Musí prezident jmenovat ministrem i Ferdu Mravence? Polemika s p. J. Nožičkou

Samozřejmě nemusí, ale, podle Ústavy. jen tehdy, když je prezident Broukem Pytlíkem. K takovému resumé dospívá náš expert na Ústavu ČR

Učitel Ručička se ve svém volném čase, tedy především o přestávkách, nejraději věnoval ústavní ontologii, tato teoretická disciplína mu zcela učarovala, byť v ní byl ryzí samouk a všechny své vědomosti, které využíval, čerpal především z diskuzních příspěvků Standy Nováka, jednoho z největších ústavních teoretiků na východ od Mléčné dráhy.

Ale co na tom?

Na tom přece nic!

Když může být ministrem kultury, v představách funkcionářů ČSSD úspěšný starosta, proč by se neméně úspěšný učitel nemohl věnovat ústavní ontologii?

To si vždy dal učitel Ručička palce za lemy svého nátělníku a začal meditovat nahlas na celou sborovnu, jako třeba teď: „Ale pokud je prezident opravdu povinen jmenovat na post člena vlády kohokoliv a nepřísluší mu zkoumat, zda dotyčný splňuje aspoň základní předpoklady pro výkon této funkce, proč je vůbec jmenování do funkce (nejenom) ministra prezidentových podpisem podmíněno? Neměli by se v souvislosti s kauzou Staněk politici i ústavní právníci především zamyslet nad tímto paradoxem?“

            Ano, proč se nad tímto paradoxem nikdo nezamyslí, a proč se nezamyslí nad tím, jak se mohl do ústavy vůbec dostat?“

            Kolegyně a kolegové ve sborovně už těmto ústavním meditacím svého kolegy nevěnovali téměř žádnou pozornost, zvykli si již na ně za ty všechny přestávky a pak, ústavní ontologie jim ani nic neříkala. Ale zrovna byl ve sborovně i školník, který tam cosi spravoval kladivem, a ten se ozval.

            „To se trochu pleteš, sice ne moc, ale přece jen. Hned tímto vysvětlím,“ řekl školník, položil kladivo na stůl a pokračoval, „asi víš, že naše ústava je ústava normativní, a proto taky víš, musíš vědět, že politický proces v naší drahé zemi probíhá podle jejich pravidel, tedy na rozdíl od ústavy nominalistické, která sice platí, ale nepoužívá se, či ústavy sémantické, která se sice aplikuje, ale vykládá se v zájmu držitele moci, tak to prostě je.

            Co to znamená, Pepo?

            Znamená to, že vláda je orgán výkonné moci, které předseda premiér.

            Jaká práva mu dává ústava, jistě víš.

            Navrhuje-li tedy ministra, kterého by měl prezident jmenovat, činí tak buď, na základě vlastní vůle, je-li ministr navržen za jeho stranu, nebo na základě návrhu jiné vládní strany, to je docela jednoduchá.

            A vláda je, jak jistě taky, víš, výsledkem demokratických voleb.

            Odmítá-li tedy prezident jmenovat ministra navrženého prezidentem, pak zpochybňuje a popírá výsledky voleb mnohem víc než nějaká hrstka křiklounů z Miliónů chvilek pro demokracii.

            Chápeš?

            Můžeš sice namítnout: ,A co když bude chtít premiér jmenovat nějakého extremistu?’

            Jenže tento tvůj argument, Pepo, je zcela irelevantní.

            Jednak každý premiér bude natolik soudný, aby nenavrhoval někoho takového, třeba mladého Klause, ale pokud ho přece jen navrhne tak, proto, že tento extremista je členem strany, která je součástí vlády, a tedy se do vlády musela nějak dostat.

            A jak se tam asi dostala, Pepo, řekni, jak aha?

            Nebo si myslíš, že v příští vládě nebude sedět Trikolóra a SPD, že tam nebudou popírači holocaustu?“

            Jakkoliv byla školníkova slova srozumitelná, byla zároveň i zcela zbytečná, protože učitel Ručička z nich nic nepochopil.

            Ale divíte se tomu?

            Já, jak znám učitele Ručičku, vůbec...