Můj dušičkový coming out

Věrní zemřelí nás neopouští, bdí nad námi, ačkoliv spí věčným spánkem. Ale co, vždyť se nakonec všechny hroby stejně otevřou, aby se z nich vyvalil všechen vzkříšený lidský hnis

            Zemřel jsem mladý, vždyť mi ani nebylo skoro padesát, rovnou na dušičky.

            Jak se mi, chtělo žít, když jsem umíral!

            A jak jsem se styděl, jak mi bylo hanba, když jsem umíral!

            Jako bych tehdy slyšel všechny ty lidské hlasy, jež budou říkat: „Neměl ani padesát, a už natáhl brka!

Vždyť si ještě mohl užívat života!

Jiní umírají v devadesáti a on neměl ani padesát!“

V hodinu své smrti nemohl jsem, než dát těm lidským hlasům za pravdu. Vždyť těsně předtím jsem si založil novou rodinu, našel si další, o dvacet let mladší životní partnerku, oplodnil ji. Byl jsem plný životní síly a chuti odříznout se od všeho starého a začít znova, hezky od začátku, přímo jsem se třásl na budování nového domova.

Vždyť den předtím, než jsem zemřel, na všechny svaté, nám přiklepli hypotéku. Už jsme měli vyhlédnutý stavební pozemek. V takovém prudkém svahu, nejdřív by se musela postavit masívní opěrná zeď, padlo by na to dobře aspoň sto kubíků betonu, a na to jsem se právě těšil, na překonávání všech těch obtíží a protivenství při stavbě našeho domku.

A místo toho, rovnou na dušičky...

Objížděli jsme ten den hřbitovy.

Štěstí nám, musím to zaklapat, přálo. Jen u jednoho hřbitova jsme neměli už kde zaparkovat, nezbývalo, než táhnout se s věncem dobře tři sta metrů k jeho bráně a odtud ještě dalších dvě stě metrů k hrobu, v němž leželi naši věrní zesnulí.

Už se smrákalo, když nám v autě zbyl poslední věnec. Nic netuše, jsem ho vzal, moje mladá těhotná žena se do mne zavěsila a šlo se.

Ale k hrobu jsme už nedošli.

Svalil jsem se v půli cesty na zem, rovnou do bláta a začal chroptět.

Okamžitě se kolem mne shlukli lidé a já pochopil, že umírám.

Nadobro.

Lidé si mne točili na své mobily a já se strašlivě styděl za to, že před nimi umírám. Přijala záchranka, naložili mne a začali oživovat. Moje zahanbení dosáhlo vrcholu, když jsem viděl obličeje záchranářů, které se nade mnou skláněly.

Byly celé rudé od té šílené snahy zachránit mě, vyrvat smrti z jejich pařátů.

Styděl jsem se za to, že jsou jejich obličeje tak rudé kvůli mně, že jim přidělávám práci, že kvůli mně musí řidiči zastavovat na kraji silnice, aby pustili kvílející sanitku, která mne veze.

Ještě, že pro mne neposlali vrtulník, to bych hanbou už nevěděl kam s očima

Styděl jsem. A přitom se mi chtělo tak žít, vždyť jsem si založil novou rodinu, dostal dvacetiletou hypotéku...

Ale svůj boj se smrtí jsem hned napoprvé prohrál.

Mojí poslední myšlenkou bylo: „Kolik peněz bude stát ten svinský pohřeb! A přitom by mě stačilo jen zakopat do země. Zaházet vlhkou hlínou, která nic nestojí. Dva chlapi by to zvládli za půlhodiny a za dvě piva...“

Nu, zemřel jsem a dostal se tam, kde se dostávají všichni ti, co zemřeli. Není to ani peklo, ani nebe, je to stav setrvalého bytí v nebytí, které není dobré ani špatné, neboť vše je zde přísně neutrální, protože věčné, protože nadmíru duchovní...

Prošel jsem onou pověstnou bránou, slavnostně vyzdobenou a opatřenou vytetovaným nápisem „Hrdí ve své smrti!“

Moje první kroky vedly do přijímací kanceláře velké a prostorné jako universum samo.

Bůh tam nepřetržitě pracující mi řekl: „Tak vás tady vítám. Tohle si přečtěte, abyste, věděl, na čem jste. A teď už nashledanou, mám moc práce, ježto, jsa všemohoucí, nedělám nic jiného, než konám nekonáním.“

Strčil mi do ruky žulovou desku, jež by mohla být docela dobře pomníkem na hrobě, a vyexpedoval do nekonečna, v jehož nicotě jsem se ocitl.

Tam, ničím a nikým nerušen, jsem se pustil do čtení žulového poučení mrtvých.

„Milá zemřelá, milý zemřelý,“ psalo se v tom textu, jehož autorem byl sám bůh, „právě jsi prodělal coming out, to jest, přihlásil ses veřejně ke skutečnému svému životu.

Stvořil jsem tě k obrazu svému a ty ses nyní konečně tímto obrazem skutečně stal, vyšed ven ze skříně pozemské trapnosti.

Usmrceno je v tobě všechno pozemské a proto směšné. Nyní jsi duchem, stejně jako já, nyní obýváš nicotu, jež je mým královstvím.

Řekni sám, není to paráda?

Smrt, to jsem já, bůh, milující té zalknutí. Tato moje láska ti umožnila učinit tvůj coming out.

Nebo bys ses chtěl vrátit zpátky tam na zem?

Chtěl bys být opět vzkříšený, chtěl bys vstát z mrtvých, chtěl bys opět zapírat, kým ve skutečnosti jsi, totiž mým obrazem?

Vím, že nechtěl, protože já jsem bůh a bůh má vždy pravdu.“

A skutečně bůh má vždy pravdu.

Celou svou bytostí jsem cítil, že už nechci opustit boží království a stejně, jako bůh, přál jsem všem živým smrt, přál jsem jim, aby prodělali coming out, jako jsem ho prodělal i já...

„Hahaha!“ směji se nyní často při stále mlhavější vzpomínce na to, jak jsem chtěl žít, jak jsem se bránil smrti, jak jsem se styděl za to, že umírám.

Není se za co stydět, když člověk umírá, když se veřejně přiznává k pravému životu!

Může-li být člověk na něco skutečně hrdý, tak jen na svoji smrt!

A může-li člověk ve svém životě něco skutečně dokázat, tak jen to, že zemře, že se tak otevřeně přizná k tomu, kým skutečně je, pouze smrt je branou k nesmrtelnosti.

Dnes jsou tam kdesi, ve světě, jehož stavební materií je věčná hniloba, opět dušičky, jako tenkrát, když jsem prodělal svůj coming out. Lidé vláčí se s věnci ke hrobům, ucpávají auty silnice, vyhazují peníze za svíčky a podobné harampádí.

S nabubřelostí sobě vlastní mluví o věrných zesnulých, a uctívají jejich památku, jako bychom my tady na onom světě, rozpuštěni v nicotě, kterou je sám bůh a tedy i my sami, neměli nic jiného na práci, než jen plakat nad tím, že už nežijeme, že už nesplácíme hypotéky a nezakládáme si nové rodiny, nad tím, že jsme zdechli, že ve dne v noci teskníte po tom jejich pitomém světě.

„Jděte s dušičkami hajzlu!“ vzkázal bych těm nešťastníkům, kteří nás mrtvé pořád litují, kdyby mi na nich aspoň trochu záleželo.

Ale nezáleží mi na nich už ani trochu, a proč by taky mělo, když jsem díky svému coming outu už na věky věkův sám sebou, tedy bohem, mrtvým, a proto věčně živým!