Na návštěvě Masných krámů

Po 30 letech jsem opět navštívil Masné krámy. Nic se tam za ten čas nezměnilo, i výhled z oken je pořád stejný

            Z Masných krámů, účtenka ukazovala mi 6 velkých, tlustým fixem důkladně načrtnutých čárek, šel jsem rovnou domů.

            „Kolik je hodin?“ ptal jsem se číšníka po zaplacení své útraty.

            „Tipoval bych to tak na 2 v noci, ale mohu se samozřejmě krutě mýlit. Jisto však, že zavírací hodina ještě neudeřila,“ odpověděl mi číšník, strkaje bankovku, kterou jsem mu dal, pod sněhobílý ubrus stolu, od něhož jsem se právě před malou chvíli zvedl.

            „Kdyby byly dvě hodiny v noci, jak říkáte, nepřišel bych domů ještě pozdě,“ řekl jsem na to, ale spíš jen pro sebe, ostatně číšník byl ode mne vzdálen už dobré 2 kroky a navíc otočen již zády, spěchaje nejspíš narazit další sud piva.

            Vyšel jsem ven na ulici. Byla tma, pouliční světla nefungovala, nikde nezahlédl jsem jediný záblesk světla, jediné, třeba i kymácivé zabliknutí.

            „To by se v Plzni jistě nastalo!“ pomyslil jsem si, ale nikterak hořce, protože jsem světlo vlastně k ničemu nepotřeboval, bylo mi zcela ukradené, zda je tma, či nikoliv.

            Stačilo mi jen plně se soustředit na chlad jdoucí od řeky a následovat jej jako krysy následují zvuk krysařovy zobcové, či příčné flétny. To vodítko fungovalo spolehlivě, protože za deset minut už jsem stál na břehu řeky. Teď už mi stačilo se jen řeky držet.

            Dobře jsem věděl, že domů se dostanu jedině tak, když půjdu pořád do kopce, a proto mé kroky směřovaly nikoliv po proudu řeky, ale proti jejímu proudu. K tomu, abych se při své cestě držel řeky, nepotřeboval jsem žádnou navigaci, nic mi tedy nebránilo, abych svižně vyrazil na cestu domů.

            Nevěděl jsem, jak dlouho už jdu (a mám-li se přiznat, nijak mě to ani netrápilo), když se začalo rozednívat. Tma se rozplynula a já kolem sebe spatřil husté chuchvalce mlhy. Ale nerozhodilo mne to nijak, držel jsem se stále řeky, jda bez zastavení dál.

            Mohl jsem takto jít možná 7, či 8 hodin, ale dost možná i 12 či 13, když mlha počala řídnout. Viděl jsem už dobře třicet metrů před sebe, když začalo sněžit tak hustě, že se opět viditelnost snížila až na nulu.

            „Drž se řeky a dobře se ti povede!“ držel jsem se však poctivě nejdůležitějšího přikázání, nemaje pražádný strach, že bych snad mohl sejít z cesty a zabloudit.

            Tak jsem šel v kuse 2 dny a 2 noci, kdy byla buď tma, nebo mlha, nebo hustě sněžilo, až jsem došel do města, které jsem již zběžně poznával, neboť dle všeho to bylo město okresní. Stmívalo se již, a i v tomto městě, jako všude jinde, byla tma a v ulicích nepotkal jsem jediného živáčka.

            Měl jsem v úmyslu městem projít co nejrychleji po nábřeží a opustit jej tam, kde do něj vstupovala řeka, kterou jsem tak bedlivě stalkoval. V tom však přece jen tmou problesklo světlo, jež mě k sobě neodolatelně vábilo. Opustil jsem řeku a za malou chvíli se ocitl před výlohou skromného holičství.

            Uvnitř seděl před velkým zrcadlem na křesle muž s hlavou takřka již docela holou, jen vzadu, téměř již v samotném zátylku, rašil mu ještě úzký pruh řídkých vlasů. Ty mu zastříhávala holička, jejíž obličej, který jsem dobře viděl v zrcadle, na rozdíl od obličeje muže, neboť ten měl hlavu skloněnou jako Froome na kole, zdál se mi štědře vrásčitý.

            „Nechám se ostříhat!“ napadlo mne a sekundu na to už jsem vcházel do holičství.

            Měl jsem za to, že holička, bude se svým zákazníkem brzy hotova a pak přijdu nutně na řadu já. Ale mohly uběhnout dobře 2 hodiny a ten skoro holohlavý chlap pořád seděl na křesle a holička jej pořád stříhala. Cítil jsem, jak mi dochází trpělivost, neboť všechny noviny, které v holičství byly, jsem měl již dvakrát přečtené.

            „Počkám ještě 5 minut a půjdu!“ slíbil jsem si zcela nelogicky, neboť chlap musel být již přece brzy ostříhán a za 5 minut, po které jsem hodlal čekat, musel být konec stříhání blíž, než ve chvíli, kdy jsem si slíbil, že počkám ještě pět minut.

            Mělo-li být mé jednání aspoň trochu racionální, měl jsem se buď zvednout hned, nebo počkat, až skutečně přijdu na řadu, i kdyby to mělo být třeba až za týden…

            Ale nevydržel jsem čekat ani 2 minuty, aspoň mi to tak přišlo (v holičství se vlastně nenacházely žádné hodiny). Zvedl jsem se a bez pozdravu zase vyšel ven. Vrátil jsem se zpátky k řece, jež byla tam, kde jsem ji opustil, a pokračoval v cestě, abych příštího dne došel až k jejím pramenům.

            Od pramenů řeky mi zbýval domů už jen kousek. Rozednilo se i vyčasilo, viditelnost byla naprosto suprová. Šel jsem a šel uschlým a mrtvým lesem, až se v údolí pod mnou vynořilo zapadlé městečko. Byl jsem doma. Po paměti jsem seběhl dolů, a aniž bych se musel někoho ptát, našel dům, který mi byl domovem.

            Vzal jsem za kliku. Bylo odemčeno. Vstoupil jsem dovnitř, kde mne okamžitě ovanul známý pach. Nezdržuje se v předsíni, vstoupil jsem ihned do jídelny, bylo právě po večeři.

            „Večeři máš v troubě.

            Mysleli jsme, že tě pustili už před týdnem, proto jsme večeřeli v 6.

            Ale ty nikde,“ přivítali mne doma.

            „Pustili mě před týdnem. Ale ještě jsem byl na návštěvě v Masných krámech,“ odpověděl jsem.

            „Cože?

            Ty ‘s byl v Masných krámech?!“ vyskočili všichni od stolu a neprodyšně mě obklopili, dychtivě na mě naléhajíce „o tom nám ale musíš vyprávět!

            Je to tam pořád stejné, jako před třiceti lety?“

            „Dejte mi všichni svatý pokoj!

            Copak nevidíte, že jsem k smrti unavený!

            Mám za sebou jistě více jak 3 dny takřka nepřetržité pěší cesty.

            Musím si odpočinout!

            Copak to nechápete?!“ vykřikl jsem a nečekaje na odpověď, prodral jsem se hradbou lidských těl, jež mne obklopovala, míře do ložnice, kde jsem se okamžitě svalil na zem a tvrdě usnul.

            Spal jsem, dle svého odhadu, dobře 3 dny. Po procitnutí jsem hned nevstal, ale ještě chvíli, počítám 3 nebo 4 minuty nehybně ležel a až teprve se zvedl a šel zpátky do jídelny.

            Ale jídelna byla prázdná, jen na stole ležel ručně psaný vzkaz.

            Vzal jsem je do ruky a nahlas četl: „Spal jsi a pořád se nebudil, ale nás již dočista přemohla chorobná zvědavost. Nečekavše na tvé procitnutí, šli jsme se sami přesvědčit, jestli je to v Masných krámech pořád stejné jako před třiceti lety.

            P.S. Večeři máš v troubě.“

            Položil jsem vzkaz na místo, odkud jsem ho vzal a šel do koupelny. Tam jsem pod vanou našel zapadlý malý kousek mýdla, umyl si jím důkladně ruce a následně utřel do hadry, kterou jsem taky našel pod vanou.

            Pak jsem se vrátil do jídelny a vytáhl z trouby šunkofleky.

            Abych se nezdržoval hledáním příboru, rval jsem je holýma rukama, tak mi vyhládlo.