Na Gretu Thunbergovou (Thunberg?) nikdo nemá!

A nejen proto, že Greta nemusí chodit školy, kterou má úplně na háku. Uznejte sami, kdo z vás v šestnácti řečnil v OSN? Snad ani ten L. Větvička ne 

            Většinu základních potravin, to znamená, vejce, mléko, maso, brambory, mrkev, cibuli, pohanku a taky sádlo,  vepřové, a když bylo, tak i husí, kupoval jsem za hotové od jedněch zemědělců, vzdálených necelých jedenáct kilometrů.

            Spojení k nim bylo mizerné, a tak jsem zpravidla hodil na záda batoh a vyrazil pro základní potraviny, kterých jsem mohl najednou unést i dvacet kilogramů, byť na zpáteční cestě nezbývalo mi, než častěji zastavovat, abych si odpočinul. Pokud se nepřihodilo nic nenadálého, byl jsem zpátky doma ještě před pátou hodinu, mnohdy ale i mnohem dřív a měl jsem tedy dost času, abych se věnoval i dalším činnostem.

            Tento způsob zásobování mi zcela vyhovoval, ale našla se spousta lidí, kteří nechápali, jak se můžu zásobovat právě takto. Trnem v oku byly jim především ceny, které jsem za potraviny platil, zdály se jim příliš vysoké, doslova nekřesťanské.

            „Jsou to vyděrači!

            V obchodě je všechno třikrát levnější!

            My bychom se hanbou propadli, prodávat základní potraviny za takové ceny!“ spílali zemědělcům a mě pak kárali, „za ty roky, co od nich kupuješ potraviny, sis mohl našetřit na nový chytrý barák!“

            „Neberou žádné dotace!

            Pracují na poli od rána do večera, už dávno by mohli toho nechat, pracovat v bance, nebo aspoň v montovně.

            To se mi na nich líbí, rád si připlatím za potraviny, když vím, že to takovým lidem zajistí důstojný život,“ oponoval jsem.

            „Tak ať pěstují řepku!

            Jenom tě odírají, a ty jim platíš jako mourovarý!

Daní to vůbec?!

Určitě ani nedávají množstevní slevy!“ nemohli dál přijít nebohým zemědělcům na jméno.

            Naučil jsem se samozřejmě tyto řeči ignorovat, dál jsem chodil nakupovat k zemědělcům a bez řečí jim platil. O kolik si řekli, tolik jsem jim dal a neřešil, jestli bych někde dal za kilogram hovězího třikrát míň a za kilo mrkve možná i čtyřikrát míň.

            A tak jsem se i k nim vypravil i dnes, neboť už jsem neměl ve spíži skoro nic, navíc s prvními přízemními mraky se mi opět naskytla příležitost živit se i masem, protože jsem už nemusel mít strach, že by se mi, bez ledničky, příliš rychle zkazilo.

            Hodil jsem si tedy batoh na záda a vyrazil pro proviant. Cesta mi utíkala rychle a tak jsem už za dvě hodiny vcházel na dvůr svých zásobovatelů, kde mě uvítal veselý štěkot psa, který mne dobře znal.

            „Dnes si vezmu už i maso.

            Tři kila svíčkové, nebo raději čtyři, možná budu mít návštěvu.

            K tomu deset kilo brambor, tři kila mrkve, kilo vepřového sádla, deset vajec, jo a ještě dvě kila pohanky, vzal bych i čtyři, ale víc neunesu,“ zahlaholil jsem, když se objevili mí zásobovatelé.

            „Prodáme vám všechno, jenom maso ne,“ řekli, podávajíce mi ruku.

            „Maso ne?

            Zrovna na to jsem nejvíc těšil!

            Tak dlouho jsem už neměl maso!

Samozřejmě v létě by se mi zkazilo, ale léto už je za námi, ráno jsou přízemní mrazíky, dva nebo tři dny jistě vydrží,“ řekl jsem a dodal, „nevadí, vezmu si ho příště.

            Návštěvě udělám bramboráky.“

            „Ani příště maso nebude,“ odvětili zásobitelé a stejně jako já dodali, „maso už nebude nikdy.

Kvůli klimatu.“

„Kvůli klimatu?

Snad se vám tady taky nezjevila Greta!“ zvolal jsem.

„Zjevila.

Před necelým měsícem.

Stála zrovna tam, co stojíte vy. Chtěli jsme dovézt vodu kravám a najednou ji vidíme. Stála tam a dívala se na nás, mlčela, nic neříkala, jenom na nás pořád hleděla,“ přikývli známí.

„A když konečně promluvila, tak vám řekla, že děláte málo pro záchranu klimatu?“ zeptal jsem se.

„Ano, řekla nám, že děláme málo pro záchranu klimatu, že jsme i ukradli dětství i její sny, a pak zase zmizela.

A vlastně má pravdu, protože co my ve skutečnosti děláme pro záchranu klimatu?“ zeptali se zásobovatelé.

„Deštné pralesy přece nekácíte,“ namítl jsem.

„To ne, ale svými cenami a svým způsobem hospodaření můžeme sotva konkurovat masu, které se k nám dováží. Už jen tím vůbec ochraně klimatu nepomáháme, nehledě na to, že sami produkujeme maso.

Vlastně jsme produkovali maso, protože teď ho už neprodukujeme. Kvůli klimatu. Víte, kdybyste viděl, jak to děvče na nás hledělo...“

„Vybili jste všechen dobytek?“ zeptal jsem se.

Vybili a maso darovali dětským domovům a matkám samoživitelkám, ale dětské domovy i matky samoživitelky ho odmítli, s tím, že nechtějí přispívat ke změně klimatu. Nakonec jsme byli rádi, když si ho vzala jedna ZOO,“ řekli mí zásobovatelé.

„A co hnůj, potřebujete přece hnůj!

Půda se bez hnoje přece neobejde, hnůj je pro půdu požehnání,“ namítl jsem.

Na to se mí zásobovatelé usmáli: „Podívejte, pane, způsob, jakým jsme produkovali potraviny je už zastaralý. Nové biotechnologie brzy umožní produkci potravin bez zemědělské půdy. Dříve či později bychom stejně tak jako tak zmizeli.

Ostatně nebýt vás, pošahaného blázna, co kupoval naši nedotovanou zemědělskou produkci za trojnásobné ceny, bychom zmizeli už dávno.

Výrobu syntetizovaných potravin, dokonalé nezávislou na povětrnostních vlivech, budou ovládat biotechnologičtí giganti a několik globálních e-shopů.

Kdepak půda!

Kdo dnes investuje do zemědělské půdy, dělá největší hloupost svého života, protože půda již brzy ztratí svou cenu. Všechnu půdu jsme prodali, dokud je čas, dokud má ještě nějakou cenu.

Peníze takto utržené investujeme teď do svého vzdělání, protože vzdělání, to je kapitál, rádi bychom si udělali maturitu a pak samozřejmě dál pokračovali ve svém vzdělávání.

A vy, když teď nebudete kupovat naše drahé potraviny, měl byste ušetřené peníze taky investovat do vzdělání, to nám říká nás selský rozum.“

„To bych asi měl,“ přikývl jsem, ale pak si uvědomil, „poslyšte, ale maturita bude možná povinná i z matematiky.

Toho se nebojíte?

Nebojíte se matematiky, notabene středoškolské?

Derivace, to přece není žádná sranda!“

„Bojíme, ale co nám zbývá, když chceme být ve vzdělanostní ekonomice konkurenceschopní?“ rozhodili své mozolnaté ruce mí, teď už bývalí zásobovatelé, a mně nezbývalo, než jim dát za pravdu, nejsem ještě dost zralý na to, abych jim řekl, jak to ve skutečnosti je.