Moudrý člověk se nikam necpe!

Moudrý člověk se pozná podle toho, že se nikam necpe, ať už je to kamkoliv. Ale najděte mi dnes moudrého člověka!

            Hosté odešli a my jsme zase zůstali sami v takřka prázdném třípatrovém domě.

            „To byli ale blbci!

            Větší blbce jsem jaktěživo neviděla!“ odplivla si Klára s neskrývaným odporem.

            „Všiml jsem si, že lidé, kteří se pozvou sami, jsou vždy blbci. Moudrý člověk se nikam necpe,“ řekl jsem a odplivl si taky.

            „Měli bychom se tady pořádně zabarikádovat.

            Právě kvůli takovým blbcům, už na to nemám nervy, opravdu ne,“ řekla unaveně.

            „Kdepak, to nepomůže, takoví blbci si vždy najdou způsob, jak se dostat dovnitř.

            Moudrý člověk zaklepe, jednou, dvakrát, třikrát, maximálně ještě hlasitě zavolá, jestli je někdo doma, a pak pochopí, že je zbytečné, aby se cpal dovnitř.

            Ale blbci to nepochopí nikdy,“ pokrčil jsem rameny.

            „Nejraději bych je všechny postřílela.

            Nebo pověsila!

            Všechny ty blbce!

            Řekni mi, proč existují takoví blbci?!

            Ale kdyby jen existovali, ono je jich pořád víc!“ mohla se nenávistí zalknout.

            „Jsi zase unavená. Musíš si odpočinout. Pojď, uložím tě do postele. Ale nejdřív tě celou umyji a pak obleču do pyžama. Byli, ti naši hosté, opravdu únavní.

            Vůbec nechápu, jak mohli vypít tolik šampaňského. Když to teď počítám, vycházejí mi minimálně tři flašky na osobu, ve skutečnosti to bylo jistě víc.

            Je to vůbec možné, vypít tolik šampusu na návštěvě u cizích lidí?

            Kdyby mi o tom někdo vyprávěl, vůbec bych tomu nevěřil,“ vzal jsem ji za ruku a odvedl do koupelny.

            „Měl jsi pravdu, ta ledová voda je opravdu požehnání!

            Proč jsem se jí prve tolik bála?

            Byla jsem fakt blbá,“ zalykala se blahem, když jsem jí důkladně umýval ledovou vodou.

            „Uvidíš, jak se ti bude po koupeli spát!

            Dám krk na to, že se neprobudíš dřív než za osm hodin a až se přece jen probudíš, už se nebudeš na nic pamatovat, na žádné blbce,“ těšil jsem jí.

            „To doufám, že si ani za nic nevybavím ty jejich blbé obličeje. Budu jen tušit, že tady byla nějaká návštěva, a to bude všechno. Když se člověk, a obzvláště žena pořádně vyspí, hned vypadá pak všechno jinak,“ těšila se.

            „To víš, že jo!

            A můžeme jít na kutě!

            Povlečení vyměníme až zítra, teď už se tím nebudeme zdržovat. Uložím tě a do pěti minut o sobě nebudeš vědět, to ti garantuji.

            Ať jsem taky blbec, jestli ne!“ zapřísahal jsem cestou do ložnice, která byla v nejvyšším, třetím patře.

            „Usnu, proč bych neusnula?

            Vždy jsem usnula, v takovém tichu musí člověk, zvláště žena, vždy usnout!

            Ještě, že ti blbci už odešli, konečně je ticho, nikdo nehraje na klavír, nikdo nevykřikuje, nikdo se nepře do krve o malichernosti, nebouchá šampaňské.

            Bože, jak já nenávidím, když bouchá šampaňské, připomíná mi to výstřely z jateční pistole.

            Proč jsou lidi takový dobytek?!“ zkřivila se jí tvář zase nenávistí.

            „Klid, už je dobře!

            Vidíš ty dveře před námi?

            To už je ložnice, přísahám!

            Jen pár kroků a jsme tam!

            Měla jsi pravdu, ty nové matrace jsou opravdu lepší.

            Neříkal jsem to?

            Jsme tady!“ zvolal jsem, když jsme vstoupili do ložnice.

            „Nic se tady nezměnilo. Všechno je tady stejné, když nepočítáme ty matrace. Je dobře, že jsi nevyměnil povlečení, přece jen budu klidnější.

            Už abych spala!“ nemohla se dočkat spánku.

            „Hned to bude, neboj!

            Jenom tě ještě přikryju, tak to je ono, a samozřejmě přikurtuju, jeden nikdy neví. Tak, to bychom měli. Dobrou noc,“ řekl jsem mazlivě.

            „Dobrou!“ řekla a, rozkošně zívajíc, dodala, „jdi taky brzy spát, miláčku.“

            „Půjdu, ale ještě aspoň trochu uklidím bordel po hostech a půjdu taky spát,“ slíbil jsem, ale ona už mě nevnímala, protože spala.

            Políbil jsem ji ještě na čelo a potichu se vytratil z ložnice. Pak jsem rychle seběhl dolů, do přízemí našeho domu, nacpal do sebe zbytky po hostech, hodil do sebe šampus, co po nich zůstal nedopitý, a vzal si klíče od auta, které přede mnou schovávala do své kabelky.

            Cha, cha, do své kabelky!

            Měla mě za blbce, ale přitom byla samá blbá, myslela si, že nevím, že schovává klíče od auta do kabelky, kterou jsem jí právě proto koupil na vánoce, hehe!

            Vzal jsem si ještě její kreditní kartu, zkontroloval, jestli mám všechno, jestli jsem nic nezapomněl, a vyrazil na návštěvu k jedněm lidem, co mnou pohrdají, i když pokaždé přivezu bednu šampusu. 

                Než se probudí, budu stokrát zpátky, vrátím klíče od auta do kabelky a kreditní kartu taky, pečlivě ji otřu, aby na ni nezůstaly žádné otisky prstů, nic mi nedokáže, i kdyby se rozkrájela, jenže ona nemá ani sebemenší podezření, ani ho nikdy mít nebude, o to se už postarám, nejsem zase takový blbec, jak vypadám.

,