Motorkáři jsou jako islamisté

Už jste se někdy zamysleli nad tím, jak by to vypadalo, kdyby se všem těm náhle zradikalizovaným islamistům, daly zavčasu do rukou, místo zbraní a koránu, pořádné motorky? Pokud ano, tak okamžitě šup s tím do diskuze!

            Mé nitro sevřela prudká nenávist.

            „Už je to zase tady!“ věděl jsem, nucen zase naslouchat neustálému vytí motorek na „našich víkendových“ silnicích.

            Nenávist tak silná, až jsem z ní zešílel.

            Ano, zešílel, protože v tu chvíli sklonila se nade mnou jakási žena v koženém motorkářském ohozu a začala mi třít spánky vonnou mastí.

Třela mi spánky vonnou mastí, kterou splašila kdoví kde, protože mi u toho vykládala svým trochu ochraptělým (kuřáckým?) hlasem: „Ještě mi jí trochu zbylo.

Už jednou jsem tak komusi ulevila od nenávisti k lidem.

Je to jářku, dva tisíce let. Nic se od té doby nezměnilo. Naštěstí jsem vonnou mast, co mi zbyla, uchovávala v chladu a temnu.

Voní a účinkuje stejně jako tehdy.“

„Zbláznila se! Myslí si, že toutéž mastí potírala spánky potulného Mesiáše!“ pomyslil jsem si, ačkoliv šílený jsem byl já.

„Je v ní všechno možné. Myrha, mařinka vonná, řepík vonný, kafr a taky akát,“ řekla, nepřestávajíc mi třít spánky.

„Akát je přece invazní druh!“ vykřikl jsem.

„Snad, snad je to invazní druh. Ale trny má nádherné, přímo královské, projedou svalovou tkání jako gama nůž,“ řekla konejšivě a dodala, „už je vám líp?“

„Není mi vůbec líp,“ odvětil jsem.

„Jemu to taky tehdy nepomohlo, neulevilo se mu od jeho nenávisti. Ale voní pěkně,“ řekla žena a zmizela.

Moje šílenství mě však už neopustilo. Přinutilo mne napsat tento článek, aby se v něm mohlo zhmotnit, aby v něm mohlo přijít na tento svět, získat tak v mé osobě „lidský“ rozměr.

„Ničemu to nepomůže, nic tím nezměníš,“ říkají mi poslední zbytky zdravého rozumu, které však sám dobrovolně rozhodně zamáčknu, jako vášnivý kuřák nedopalek poslední cigarety před svou popravou.

Ano, ničemu tím nepomůžu, nic tím nezměním, ale přesto to napsat musím.

Musím!

Před malou chvíli jsem vstal. Je letní ráno, ptáci zpívají, na trávě třpytí se rosa. Vstanu a ze všeho nejdřív pořádně se najím, mám dnes před sebou notný kus cestu. Hned po snídani se totiž nasoukám do kožené kombinézy a vytáhnu ven svoji motorku.

Svůj nádherný stroj!

Už jako malý kluk jsem o tom snil, o silné motorce, motorce silné jako býk.

Ale to už mám na sobě kombinézu, už tlačím motorku ven, už ji startuji.

„Vruum! Vruuum!“ rozeřve se motorka a já se stávám pánem světa.

Silný stroj dělá i mne silným.

Již nejsem bezbranným člověkem, kouskem kližky, jež si uvědomuje sebe sama, a proto si nárokuje být obrazem božím!

Když si však sednu na motorku, už si nemusím uvědomovat sebe sama, mozek mi zastřou slastné mrákoty.

„Pryč z tohoto nudného světa! Ze světa, kde je člověk jen pouhou nepatrnou součástkou v obrovském soukolí! Pryč z tohoto světa, jehož blahobyt dohání nás k šílenství,“ vibrují ve mně myšlenky, když usedám na svou řvoucí motorku.

Stačí pouhé otočení rukojetí plynu, nepatrný pohyb zápěstím, a všechny svaly motorky se napnou, její motor blaženě zakvílí a já vyrážím vpřed.

„Vpřed! Stále vpřed!“ hučí mi v hlavě to jediné a já se skutečně řítím vpřed, opilý rychlostí, vysvobozený z jednotvárné nesmyslnosti života, k níž je odsouzen moderní člověk, obyvatel naší, stále ještě pořád prosperující civilizace.

Co bych byl bez své motorky?

Čím bych byl, kdybych se ploužil v prachu cest pěšky, kam bych došel jako pěší poutník?

Ale proč bych měl chodit pěšky, vždyť pěšky bych nikam nedošel!

Sedím na motorce a putuji, putuji krajinou, jsem v pohybu, nestojím na místě.

Hlavně nestát na místě, nestát jako za pásem ve fabrice, neustrnout!

Sedím na motorce a vzdálenosti přestávají existovat. Motor pracuje, žíznivě do sebe vtahuje benzín, který ze sebe dnem i nocí chrlí rafinerie petrolejářských korporací, a já jsem svobodný!

Svobodný na ucpaných cestách, které jsou plné motorkářů jako já.

Když sedíte na motorce, mohutném stroji, nejste ani inteligentní člověk, ani hlupák, jste motorkář. Jste ona zvláštní bytost, jež je tvořena člověkem a strojem, jste polobohem.

Ovládáte svůj stroj, a přece vás má váš stroj v hrsti zrovna tak. Přikazuje vám, abyste jeli, co nejrychleji to jde, přikazuje vám, abyste byli svobodní!

A vy se stroji podrobíte. Posloucháte jej na slovo, a proto jste svobodní!

Proto se cítíte silnými, nepřekonatelnými!

Proto se spojujete s jinými motorkáři do dlouhých kolon, abyste napodobili dávné nájezdníky, jejich hordy, abyste si vybojovali a získali zpět to, o co vás připravil blahobytný mír, abyste byli zase bojovníky!

A co teprve když jste ženou!

Tou ženou, která byla po tisíciletí podřízena muži!

Když jste ženou a sedíte na motorce, velkém silném býkovi, který je mezi muži modlou, pak jste i vy bohyní, jež vládne celému světu!

Není ovšem žádným hrdinstvím být motorkářem či motorkářkou. Všechno, co k tomu potřebujete, jsou jen peníze.

Nemusíte podstupovat žádné zasvěcení, nemusíte překonávat žádné překážky, na nichž by se zocelila vaše odvaha a vůle. Stačí mít jen peníze, spoustu peněz a to je všechno. Stačí pracovat, být součástí systému. Ano, musíte být součástí zahnívajícího systému, který vás dusí, který z vás dělá znuděná hovada, abyste se pak mohli stát na motorce svobodnými rebely.

Nic jiného po vás samožerný systém nežádá. Koupíte si poslušně motorku, sednete si na ni, nastartujete ji a pak už jen zdravíte ostatní rebely, tlusté tatíky nasoukané do kožených hader, kteří se takto (protože jinak to, ehm, nejde) vydávají na křížovou výpravu do Svaté motorkáŕské země...

Ale copak člověk dokáže žít, aniž by toužil po svobodě?

A kdy více je člověk svobodný, než když sedí na motorce, řeže zatáčky s tím, že tu příští nemusí vybrat, kdy jindy je osvobozen od všeho toho tíživého, co svazuje jeho duši?

Proto i já teď přidávám plyn, všechno kolem mne je rozmazané, snad jsem upadl i do bezvědomí, do onoho druhu opilosti, kdy moje já ztrácí své kontury, stává se čímsi universálním, nadosobním, i když samozřejmě málokterý motorkář asi dokáže takto vyjádřit, co se děje v jeho mozku, když přidá plyn...

Před malou chvíli jsem procitnul. A okamžitě se reflexivně natáhl po svém samopalu. Ano, mám ho pořád u sebe. Ptáci venku zpívají, kdybych byl ornitolog, jistě bych je dokázal druhově určit. Ale já jsem bojovník.

Bojovník.

Na hlavni mého samopalu třpytí se ranní rosa. Setřu ji rukávem, abych přivítal další, možná poslední, den svého života. Života naplněného smyslem, neboť jen boj může dát životu smysl.

Když mám v ruce zbraň, nejsem již jen kusem kližky, bezbranným člověkem, kterého je tak snadné zabít. Když mám v ruce zbraň, jsem to já, kdo zabíjím!

Už jste někdy zabíjeli?

Není nic snazšího!

Stačí jen zmáčknout spoušť!

„Ratatata! Ratatata!“ zarachotí samopal, když zmáčknete spoušť, a ten hluk, ten pronikne do každého pór vaší bytosti, zbaví vás veškeré pozemské tíže, ten hluk, rachot, řev motorů, píseň války a boje, to je ta nejvroucnější modlitba k bohu.

Když mám v ruce zbraň, nemusím se ničeho bát.

Především se nemusím bát sám sebe, mozek mi obestřou slastné mrákoty!

„Konečně se něco děje! Konečně má můj život smysl!“ vím, když zmáčknu spoušť.

Spoušť můžu zmáčknout kdykoliv. Stačí mít náboje, ostré náboje. Stačí nepatrný pohyb prstem, a jsem to já, kdo rozhoduje o osudu druhých!

Bez zbraně jsem bezmocný, ale se zbraní v ruce...

„Allahu akbar!“ můžu křičet se zbraní v ruce, ale přitom jsem to já, kdo je veliký, kdo je mocný!

Jak bych žil, kdybych neměl zbraň, kdybych nezabíjel ve jménu Alláha, kdybych nezabíjel pro svou vlastní spásu?

Kdybych nezabíjel, nežil bych, nebyl bych svobodný. Jen živořil, nepoznal vlastní velikost, neokusil omamnou bezbřehost existence, kterou lze okusit jen v boji, kde už na ničem nezáleží, kde je duše svobodná, tak svobodná, že už se ani nebojí smrti, neboť ví, že všechny cesty vedou do ráje...

Když mám v ruce zbraň, nebojím se smrti. Nebojím se smrti, jako se jí nebojí nevěřící, který se znuděný blahobytem, řítí na motorce do prudké pravotočivé zatáčky...

Všechno pozemské je směšné a nedůležité. A nejsměšnější je lidský život. Kdyby měl lidský život skutečně nějakou cenu, nebylo by tak lehké člověka zabít.

Ale stačí jen stisknout spoušť, udělat nepatrný pohyb prstem...

Když mám v ruce zbraň, jsem všemocný!

Když mám v ruce zbraň, nemohu nezabíjet, nemohu být než jen živým nástrojem vyšší vůle, vůle boží!

Proto i já teď mačkám spoušť. Samopal ze sebe vyhazuje prázdné nábojnice, všechno kolem mne je rozmazané.

Snad jsem upadl i do jakéhosi bezvědomí, do onoho druhu opilosti v níž moje já ztrácí veškeré své kontury, stává se čímsi univerzálním a nadosobním, stává se Alláhem, i když samozřejmě, málokterý islamista asi dokáže takto vyjádřit, co se děje v jeho mozku, když zmáčkne spoušť...

Tímto jsem učinil své nenávisti za dost.

Nesednu však teď na motorku (Lazerth LM 847?), ani nevezmu do ruky automatickou pušku (Bren?).

Vydám se je na pěší nekonečnou pouť, hnán svým šílenstvím stejně jako ten, kterému kdysi vonná mast taky nepomohla.

Je však zřejmé, že sotva mohu dojít v tomto šíleném světě dál než do nejbližšího blázince...