíhl jsem nejvhodnější okamžik a poněkud drze kráčel za nějakým mužem, který vystoupil z auta tak, aby to vypadalo, že přicházím s ním.

Nemohl jsem si opravdu vybrat líp, protože tímto mužem nebyl nikdo jiný než jeden náš bývalý prezident, a aby to nebylo málo i držitel prestižní Puškinovy ceny!

Takto jsem se dostal do poměrně rozlehlého sálu, v němž už bylo plno lidí, ze kterých sálalo, jak jsem hned pocítil, cosi hřejivého a přívětivého natolik, že i moje nálada byla v tu chvíli naprosto skvělá. Chvíli se nedělo nic, lidé se mezi sebou přátelsky bavili, ukazujíce si přitom na mobilech fotky svých čistokrevných automobilů s průkazem původu v nejrůznějších pozicích a na nejrůznějších místech.

Ale pak najednou všichni utichli.

„Co se děje?! Snad nepřišli na to, že jsem se mezi ně vetřel!“ lekl jsem a mráz mi cupitavě přeběhl po zádech jako nějaká zvlášť odporná krysa.

Ale moje obavy byly zbytečné.

Na pódiu se totiž rozhořel oheň, z něhož na nás promluvil Bůh, aby nám sdělil své ideové jedenáctero, které po něm všichni sborově opakovali: „1. Automobil není nepřítel!
2. Člověk v autě není nepřítel!
3. Klima není nepřítel!
4. Sluneční energie není nepřítel
5. Tykačovo uhlí není nepřítel!
6. Zpracovatelský průmysl není nepřítel!
7. Trh, ani nadhoz není nepřítel
8. Bufet Koruna není nepřítel!
9. Naše pravda není nepřítel
10. Svoboda, který přichází z východu, není nepřítel!

11. Nepřítel není přítel!“

Když všichni sborově zopakovali toto Boží ideové jedenáctero, zmocnil se mne vyloženě pocit blaženosti. Ten se ještě prohloubil, když jsem se ocitl v blízkosti Macinky, nebo Turka, tak se totiž jmenovali ti skvělí muži, kteří, dle všeho, v tomto společenství zastávali významné funkce.

Ovšem tělesná potřeba mne donutila odskočit si na toaletu. Tam jsem ale nebyl sám, protože u vedlejšího pisoáru stál rovněž nějaký muž.

„To ideové desatero je moc pěkné. Hrome, už vím, koho budu volit! Netušíte, koho budou mít jako ekonomického experta?“ zeptal jsem se toho muže.

„Proč se ptáte?“ zeptal se.

„Protože kdyby měli jako ekonomického experta Pikoru, tak to bych se už nikdy nebál žádné ekonomické katastrofy tak, jako bych se bál, kdyby měli Šichtařovou,“ řekl jsem docela upřímně.

„Starou belu záleží na tom, kdo jim bude dělat ekonomického experta,“ odvětil ten muž.

„Prosím? Jak to, že na tom nezáleží? Když to bude Pikora, ekonomika bude šlapat jako hodinky a jistě se konečně dočkáme i volného trhu, jak o tom sní už více jak osmdesát let i sám Václav Klaus!“ namítl jsem.

„Prdlajs na tom záleží,“ odpověděl muž a začal si zapínat svoje kalhoty, „tahleta banda nemá žádný program, protože o žádný program už dávno nejde. Lidé nepotřebují nějaké politické programy nějakých politických stran. Lidé potřebují, aby jim někdo napumpoval do těch jejich gebulí co nejvíc dopaminu.“

„Dopaminu?“ nevěřil jsem vlastním uším.

„Jo, dopaminu. A čím víc, tím líp. A tihleti to dobře vědí. Respektive to vědí ti, kteří tyhlety rádoby motoristy využívají zase ke svým cílům. Úkolem těhletěch ubožáků je, aby do lidí napumpovali kýble dopaminu.

Když lidi čučí na videa na tik-toku, tak se jim uvolňuje do mozku dopamin. Když sedí v autech, tak se jim uvolňuje do mozku dopamin. O nic jiného neběží. Proč si myslíte, že Schillerová poskakuje převlečená za bramborový hranolek?

Protože jí hráblo?

To možná taky, ale protože ten, kdo ji řídí, potřebuje do lidí dostat dopamin.“

„Nevěřím! Nevěřím ani trochu! Motoristé sobě jsou přece pravicová strana!“ vykřikl jsem.

„Pravicová strana? Haha!“ zasmál se muž, který si už myl ruce, „ti jsou zrovna tak pravicoví, jako starý Klaus, haha! Všiml jste si určitě přece sám, jak je vám dobře, když jste blízko Turka, nebo Macinky.“

„To ano,“ přiznal jsem se.

„Tak vidíte sám, že vám říkám pravdu. Jde jen o dopamin, o nic jiného. Kdo ho do lidí napumpuje nejvíc, ten vyhraje volby. Jako by na to ovšem ještě nějak záleželo,“ řekl ten muž a vyšel z toalety, aniž by si osušil svoje ruce, právě tak, jak to dělával i sám Havel…!