Na hrobu tankového esa Kurta Knispela Noční vlci s Foldynou výt nebudou

Před pětasemdesáti lety padl v boji Knut Knispel, náš spoluobčan a zároveň německé tankové eso, kterému na kontě chyběl snad už jen legendární tank č. 23

            Smrt přišla právě včas. Když střepina z miny prorazila lebku Kurta Knispela, zbývalo do konce války už jen sotva deset dní. A hned na to, si pro Kurta přišla valkýra, aby jej odvedla do Valhally.

            „Pojď. Není to daleko, jen kousek, hned tam bude,“ vedla jej za ruku, jako když matka vede malého chlapce za ruku, aby se jí neztratil při transportu do Osvětimi.  

            „Měl jsem štěstí, že mě to zasáhlo rovnou do hlavy,“ vykládal Krut valkýře

            „Odvážnému štěstí přeje, je přece zakázáno řídit tank v boji s otevřeným poklopem,“ řekla Valkýra.

            „Ano, je to zakázané. Ale pro mě zákazy nikdy nic neznamenaly. Já žil jedině bojem. Svůj první ruský tank jsem zničil, když m nebylo ještě ani dvacet. Jiní jezdí ve dvaceti ještě na motorkách, ale já už seděl v tanku. Byl to můj život. Když jsem viděl nepřátelský tank, nemyslel jsem na lidi v něm, toužil jsem jen po vítězství,“ vykládal Kurt valkýře.

            „To je taky smysl války. Vítězství, touha po něm a jeho slastná chuť. Jen život bojovníka je skutečným životem. Ty jsi ve dvaceti zničil svůj první tank, a za další tři roky jsi dosáhl 126 potvrzených vítězství,“ řekla Valkýra.

            „Nedokázal bych bez toho žít, bez pocitu vítězství. Ty tři roky, to byl můj celý život, bylo by zbytečné žít dál, kdybych už nemohl vítězit, “ řekl Kurt a zeptal se, „to už je Valhalla?“

            „Ano, to už je Valhalla, říkala jsem, že to není daleko, jen kousek,“ přikývla valkýra.

            „Vypadá to jako u nás, v mé rodné vesnici. Taky tam byly ovocné sady a taky na jaře kvetly. Stromy byly i ve školní zahradě, když jsem ji skončil, dostal jsem, jako každý, na památku stromek. Bylo to v Sudetech, v okrese Frývaldov, “ usmál se Kurt při vzpomínce na dětství, ale pak radostně zvolal, protože uviděl něco, co mu muselo udělat radost, „páni, to je tank!

Kam se na něj hrabe můj Tiger?

Na něm se muselo pořád něco opravovat.

Co je to za tank?“

            „To je Armata. Nejlepší tank na světě. Má bezposádkovou věž,“ usmála se valkýra.

            „Bezposádkovou věž?“ podivil se Kurt.

            „Ano, bezposádkovou. Ale brzy si zvykneš, za chvíli ti to vůbec nepřijde, v poslední bitvě na konci světa dosáhneš dalších 126 vítězství,“ řekla Valkýra.

            Kurt Knispel přikročil k tanku, něžně z něj setřel okvětní plátky, které na něj napadaly z rozkvetlých stromů a pak hbitě skočil do tanku, kde už na něj čekali staří kamarádi padlí v bitvě u Kursku.

            „Vpřed!“ zavelel, maje hlavu venku přesně jako ve chvíli, kdy mu střepina prorazila lebku.

            Stroj vyrazil vpřed, lámaje rozkvetlé ovocné stromy jako by to byly špejle, spěchaje pod velením Kurta Knispela do poslední bitvy, po které povstane nový svět.