Na letošní dušičky nebudu vzpomínat ani trochu v dobrém

Na letošní dušičky jsem se těšil snad jako ještě nikdy. Ale to, co jsem viděl a zažil na hřbitově mi dušičky dokonale zhnusilo

            Sotva jsem vešel na hřbitov, ukradli mi všechny doklady, mobil, kreditní kartu i věnec, který jsem si na chvíli položil vedle pravé nohy, abych si oddechnul a otřel čelo, neboť byl nebývale těžký, celý vytepaný z ryzího, dvacetičtyřkarátového, navíc ještě ke všemu bílého zlata.

            Když jsem krádež věnce zjistil, rozhlédl jsem se rychle kolem sebe a opravdu se mi zdálo, že vidím, jak mezi hroby nápadně rychlé mizí záda nějakých lidí, kteří byli zcela prostovlasí.

            Ani na chvíli jsem nezapochyboval, že tito lidé jsou totožní s osobami, již mi museli odcizit všechny doklady, mobil, kreditní kartu i věnec.

            „Zloději!

            Chyťte je!“ vykřikl jsem a pustil se přes hroby za nimi.

            Jenže jsem hned na prvním hrobě uklouzl na rozteklém vosku a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Než se mi podařilo vstát a vymotat se z věnců, kterými kdosi hrob obložil tak, že ten se pod nimi zcela ztrácel, tamti se mi ztratili z dohledu.

            „Zloději!

            Tam jsou!

            Chyťte je!“ zařval jsem přesto a rozběhl se tím směrem, kde jsem velmi pravděpodobné zloděje naposled před svým pádem zahlédl.

            „Zloději!

            Tam jsou!

            Chyťte je!“ vykřiklo několik lidí, kterým není ani trochu lhostejné, co se děje kolem nich.

            Neuběhl jsem ale přes hroby ani dvacet metrů, když na mne kdosi srazil, aby mi přimáčkl hlavu kolenem k zemi a vítězoslavně zařval: „Mám ho!

            Chytil jsem zloděje!“

            Ze všech stran se začali sbíhat lidé, a když jsem jimi byl obklíčen tak, že bych sotva mohl utéct, leda bych se vznesl, mohl jsem se postavit.

            „Naval všechno zpátky, hajzle!

            Rozumíš?

            Nebo zavoláme policajty!“ vybafl na mě potetovaný hromotluk, který mne srazil na zem.

            „Fuj, že se nestydí!

            Krást na hřbitově na dušičky!

            To by dovedl každý!“ odplivovali si lidé.

            „Co blázníte lidi?!“ vykřikl jsem, nanejvýš rozrušen tím fatálním nedorozuměním, „to mne okradli!

            To já křičel: ,Chyťte zloděje!‘

            Vzali mi úplně všechno!

            Doklady, mobil, kreditní kartu i věnec!“

            „Nelže.

            Opravdu u sebe nic nemá,“ prohlásil hromotluk, když mne prošacoval, omluvně dodávaje, „promiňte, myslel jsem, že jste zloděj, když jsem vás viděl běžet.

            Do smrti si to budu vyčítat.“

            Po těchto, tak upřímných a vroucích slovech, se sympatie lidí rázem přelily na moji stranu.

            „Chudák, takto člověka okrást, připravit o všechno,“ litovali mne lidé, prohlašujíce, „nejsou dušičky, aby tady někoho o všechno neokradli.

            Ani kamery nepomáhají!

            Jak by taky mohly, mezi tolika mrtvými se zloději lehko ztratí, nemluvě o živých!“

            Lidé ke mně jednotlivě přistupovali, tiskli mi obě ruce, někteří si dokonce i sundali rukavice, a vyjadřovali mi maximálně možnou lítost, až konečně ke mně přistoupila na první pohled tajemná žena.

            „Dobře vím, jak vám teď musí být,“ řekla, když mne políbila a pokračovala, „doklady, mobil a kreditní kartu, všechny tyto předměty o které jste byl sprostě okraden, vám samozřejmě nahradit nemohu.

            Ale co se týče věnce, mám jeden navíc. Myslela jsem, že tetička umřela někdy v létě, měla jsem takový docela živý sen, že mi odkázala všechen svůj majetek, a já ho skutečně zdědila. Ale jak se dnes ráno ukázalo, tetička ještě žije, ba se dokonce těší výtečnému zdraví, ačkoliv už jí musí být nejmíň devadesát, jak mne ujistili na správě sociálního zabezpečení, kde jsem se na tetiččin důchod pro jistotu informovala.

            ,Co teď s věncem?‘ lámala jsem si hlavu, co s věncem navíc, ale pak mi sám bůh seslal přímo do cesty vás.

            Tady máte věnec, nemějte strach. Je z Lidlu, takže to chvojí je skutečné a proto docela ekologické.

            Uděláte mi moc velkou radost, když si ode mne věnec vezmete.“

            Žena domluvila a já byl tak dojat, že jsem ze sebe nedokázal vypravit ani slovo převelikých díků, vždyť jsem v něco takového vůbec nedoufal.

            „Můžete mi poděkovat příště. Chodím sem, na tento hřbitov každé dušičky, mám zde spoustu známých, odpočívají zde i všichni mí manželé,“ usmála se žena a zmizela v davu.

            Zdálo se, že dušičky jsou zachráněné.

Věnec jsem měl a to bylo to nejhlavnější. Doklady, mobil a kreditní kartu jsem teď k ničemu nepotřeboval, takové věci se na hroby nedávají, takové věci se do hrobu rovnou berou. Teď už jsem si dával pozor, aby mi věnec nikdo neukradl a podle všeho se mi to dařilo, protože jsem jej stále svíral ve své ruce, ale to jsem ještě ani trochu netušil, že to nejděsivější mne teprve čeká.

Prodíral jsem se trpělivě lidmi, jejichž houština postupně řídla, neboť hrob, ke kterému jsem se v tento den ubíral, nacházel se v nejzazším možném místě, až úplně u hřbitovní zdi, za kterou už se rozkládal rozsáhlý areál vědeckotechnického parku. Konečně jsem v dálce zahlédl vysokou hřbitovní zeď a podvědomě přidal do kroku, neboť se už valem smrákalo a mne, jako všechny živé zde, čekala ještě cesta zpátky.

Za několik sekund jsem spatřil i pomník nad hrobem, nádherný mramorový pomník, který už jen pouhým svým materiálem vyvolává v duši ty nejradostnější pocity, neboť mramor má takovou moc minimálně už od starověku.

A opravdu mi srdce zaplesalo při pohledu na tento mramor, aby mi ho však vzápětí sevřela ledová ruka!

Hrob, k němuž jsem chvátal s věncem v ruce, byl otevřený jako ošklivá, nehojící se rána a mrtví, jejichž památku jsem takto chtěl uctít, byli fuč, v hrobě po nich nebylo ani stopy!

„Pomoc!

Pomoc!“ zařval jsem na celé kolo, načež se ze všech stran začali sbíhat lidé.

„Chtěl jsem uctít památku zesnulých, přesněji tedy památku věrných zesnulých. Ale přijdu ke hrobu, a co nevidím, hrob je otevřený a prázdný!“ vysvětluji lidem.

Lidé přikyvují, pak kdosi z nich řekne nepříjemnou pravdu: „Ti vaši zesnulí asi nebyli moc věrní, když vstali z mrtvých.

Zvítězili nad smrtí a jednoduše pláchli, vzali roha, kde jim je teď konec?

Na takové zesnulé, kteří si ničeho neváží, patří nasrat!

Já je potkat, kdyby mi to udělali, tak jim zpřerážím všechny hnáty za takový vděk!

Člověk na ně myslí ve dne v noci, a oni si vstanou z mrtvých jako by se nechumelilo a ani se vám nepoděkujou za to, že jste se tady každé dušičky tahal za nima jako ten největší blb!“

Bylo mi z nevděku zesnulých najednou tak smutno, že jsem si musel sednout na obrubu prázdného hrobu. Lidé, kteří dobře věděli, že mi nemohou nijak pomoc, se tiše vytratili, brzy jsem osaměl. Už se docela setmělo, tváří v tvář otevřenému a prázdnému hrobu, jsem měl svíravý dojem, že cokoliv teď učiním, nebude mít pražádný smysl.

„Je vám smutno, pane?“ probrala mne z toho stavu slova jakési dívky, sotva osmnáctileté s dlouhými vlasy.

„Jo,“ přitakal jsem.

„Jestli chcete, hodíme vás domů, máme v autě ještě jedno volné místo,“ řekla mi.

Zvedl jsem se, ale dívka mne ještě zarazila.

Ukázala na věnec a řekla: „To můžete nechat tady. Přece se s tím nebudete tahat zpátky, teď už je to přece jedno.“

„To je fakt,“ přikývl jsem a hodil věnec do prázdného hrobu.

„Teď už můžeme jít, parkujeme hned u brány,“ chytla mě dívka za ruku a vedla přes celý hřbitov k jeho jedinému východu, kde už na ni v autě čekali její, stejně staří kamarádi.