Na počínání aktivistů z Kliniky nespatřuji nic odsouzeníhodného

Jeden ze zdejších blogerů nás vyzývá, abychom si natáhli tvrdé boty a vyrazili na aktivisty z Kliniky. Fajn, nemám nic proti tvrdým botám, ale neměl by s nimi začít u sebe?

            Jako děti jsme toho neměly moc práci, počítače, ani mobily, a vůbec ne už ty chytré, tehdy nebyly. Všude bylo plno nezastavěných plácků, parkoviště zela prázdnotou, nic nás neomezovalo v našem pohybu.

Co nám zbývalo, než se jen bezcílně poflakovat?

            To poflakování, každodenní a nakonec již docela bezbřehé, z nás udělalo dokonalé flákače.

            Ale mohly jsme za to, že nikdo nestál o naši dětskou práci, že jsme místo toho poflakování nepásly krávy, či aspoň nepracovaly v nějaké textilní továrně?

            Nejhorší to bylo v zimě, když napadl sníh a udeřily mrazy.

            Kolik jen taková podařená zima, když zamrznou řeky a rybníky, když kdejaký svah může se proměnit v bobovou dráhu či sjezdovku, když stačí si připnout běžky a vyrazit libovolným směrem do pustých předměstí, poskytuje příležitostí k poflakování!

            Když přišla taková zima, docela jsme už ztrácely pojem, co jsou to povinnosti a společenská odpovědnost. Nebyly jsme, snad vyjma našeho dětství, ničím spoutané, a docela jsme zapomínaly na to, že i my jednou vyrosteme a už se na nás nebude pohlížet jako na děti, že za všechno, co kdy uděláme, budeme občas nést odpovědnost, tu a tam i trestní.

            Není divu, že jedné takové obzvláště podařené zimy, se mezi námi dětmi jako mor začaly šířit levicové myšlenky, jež nás fascinovaly jako nic jiného.

            „Soukromé vlastnictví jako takové vlastně neexistuje!“ sdělovaly jsme si navzájem tu ohromnou novinu, jež nám do žil vlévala netušenou energii a která vzrušovala lidstvo, nebo aspoň ty jeho příslušníky, kteří toužili po sociální rovnosti, už od samotného úsvitu dějin, „když někde stojí prázdný a opuštěný dům, můžeme se do něj nastěhovat a nikdo z nás toho domu nemůže až do smrti vyhodit!“

            Vzrušením jsem ani nedýchaly při představě toho, že se můžeme nastěhovat do opuštěného domu, a nebylo dne, abychom si navzájem nepřísahaly: „Přísaháme, že nikdy nebudeme uznávat žádné vlastnictví!“

            Oči nám při tom žhnuly a tváře jsme měly rudé, a nebylo to jen mrazem, kterých nás do nich štípal. Bylo to tím, že jsme v našich dětských srdcích cítily cosi velkého, přesahující rámec pouhé a všední skutečnosti, to, co ve svých srdcích cítí všichni revolucionáři, ti sociální a neomarxističtí především, a snad bylo i naším štěstím, že se nám tehdy ještě do rukou nedostaly spisy Popperovy či Adornovy či Frommovy, to bychom teprve vyváděly psí kusy...

            Jak už jsem řekl, napadlo té zimy nesmírné množství sněhu.

Auto měla tehdy přibližně jen každá třetí rodina, a to ještě jen sotva jedno, a tak se nikde nemluvilo o kalamitě. My děti jsme samozřejmě vítaly sníh s otevřenou náručí a vyplazenými jazyky, na kterých jsme s neskrývanou rozkoší nechávaly tát bezmocné sněhové vločky a největší naší pochoutkou byly rampouchy, jejichž fantastická hojnost činila z naší vlasti bezesporu rajskou zahradu.

Bylo to krátce před školním pololetím, které nás však vůbec nezajímalo.

Proč taky, když jsme všechen čas ve škole, snad vyjma tělocviku, v němž jsme povětšinou koulovaly, trávily duchem zcela nepřítomné?

 Pláchly jsme ze školy o dvě hodiny dřív, vědomy si dobře své beztrestnosti. Je snadné exemplárně potrestat jedince, dopustí-li se ten přestupku proti školnímu řádu, ale je nemožné potrestat všechny děti, už jen proto, že by to zavádělo skandálem a že by si tím pedagogové sami podřezali větev pod sebou, protože takoví pedagogové, kterým pláchne celá škola, nemohou být než jen primitivní hlupáci a proto je pro ně lepší předstírat, že se nic nestalo a celou záležitost ututlat.

Takto získané dvě hodiny jsme využily, jak taky jinak, k našemu milovanému poflakovaní, které mělo být některým vyvoleným z nás dopřáno i po celý jejich život.

Sníh byl toho dne těžký a mokrý. Takový, jaký dělá hluboké vrásky na čele servismanům, kteří se starají o mazání běžeckých lyží na olympiádě, či jiných, jen o něco málo méně důležitých závodech v televizi, ale my jsme tento sníh milovaly jako každý jiný sníh, i on, těžký a mokrý, byl pro nás předmětem kultu.

Poflakovaly jsme se, když v tom nějakou dívku, mohla chodit dobře už tak do páté třídy, napadlo: „Postavme si iglú!“

Všechny děti nadšením vypískly, ale já vyskočil na záda nejbližšího mi dítěte a zvolal: „To je hloupost! Vím o něčem lepším!“

„O čem? O čem víš lepším?“ zvolaly děti.

„Zapomínáte, co jsme si, my děti, přísahaly?

Že nebudeme uznávat vlastnictví?“ zvolal jsem a, po hromovém přitakání, pokračoval, „najděme si nějaké opuštěné iglú a to obsaďme!“

„Hurá!“ zvolaly děti a rozprchly se na všechny strany, hledat opuštěné iglú.

Sněhu bylo hodně a pravděpodobnost toho, že někde bude opuštěné iglú, musela být hodně vysoká.

A skutečně netrvalo to ani hodinu, když se nám takové iglú podařilo objevit. Bez rozpaků jsme jej začaly užívat, prohlásivší se za aktivisty.

Pak přišlo pololetí (ani pololetní prázdniny tehdy ještě nebyly). Sotva jsme dostaly onen bezcenný cár papír zvaný vysvědčení, který jsme měly zase na druhý den vrátit, nečekaly jsme na nic a běžely do iglú, které jsme už zcela považovaly za naše. Již se smrákalo, co nevidět se měly rozsvítit pouliční lampy, nebo aspoň ty, které ještě fungovaly.

Odněkud se z toho soumraku vynořily se postavy nějakých lidí.

„Co tady děláte?

To je naše iglú, my si z něho jen na pár dní odskočili do hospody!“ uhodila na nás jedna z těch postav.

„Tůdle nůdle!

Sníh patří všem!“ nedaly jsme se zastrašit.

„Říkám vám, vypadněte!“ zkoušela nás z iglú vypudit zase tatáž postava.

„Nejsme na soukromém pozemku!

A i kdyby, žádné vlastnictví neexistuje!“ odpověděly jsme a postavy odtáhly s nepořízenou.

Bylo nám jasné, že se vrátí. Proto jsme se usmyslely, že se z iglú už nevzdálíme, že v něm teď budeme pořád, za kterýmžto účelem si necháme od školního lékaře vystavit omluvenky až do jarních prázdnin, které měly být za pět týdnů.

Postavy se skutečně asi za měsíc vrátily, tentokrát i s právníkem.

„Pokud dobrovolně nevydáte iglú jeho právoplatným vlastníkům, požádám o soudní vyklizení iglú,“ vyhrožoval nám právník.

Ale my se jen smály: „Hehehe!“

Jenže ten právník byla pěkná svině, asi filosof, protože se usmál a řekl: „Obsazením tohoto iglú se dopouštíte fetišizace majetku.“

V tu chvíli jako by nás udeřil palicí mezi oči.

„To není pravda!“ vykřikly jsme jen, protože filosofii jsme ještě ve škole neměly, a neměly jsme tedy čím jiným argumentovat.

„Ale je. Je to pravda,“ usmál se a přistoupil o dva kroky blíž, takže jsme dobře viděly květovaný vzor kravaty, jejíž uzel mu vyčuhoval zpod zimníku, „neuznáváte-li vlastnictví, pak musíte i přiznat právo na užívání tohoto iglú každému, kdo o to projeví zájem, tedy i mým klientům.

Jste jen obyčejní podvodníci, neumožníte-li, aby mí klienti rovněž užívali toto iglú, které vám de facto nepatří, protože vy sami neuznáváte vlastnictví, a tedy neuznáváte ani své vlastnictví tohoto iglú, které tak logicky nemůžete považovat za svůj majetek, protože byste se tím dostali do rozporu se svým přesvědčením o neexistenci vlastnictví.

Buď tedy toto iglú zpřístupníte mým klientům a ponecháte zcela na jejich vůli, jak s tímto iglú budou nakládat, tedy připustíte například i to že jej mohou zcela zbořit už jen z pouhého titulu toho, že to není ničí majetek, a tedy s ním každý bez rozdílu může nakládat dle své vůle, nebo se prostě a jednoduše dopouštíte fetišizace majetku.“

Dobře jsme chápaly, kam právník míří. Tušily jsme i to, že má pravdu, tvrdíme-li, že vlastnictví neexistuje, pak iglú opravdu nemůže být ani naše. Naštěstí jsme však byly děti a pro děti je mnohem snadnější lhát než pro dospělé. Lže-li dospělý, nebo prezident, je to přinejmenším nemravné, ale lže-li dítě, je to docela přirozené.

Mohly jsme si tedy lhát samy sobě, že ten člověk nemá pravdu, že iglú je naše, protože my jsme jej přece opuštěné obsadily.

„Iglú neopustíme!“ řekl jsem za všechny právníkovi do očí.

„Pak nechám iglú vyklidit soudně,“ řekl klidně právník a jak se objevil, tak i zmizel.

Nic jsme si z toho nedělaly a iglú bylo dál středobodem našeho dětského světa, v němž hrálo prim poflakování.

Jednoho dne, právě uprostřed jarních prázdnin, se tak u iglú skutečně objevil exekutor. Jenže toho dne v noci konečně přišla i obleva.

„Vykliďte iglú!“ vyzval nás, zatímco mu vlahý jižní vítr pořád ničil přehazovačku na hlavě.

To řekl a my ji iglú opravdu vyklidily. Ale ne kvůli němu, ale kvůli tomu, že všechno tálo a sotva jsme iglú opustily, propadl se mu strop a do jeho útrob vniklo nemilosrdné jarní sluníčko, aby v něm nelítostně hlodalo svým teplem.

Ale naše dětská mysl iglú nijak neželela. Dobře jsme věděly, že až sleze sníh, objeví se všude plno opuštěných důlků, které jednoduše obsadíme a budeme hrát celé dny kuličky, ať si je skutečným vlastníkem důlků, kdo chce, třeba i sám všemocný stát.