Může být Bůh i absolutním Zlem?

Zlo, a to vám potvrdí každý, je především tam, kde je vše dovoleno. A protože Bůh nepodléhá žádným zákonům a je mu vše dovoleno, mohl by být, zdůrazňuji, že čistě teoreticky, respektive hypoteticky, Zlem i sám Bůh...

Nemusím říkat, kdo jsem, ani si to nemusím dokazovat.

Jsem Bůh, protože vím, že jsem Bůh. Moje vševědoucnost spočívá právě v tom, že vím to, co vědí i někteří z vás, totiž že jsem Bůh.

Jsem Bůh a proto jsem nejčistší ze všech bytostí, i když samozřejmě jsem bytost sui generis, bytost nikým a ničím nestvořená, a přesto existující. Jsem Dobro, nejvyšší a absolutní Dobro, vše, co je mimo mě, co je ode mě vzdáleno třeba i jen pouhopouhý milimetr, je Zlo, absolutní Zlo.

Ptáte se, jak může být ode mě něco vzdálené, jak může být něco mimo mě, když jsem Bůh, všudypřítomný, vyplňující každý atom existence, každou sekundu věčnosti?

Odpovím takto: „Je to možné, ba dokonce nutné, aby mnoho věcí existovalo i mimo mne, protože kdyby tomu taky nebylo, musel bych být i Zlem, což je samozřejmě vyloučeno, protože já mohu být jen Dobrem. Tedy nejsem zodpovědný za existenci Zla, protože to existuje mimo mě.“

Samozřejmě se můžete zeptat i na to, proč jsem toto Zlo už dávno nezničil, když jsem všemohoucí?

Mohl jsem to Zlo přece už dávno zničit, mohl jsem ho zničit už v jeho samotném zárodku, protože jsem všemohoucí.

Ano, to samozřejmě můžu. Ale kdybych to udělal, nemohl bych dávat lidem svobodu volby. A kdybych nemohl dávat lidem svobodu volby, byl bych krutý a nemilosrdný tyran.

A kdo by chtěl být nemilosrdným a krutým tyranem?

Existence Zla, je de facto elementární podmínkou mojí milosrdnosti.

Řeknu to prostě zkrátka: „Nebýt Ďábla, nebylo by ani mě, Boha!“

Bez Ďábla bych neměl jak prokazovat svoji milosrdnost, to znamená, že moje milosrdnost by byla nehmatatelná, jelikož by neměla žádný protiklad.

Abychom poznali Dobro, musíme poznat i Zlo.

A to byl problém prvních lidí.

Stvořil jsem je k obrazu svému, nevinné a absolutně dobré, bez jediného hříchu.

Napřed jsem stvořil chlapa, se vším, co dělá chlapa, chlapem. A pak jsem stvořil ženu, se vším, co dělá ženu, ženou, tedy se všemi těmi pochvami, vaječníky, dělohami, hormony a hysterickou povahou.

Bylo to vskutku geniální dílo, na které jsem mohl být právem hrdý, tento člověk!

Kam se na člověka mohla hrabat třeba taková baktérie, žijící hluboko v zemské kůře, nevědomá, jen se docela mechanicky rozmnožující, vůbec nevědoucí, že jsem to Já, jediný Bůh široko daleko, který ji stvořil, nikoliv ovšem k obrazu svému, chraň Bůh, tedy já sám!

Ale vraťme se zpět k člověku, mému vlastní obrazu!

Stvořil jsem napřed chlapa a pak ženu. Byla to hračka, ovšemže myšlenku na jeho stvoření jsem nosil v hlavě strašlivě dlouho, měl jsem dost času promyslet všechno do nejposlednějšího detailu. A skvělý výsledek tomu odpovídal, nic dokonalejšího jsem už, přes veškerou svoji všemohoucnost stvořit nemohl, protože to už bych pak musel stvořit sám sebe, hehe!

Tedy stvořil jsem člověka.

A ježto jsem ho stvořil k obrazu svému, chtěl jsem pro něj to nejlepší.

Člověk tedy žil v ráji, v mé absolutní blízkosti. Vídali jsme se každý den, každou sekundu, vídali jsme celou věčnost, protože v mé blízkosti je každá sekunda věčností, byli v neustálém osobním kontaktu. A ježto člověk žil v mé blízkosti, nepoznal nic než dobro.

A to byla chyba.

Já jsem člověka miloval, to se ví, vždyť jsem v něm miloval sám sebe, svoji genialitu.

Ale mohl to člověk mít taky tak?

To znamená, mohl člověk milovat ve mně sebe samého, protože byl mým obrazem?

A tady padla kosa na kámen, jak jsem jsem brzy pochopil.

Problém, zásadní problém, byl v tom, že já jsem věděl, jaké je to žít bez člověka. Žil jsem bez člověka hodně dlouho a bylo to bez přehánění to nejtrudnější období mé existence.

Strašně, ba takřka šíleně jsem toužil po tom, abych někoho miloval, ale trvalo mi to celé eóny, vlastně nekonečně mnoho eónů, než jsem člověka konečně zmastil a tak se zbavil té příšerné samoty, neboť zde najednou byla bytost, kterou jsem mohl miloval, bytost, kterou jsem sice stvořil k obrazu svému, ale bytost zároveň tak křehká, že by byla beze mne a mé lásky naprosto ztracená.

Jenže člověk, první člověk, muž a žena, to měl logicky jinak. Nevěděl, jaké je to žít bez Boha, jaké je to žít bez mé lásky, protože jsem jej touto svou láskou zahrnoval od první chvíle jeho stvoření, ba dokonce miloval jsem jej dlouho předtím, než byl stvořen, miloval jsem jej ve svých snech a ve svých představách, v těch chmurných časech, kdy jsem nebyl obklopen ničím jiným než jen naprostou nicotou výhradně vlastní existence.

Člověk tedy nemohl vědět, že to dobro a láska, kterými jej zahrnuji, je skutečně to Dobro a ta Láska, a že jiné skutečné Dobro a žádná jiná skutečná Láska už neexistují, a ani existovat nemohou, protože to, co není mým Dobrem, je zcela logicky Zlem, které existuje mimo mne.

A tak jsem pochopil, že ono Dobro, kterým člověka zahrnuji, je ve skutečnosti ta nejstrašnější tyranie, protože nedávám člověku na výběr, předkládám mu jen své Dobro, to znamená sám sebe. Ale člověk nemůže tušit, že žádné jiné Dobro než já už neexistuje, a protože to nemůže vědět, nechápe toto Dobro jako dobro, ale jako něco, zcela samozřejmého, aniž by ovšem tušil, že také existuje Zlo.

A to mě začalo trápit. To, že bez možnosti volby je moje Dobro jen diktaturou, protože tam, kde je diktatura, tam není svobodná volba a já nejsem nic než diktátor, který uvěznil člověka v ráji, sice ve svatém přesvědčení, že je to pro něj to nejlepší, ale ovšem bez toho, aby to bylo zcela svobodné rozhodnutí.

A stvořil-li jsem člověka k obrazu svému, musel jsem mu dát i tuto svobodu, protože i já Bůh, se zcela svobodně rozhoduji, nepodléhám žádným zákonům, neboť je sám tvořím a tak je mi dovoleno vše, protože komu jinému by mělo být dovoleno vše než mě, Bohu?

A tak jsem dal člověku možnost svobodné volby.

To jest dal, jsem mu okusit ovoce poznání. Nemohl bych být šťastný, kdyby člověk neokusil ovoce poznání. Byl jsem to Já, Bůh, kdo mu to ovoce podal.

Byl jsem to já, kdo mu řekl: „Ochutnej, ať víš, co je dobré a zlé!“

A člověk ochutnal.

Ochutnal a zhřešil.

A já ho vyhnal z ráje, který jsem stvořil jen pro něj. Srdce mi to mohlo utrhnout, ale nemohl jsem jinak. Dobro lze pohnat jen skrze hřích, neboť hřích je Zlo, ale je-li tento hřích odpuštěn, pak je to teprve Dobro.

A to Dobro, to jsem já.

Ďábel svádí člověka k hříchu, abych mu já mohl odpouštět, a tím prokazovat člověku svoji lásku.

Nikdy jsem člověka nepřestal milovat, pořád chci pro něj to nejlepší. Ale nebýt Zla, bylo by mé Dobro a má Láska jen sotva poloviční, to vám řekne každý prof. Halík.

A to jen ten důvod, proč jsem Zlo, a Ďábla, který toto Zlo úspěšně šíří, dosud nezničil, třebaže bych to mohl udělat okamžitě a z Ďábla by nezůstal ani ten pověstný mastný flek na první stránce Písma svatého.

Protože kdybych zničil Zlo, kdybych zlikvidoval, doslova vaporizoval Ďábla, tak bych tím umenšil svoji Lásku k člověku, protože bych mu neměl jak odpouštět jeho hříchy, protože je vždy těžší milovat hříšníka, než toho, kdo je bez jediné poskvrnky.

A proto se sám za tohoto Ďábla vydávám. Abych mohl člověka pokoušet, svádět k hříchu, abych mu mohl následně jeho hříchy odpouštět, protože miluji člověka až za hrob, už bych bez něj nedokázal žít, i když mi to asi sotva málokdo uvěří, že si na sebe občas beru masku Ďábla, abych člověka svedl do své vlastní milující náruče...