Mynářovu tiskovku by nevymysleli ani Hašek s Havlem a Kafkou dohromady

To, o čem jsme dosud čítali jen ve stěžejních literárních dílech, stalo se v podání hradní kamarily nejfantastičtější skutečností. Ruku na srdce, který národ má něco tak podivuhodného jako my? Ani ti slavní Rusáci ne...

            Sotva skončila tisková konference, na které informoval o zdraví pana prezidenta, popadl Vráťa svůj plstěný klobouk, nasadil si jej na hlavu a běžel do Ústřední vojenské nemocnice jak o život.

            Cestou se mu v hlavě rojily, to se ví, ty nejčernější myšlenky.

            „Jen aby mi pan prezident nesnědl tu vinnou klobásu, co jsem mu objednal na oběd! Mám hlad jako vlk! Po takové tiskovce člověku vyhládne. Jestli se probral a sežral mi ji, to by byl fakt pech jak sviňa!“ strachoval se Mynář, a proto raději přidal do klusu.

            Kam by se na něj v tuto chvíli hrabal Zátopek!

            Konečně vběhl do Ústřední vojenské nemocnice tak rychle, že si nestihl ani obléci oděv, který jsou jinak povinní mít na sobě návštěvnici ARO. Takto občansky oblečen vběhl do prezidentova útulného nemocničního pokoje, kde se ze země, na které se vroucně modlil, zvedl Ovčáček.

            Mynář se vrhl na stolek vedle nemocničního lože pana prezidenta, ale vinná klobása nikde, na talíři byly už jen okoralé brambory!

            „Kde je!? Kde je!? Mluv!“ chytil Ovčáčka za klopy saka a zoufale jím třásl, „já se sem ženu z Hradu jak blázen a tys mi ji sežral, hyeno!“

            Ale Ovčáček si z Mynářova zoufalství pranic nic nedělal.

            Pozvedl levý prsteník s blyštivým prstenem ze žlutého kovu a blaženě vydechl: „Ticho! Konečně má pan prezident ticho!“

            Mynář přestal nebohým pomatencem třást.

            V pokoji bylo opravdu ticho. Mynář slyšel jen svůj dech a dech Ovčáčka, nikde nehučel žádný přístroj. Vypadalo to, jako by na celém světě existovali jen dva lidé, on a Ovčáček, nebo maximálně ještě tak Nejedlý v Moskvě, ale kromě nich už nikdo.

Bylo to tak děsivé!

Vráťa ustrašeně sklouzl pohledem na prezidentovo nemocniční lože.

            Nikdo na něm neležel, všiml si toho až teď!

            „Pan prezident sedí po levici Otce na nebeském trůnu a nabírá síly!“ zablábolil pomatený Ovčáček.

            Vráťovi se zatmělo před očima.

            „Neeee! Neeee! To není pravda, já mu na zítra objednal šunkofleky!“ vydral z Vráťova hrdla nelidský výkřik, který probudil i službu konající nemocniční personál.

             Byla to skutečně strašná lidské tragédie.

            Vráťa se po šunkoflecích mohl utlouct, ale jeho žena mu je odmítala dělat, protože sama po nich nehorázně tloustla, jenže teď měl po všech nadějích, tomu se opravdu říká vrazit kudlu do zad!