Muslimové jsou stejně mírumilovní jako křesťané

Pokud se nějakým způsobem zbavíme jedné a půl miliardy lidí, bude nas světě konečně klid a pokoj, nehledě, že naše křesťanská civilizace bude zachráněná. To přece stojí za pokus!

 Profesor se zabýval vším možným, ale poslední dobou nejraději hleděl z okna na starý strom, zamknutý ve své pracovně na sedm západů, aby ho nikdo nerušil. Ale jednou se zamknout zapomněl a tak k němu vnikla zvídavá Dívka, aby se od Profesora, moudrého muže, dozvěděla něco o islámu a křesťanství.         

„To je skutečný solitér. Kristus mezi stromy. Mnoho lidí se na něm už oběsilo, každé vánoce aspoň dva. A vidíte, pořád stojí, sahaje svými kořeny do hloubi země,“ ukázal Profesor z okna své pracovny na mohutný a košatý strom, který byl vskutku Kristem mezi stromy a pokračoval, „ale vy chcete slyšet něco o islámu a křesťanství, že ano?“

            „Ano, ráda bych o tom něco slyšela.

            Mohl byste mi o tom něco říct?“ přitakala Dívka, jež seděla v houpacím křesle, které Profesor kdysi dostal jako součást čestného doktorátu na nějaké univerzitě, a pila čaj s velkého bílého hrnku s červenými tečkami, který profesor dostal k čestnému doktorátu na nějaké další univerzitě.

            „Všechno, co tady vidíte, jsem dostal k čestným doktorátům. I toto kukátko. Je kouzelné,“ ukázal Profesor na kukátko, které leželo na jeho stole a které bylo opravdu kouzelné, dodávaje, „samozřejmě, že vám k tomu něco mohu říct. Jsem přece Profesor, přezdívá se mi tak už od mých dvanácti let, kdy jsem skutečným profesorem ještě, vcelku pochopitelně, ani zdaleka nebyl.

            Jen vás musím předem upozornit, že všechno, co vám k tomu řeknu, bude strašlivě akademické.

            Nebýval jsem tak dřív akademický. Ale moje vědecká práce, moje knihy, všechny ty čestné doktoráty, to všechno se na mne v tom směru strašlivě podepsalo.

            Nebude vám vadit, že budu strašlivě akademický?“

            Profesor tázavě pohlédl na Dívku.

            Ta však div radostí nevypískla: „Vůbec ne! Naopak! Zbožňuji akademickou debatu! Vždy jsem si přála něco takového zažít! Už jako dvanáctiletá dívka jsem o tom snila!“

            „Ano, dnes už běžně menstruují i dvanáctileté dívky,“ poznamenal trochu záhadně Profesor, ale pak už pokračoval zcela normálně, „tak vy jste snila o akademické debatě už jako dvanáctiletá?“

            „Ano. Ve škole mi kvůli tomu dali asistentku. Měla velký červený nos a velká prsa.

            Když zvonilo na přestávku, šeptala mi do ucha: ,To se smějí andílci v pekle!‘

            Dle všeho to neměla v hlavě pořádku. To víte inkluze.“

            „Jak bych nevěděl! Pořád někde o tom čtu! Jako by se konečně nemohlo psát o něčem jiném,“ řekl smutně Profesor, zhluboka se nadechl tak, div že nevysál všechen vzduch, a když vydechl, byl už jeho smutek ten a tam a on mohl pokračovat, „ale pokračujme v naší akademické debatě.

            Pro začátek si řekněme, že Korán je mentální pokračování Starého zákona, a kdo říká, že ne, tak nečetl jedno, ani druhé, ani trochu se v dané problematice nevyzná, a vůbec, vzato kolem a kolem, kdyby se vůbec nenarodil, bylo by to to nejlepší, co ho mohlo potkat.“

            „Já to věděla!“ vypískla nadšením Dívka, mocně se napila čaje a pak vyzvala Profesora, „jen pokračujte! Moc mě to zajímá!

Nemáte žízeň?

Napijte se!“

Dívka nabídla profesorovi svůj velký hrnek.

„Děkuji. Nemám žízeň. Pil jsem jako duha krátce předtím než jste přišla.

Věřila byste, že se do mne vešly celé dva náprstky svěcené vody?“ řekl profesor.

„Věřím tomu! Celé dva náprstky svěcené vody!“ zvolala dívka velmi přesvědčivě.

„Ale vraťme se k tématu naší akademické debaty!“ vyzval profesor sám sebe a ukázněně rozvíjel téma akademické debaty, „řekli jsme si už, že Korán není ničím jiným než mentálním pokračováním Starého zákona. Jestliže je v Koránu obsaženo Zlo, jak se domnívají někteří badatelé na tomto poli, pak musíme připustit, chceme-li být poctiví a čestní, že kořeny toto Zla musíme hledat už ve Starém Zákoně.

A opravdu, kdyby neexistoval Starý Zákon, neexistoval by ani Korán, a pak by neexistovalo ani Zlo determinované těmito knihami.“

„Chcete říct, že z toho musí nutně vyplývat ta skutečnost, že křesťanství není o nic mírumilovnější než islám?“ řekla Dívka zamyšleně, přišel zamyšlený výraz činil ji velmi půvabnou.

„Čtete mi myšlenky! To jsem chtěl opravdu právě říct! Mám to na jazyku!“ vyplázl profesor svůj dlouhý jazyk.

„Jé, ten je dlouhý!“ vydechla Dívka a celá zčervenala.

Když se Dívka na Profesorův jazyk dost vynadívala, Profesor jej opět schoval do úst a pokračoval: „Ano, křesťanství není o nic mírumilovnější než islám.

Kdyby na vašem místě seděl nějaký neinteligentní člověk, jistě by teď namítl jako každý neinteligentní člověk: ,A co onen verš v Koránu, který přikazuje muslimům zabíjet nevěřící?

A co křesťanské desatero?

Aha!

Vy nejste Profesor, ale Hlupák!‘

Ale tak už to bývá, že hlupák, křičí, aby chytili hlupáka.

Onen verš z Koránu o zabíjení nevěřících, je jen doslovným rozvinutím přikázání nezabiješ, totiž, že není zakázáno zabíjet obecně, ale je zakázáno zabíjet toliko své souvěrce a soukmenovce.

Židé ve Starém zákonu vyvražďují pronárody jedna radost, a démon, který se vydává za boha, je k tomu ještě poňouká.

A křesťanství, dějiny křesťanské ,civilizace‘ jsou rovněž plné krve, jde v tom ještě dál, protože křesťané slibují všem nevěřícím smrt rovnou metafyzickou, věčná muka v pekle.

Křesťané, pokud jsou opravdu křesťané, musí se dívat na násilí páchané muslimy nanejvýš shovívavě, protože vědí, že existuje život věčný, ba dokonce musí toto násilí vítat, protože každý kdo zemře pro víru, kterou staví výš než svůj život, je mučedníkem a proto má pobyt v božím království zaručen.

Ostatně nejsou to sami křesťané, kdo oslavují vraždu božího syna, jež jim zaručila spásu?

Není tak pro ně život božího syna čímsi méněcenným, protože každý křesťan, kdyby skutečně stavěl lidský život nade vše, by musel říct: ,Za takovou cenu, za cenu života božího syna, nechceme být spaseni!

To je špatný a podlý kšeft, bože, protože při něm bude utracen život tvého syna, který by mohl chodit ještě třicet let po zemi a sypat ze sebe moudrosti!

Ne, bože, to nemůžeme přijmout, nech svého syna žít!‘

Ale který křesťan to řekl, jsa ve skutečnosti, dle své logiky, muslimem?

Kdyby božího syna neukřižovali Židé, ukřižovali by si ho křesťané sami.“

„Ale co islamistický terorismus?“ zeptal se Dívka.

„O čem to mluvíte?“ podíval se na ni nechápavě profesor.

„O islamistickém terorismu,“ opakovala dívka.

„Aha, vy myslíte terorismus!“ uhodil se do čela Profesor, až to kovově zazvonilo, „ovšem, zabíjení ve jménu boha má svůj půvab.

Co může být víc než zabíjení ve jménu boha?

Zabijete-li někoho pro peníze, je to odporné, ale zabijete-li někoho ve jménu boha, je to něco jiného.

Copak i křesťané nevěří v téhož boha?

Křesťané islamistický terorismus odsuzovat nemohou a ani nesmí, neboť by se tím zpronevěřili své víře. Mají na konci svatého písma totiž zjevení sv. Jana. Mají ho tam především proto, že se v něm mluví o Ježíši, ačkoliv Zjevení je nejžidovštější ze všech židovských náboženských textů, jejich skutečná kvintesence.

Křesťané si myslí, že těmi vyvolenými, co si oprali roucha v beránkově krvi, jsou oni, což je ovšem omyl, protože těmi spasenými, o níž se ve Zjevení mluví, jsou právě muslimové.

Co je islamistický teror než jen předznamenáním apokalypsy?

Co je islamistický teror než jen důsledným naplňováním Písma svatého?

Co je islamistický teror než je uskutečňováním vůle onoho démona, kterého tři pohanská monoteistická náboženství vzývají jako boha?

Aha!“

Profesor se opět uhodil do hlavy a opět to kovově zadunělo.

Dívka odložila prázdný hrnek a řekla: „Mohl byste to, prosím, nějak stručně shrnout?“

„Ano, mohu to stručně shrnout, od toho jsem taky Profesor,“ přikývl Profesor a opravdu to stručně shrnul, „kdyby Židé, křesťané a muslimové skutečně věřili v boha, už dávno by nebyli ani Židy, ani křesťany, ani muslimy.

Židé sedli na lep démonu a považují se za vyvolený národ, kterému jednou bůh, pokud jej budou bezmezně poslouchat, pošle Mesiáše.

Křesťané tento okruh vyvolených rozšířili mimo židovské hranice na všechny, kdož uvěří, že Ježíš je boží syn a rovněž zachovají bezmeznou poslušnost.

Muslimové zašli nejdál, když mezi lidmi a démonem, jehož vzývají stejně jako Židé a křesťané, odstranili Ježíše jako prostředníka mezi bohem a lidmi. Což je vcelku logické, tam, kde je bůh, kde není boha mimo boha, není třeba žádných Mesiášů, aby se člověk dostal do ráje, aby žil věčně, bude-li poslušen boha.

Ale bůh, a to bych na závěr podtrhl a zdůraznil, je úplně někde jinde. Boha, po pravdě řečeno, a to bych taky rád zdůraznil, nějaký pitvorný člověk vůbec nezajímá.

Proč taky?

Jak se vám líbila akademická debata?“

„Moc se mi líbila!

Můžu ještě někdy přijít?“ zeptala se dívka.

„Samozřejmě! Můžete přijít kdykoliv!“ odpověděl profesor.

„Nemůžu přijít kdykoliv, protože to bych mohla přijít i v minulosti a to přece nemůžu. A nemůžu přijít ani v přítomnosti, protože už tady jsem. Můžu přijít jen v budoucnosti.

To máte jako s životem věčným. Co je věčné, se nekončí, ale ani nezačíná, co je věčné nepřichází, protože je.

Existuje-li život věčný, musí existovat už i teď a už i teď musí existovat věčně.

Proto se vždy, když mluví křesťané, a zvláště pak faráři, o životě věčném, který na ně čeká, musím smát, hehe!“ rozesmála se Dívka.

„Samozřejmě, že nemůžete přijít kdykoliv, že můžete přijít jen v budoucnosti! Jsem to ale popleta, hehe!“ rozesmál se i Profesor, málokdo se uměl smát tak bláznivě jako on.