Mstivý prezident Zeman opět ve vleku Slavné Nemesis

Stejně jako řecká bohyně Miloš Zeman důsledně pronásleduje ty, kteří se proti němu dopustili zpupných činů. Nedá jim pokoj a stíhá je tak dlouho, dokud není učiněno spravedlnosti za dost

            Když Miloš Zeman podruhé kandidoval na prezidenta, dobře si, maje geniální paměť nejen na citáty, ale i na obličeje, zapamatoval, kdo se proti jeho kandidatuře, byť i sebeméně, ohradil.

            Slavě pak svůj triumf, nezapomněl na ty, kdož se na něm takto nenapravitelně provinili.

Nádherná touha po mstě, již by učinila spravedlnosti za dost, prosvěcovala bez přerušení jeho duši, z níž bez přestání tryskaly mohutné a čarokrásné pocity, jež může zažít jen bytost, která právě vykonala spravedlivou (a o to i strašlivější) pomstu, pocity, jaké jistě zažíval i samolibý bůh, když potrestal proti němu povstanuvšího Satana.

„Jen počkej!“ šeptal neustále blaženě, vyvolávaje si ve svých představách tváře těch, které po právu odsoudil k potrestání.

Byl v tu chvíli opojen celým světem, existence byla mu milenkou, z nitra tryskaly čarokrásné písně, když spal, zdály se mu sny zcela magické, tak mocně na něj působila touha po mstě.

A přece v tom bylo cosi děsivého a temného, jako by ve skutečnosti nebyla duše Miloše Zemana rajskou zahradou, ale tou nejsmrdutější žumpou.

I stalo se, že strana, které se mstil ze všeho nejraději, ČSSD, navrhla na ministra zahraniční právě jednoho z těchto odsouzenců, člověka, jenž při prezidentských volbách neprojevil dostatek morální zralosti a otevřeně podpořil jiného kandidáta.

Dozvěděv se to, umínil si Miloš Zeman, že jeho pomsta bude sladká, neboť ústava pro něj již dávno nic neznamenala.

Byl pátek, když onen nešťastník odsouzený k strašlivé pomstě vešel zadním vchodem do lánského zámku, aby se přece jen pokusil Miloše Zemana obměkčit. Byl pro to i náležitě připraven. Měl sebou všemožné mučící nástroje, které lze uložit do kufru na kolečkách, jenž si do lánského zámku bral sebou, nechyběla v něm ani malá výheň, aby mohl prezidenta pálit i žhavým železem.

„Ještě se nestalo, aby mi někdo něco odepřel, když jsem ho pálil železem!“ dodával si naděje vlivný europoslanec.

Vešed do místnosti, kde na křesle s pokleslou hlavou na něj čekal prezident, neváhal ani chvilku. Nasadil bleskurychle starci na obě nohy španělskou botu, prsty jeho rukou strčil mu do palečnice a bez prodlení jal se utahovat šrouby.

„Tak co, dědku, jmenuješ mne na návrh premiéra ministrem, jak ti ukládá ústava?“ uhodil na starce.

Stařec se však jen křivě usmál: „Nikdy nejmenuji sluníčkáře ministrem v protiimigrační vládě!“

Španělská bota neměla, pravda, valného účinku, ale co palečnice?

Když ani ta nezabrala, mučil nešťastník prezidenta dalšími rafinovanými způsoby, aby dostával stále tu stejnou odpověď.

Nakonec zbyla mu poslední naděje, žhavé železo.

Ale ať jím pálil prezidenta sebevíc, ten stále odmítal jej jmenovat ministrem.

Po hodině tohoto marného počínání konečně nešťastník pochopil,  že je stařec, sedící před ním, nad jeho síly, že touha starce po pomstě je mnohem silnější než jeho touha po křeslu ministra zahraničí v protikorupční vládě.

Zlomen tímto poznáním, ztratil veškerou vůli a padnuv před starcem na kolena naprosto zlomený štkal, prováděje sebekritiku: „Byla to největší blbost mého života, vystupovat proti vám!

Dejte mi šanci, abych jako ministr zahraničí, jenž bude vám zcela po vůli, svou vinu odčinil!“

Ale starcův obličej už dávno plál nadpozemskou slastí z právě vykonané pomsty. Nehledě na španělské boty, které měl na nohou, vstal a vytrhuv své prsty z palečnice, popadl hůlku, jež mu sloužila místo žezla, a jejím koncem nadzvihl hlavu nešťastníkovi.

„Pohrdám závistivými hlupáky, kteří nikdy nic nedokázali,“ pravil a blaženě pokračoval, „nic nemstí se na věčnosti víc, jako být proti mně.

Kdo se mnou nesouhlasí, přivolává na sebe ten nejtěžší trest, mé pohrdání!

Jak krásně mi je, když se ti mstím!

Jako by země všechny své skvosty dnes přede mnou shromáždila, prosíc mne: ,Msti se, ó, nejchytřejší!’

A já se mstím.

Mstím se na tobě nehodném mé lásky, a věř, že dokážu i vášnivě a vroucně milovat, byť jen sebe sama!

Ale není taková láska tou láskou nejčistší?

Láska k sobě je matkou veškeré moudrosti, a moudrá je každá myšlenka na mstu, proto se mstím, protože jsem moudrý!

Já jsem moudrý, ale ty, tys jen hlupák!“

Poslední slova prezidentova probudila v nešťastníkovi přece jen jakýsi odpor, protože málokdo si nechává nadávat do hlupáků, aby to nepovažoval za tu nejtěžší křivdu spáchanou na své osobě.

„Fuj, fuj, mám já to vůbec zapotřebí?

Jak směšná je celá ta politika!

Pryč z této žumpy, na čerstvý vzduch, ano, hlavně na čerstvý vzduch! Dědek, ať se třeba zhebne samým blahem, co je mi po něm!“ našel nešťastník v sobě přece jen zbytky vlastní důstojnosti a ovšem i selského rozumu.

Zvedl hlavu, chtěje vstát ze země, a v tu chvíli ztuhl hrůzou.

Škleb na tváři starcově byl tak děsivě blažený, že nemohlo být už sebemenších pochyb, že má před sebou nikoliv člověka, ale strašidlo.

Avšak nešťastníkův úděs, jak už to na světě bývá proměnil se vlivem tajemných sil, v jeho pravý opak.

„Hledím-li na toto strašidlo, kterého se všichni bojí, je to vlastně komické až k hnusu.

Například ta jeho msta, jaké to dětinství!

A můj nápad být ministrem?!

Toť přece sebevražda!

Ale snad by přece jen dědek musel ustoupit, kdyby se byl odvážil někdo ke skoku přes propast a podal na něj ústavní žalobu.

I to by však byla jen komedie!

Jak hnusné a triviální je plazit se tady před tímto strašidlem!

Teď je ta pravá chvíle ukázat, že nejsem jen atom hnoje!

Ahoj, dědku, hnij si v té své žumpě, ale já nebudu výt s vlky, když můžu zpívat s anděly, hehe!“ rozesmál se nešťastník a zvedl se k odchodu, pro samý smích ani nevnímaje novináře, kteří se na něj okamžitě vrhli, aby od něj zvěděli, čemu se tak šíleně směje.

Marně však, krom citoslovců smíchu neslyšeli od něj žádného jiného slova.