Na co jsou dobří studenti humanitních oborů? Na nic!

Posaďte takového nějakého studenta humanitního oboru ke stolu, u kterého právě obědvají nějací poctivě pracující lidé v montérkách a uvidíte hned, kdo má selský rozum a kdo ne  

            Břídil vešel se do pokoje a zeptal se: „Dobří lidé, můžete mi říct, pokolikáté jsem se ocitl v tomto pokoji?

Zdá se mi, že jsem zde už aspoň popáté!“

            Načež mu nějaká žena odpověděla: „Nač to potřebujete vědět? To přece není pro život nijak důležité. Vždyť bytí ,někde‘ je ze své, abych tak řekla, podstaty, implicitně dislokované, je, řekneme-li to natvrdo a bez obalu, dislokací jako takovou.“

            „Máte pravdu!“ zvolal Břídil a, klesnuv do velmi hlubokého křesla, začal osobní zpověď, „narodil jsem se totiž jako úplné nedochůdče, věřte mi!

            Zatímco jiné děti už hned po narození vynikaly ve všech praktických oborech lidské činnosti, já jen bez přestání sál mateřské mléko.

            Ale když mi byly tři roky, vypil jsem omylem láhev inkoustu, kterou měli rodiče schovánu na horší časy nesvobody, víte, co myslím!

            V tu chvíli jsem pochopil, že ze mne nikdy nic nebude, neboť jediné, pro co mám skutečné nadání, je filosofie.

            A tak se protloukám světem, jak se dá, ale nestěžuji si, prosím!

            Nestěžuji si ani v nejmenším!

            Nemyslete si, že si stěžuji!

            Jsem zcela srozuměn se svým osudem, se svou neužitečností!

            Jsem sice neužitečný, ale aspoň neškodím, tak je na to třeba se dívat!

            I to je přece něco! Že neškodím, a mohl bych přece i škodit, mohl bych filosofovat, odhalovat pravdu, ba co víc, mohl bych i všemi pohrdat!

            Ale já nikým nepohrdám!

            Nebo pohrdám jen sám sebou!

            Ano, výhradně sám sebou!

            To vám jdu tak po ulici a nadávám si do budižkničemů, tluču se pěstí do hlavy, doufaje, že tak aspoň trochu zblbnu a budu si moci sám sebe aspoň trochu vážit, vysmívám se sám sobě: ,Ty že jsi absolutní vůle!? Ty!? Takové hovado, které ani neví, jak se stahuje králík z kůže!?‘

            Tak je to!

            Jen sám sebou pohrdám!

            A dnes, dnes, vážení, nedělám nic jiného, než že se jen opakovaně ocitám v tomto pokoji.

            I to je projev mé totální neřádnosti, abych tak řekl.

            Vždyť přece můžeme říct: ,Každé místo, každé -zde-, je totiž propojeno s tím, co -zde není- , co je však bytostným základem struktury daného místa. Jinak řečeno -jsem zde-, protože -zde nejsem-. Ano, můžeme přece říct, já, vy, kdokoliv, že -zde- je vždy zastíněno tím, co -zde není-.‘

            Ale to já ne!

            Já pokaždé vejdu do tohoto pokoje a zeptám se: ,Dobří lidé, můžete mi říct, pokolikáté jsem se ocitl v tomto pokoji?‘

            Obtěžuji vás tím, ačkoliv bych si to mohl docela dobře zjistit sám.

            Nejsem než jen štěnice, lidská veš, kterou je třeba rozmáčknout do všech důsledků i příčin mé existence!

            Ano, dobří lidé, rozmáčknout!“

            Břídil se rozeštkal.

            Lidé na něj mlčky hleděli.

            Když se Břídil vyplakal, vstal a důležitě řekl: „No nic, tak já zase půjdu.“

            Vyšel z pokoje a lidé v něm se zase pustili do své práce.

            Jeden šil boty, druhý zase kalhoty a třeba žena, která se prve zeptala Břídila, nač potřebuje vědět, pokolikáté se ocitl v pokoji, tak ta třeba stříhala nějakého muže, který pořád dokola opakoval: „Vzadu mi to nechte trochu delší, vzadu mi to nechte trochu delší,“ ačkoliv právě vzadu měl pleš jak shit Brno.