Moje pouť do Svaté země, včetně Jeruzaléma

O víkendu jsem navštívil Jeruzalém. Jako na všechny své návštěvníky, zapůsobilo i na mne toto město impozantním dojmem

            „Kykyryký! Kykyryký! Kykyryký!“ kdesi blízko mé hlavy třikrát zakokrhá kohout a já se probouzím.

            Ještě je šero a já v prvním okamžiku nemohu rozeznat, kde se nacházím. Jistě se vám to taky stává. Probudíte se a nevíte, kde jste, máte všechno v hlavě pomíchané jako já teď.

            A není divu, vždyť se mi zdál sen ze všech snů snad ten nejblaženější!

            Snilo se mi, ještě před docela malou chvilkou, ještě před sekundou, že jsem jedním z apoštolů Ježíše Krista, Pána Našeho. Ba co víc, snilo se mi, že jsem rovnou svatým Petrem, skálou na které Náš Pán postavil církev svatou, jež je jeho tělem!

            Ano, můj sen se začal v tom okamžiku, kdy Pána Našeho, již navečeřeného, zatkli a odvedli jej, ve chvíli, kdy vzklíčilo jeho nesmírné utrpení, skrze které nás vykoupil!

            „Zatkli Pána Našeho, co teď? Co teď a co potom, ježišmarjá!?“ zoufale jsem se ptal v tom svém blaženém snu celý udýchaný po té, co se mi podařilo utéct z Getseman, i ostatní apoštolové se rozprchli na všechny strany, jako když do nich střelí z noční hlídač z brokovnice.

            „Musím zburcovat prostý lid! Aby Pána Našeho osvobodil!“ vnukl mi bůh tuto myšlenku.

            Opět jsem se tedy rozběhl a běže, ulicemi Jeruzaléma křičel: „On je Mesiáš! On je židovský král!“

            Ale prostí lidé byli neteční a lhostejní k utrpení Pána Našeho. Umně předstírali, že mají svých každodenních starostí dost, práce, rodina, atd., že kvůli nim nevnímají moje burcování, a jsou tedy bez viny na utrpení Pána Našeho.

            Jen nějaký stařec mne v mém snu zastavil, napomenuv mne: „Co tady hulákáš jak na lesy? Jestli je Mesiáš, jak říkáš, tak musí holt trpět. Kdybychom ho vysvobodili, jak by nás pak mohl vykoupit, kdyby netrpěl? On chce přece trpět, chce a musí, jestli je boží syn.

            A ty, trumbero, tady hulákáš jak na lesy!

            Přestaň hulákat a jdi se podívat, jako ho bičují. Možná na tebe přitom dopadne kapka jeho krve, viděl´s přece ten Gibsonův film. Pak teprve budeš pokřtěn. Utíkej a natoč si to na mobil, ať ti pak lidé mohou věřit, že´s byl osobně při tom.

            Hlavně ale, proboha, neřvi. To tvoje buzerantské pištění mi rve uši!“

            To mi řekl ten stařec a já se opravdu rozběhl tam, kam odvedli Pána Našeho a kde ho už možná bičovali. Když jsem tam doběhl, tísnil se kolem již vzrušený dav s mobily nad svými hlavami. Chtěl jsem se do davu nenápadně vmísit, abych byl svému Pánu co nejblíže v jeho těžké hodince, ale kdo si mne poznal.

            „To je jeho pravá ruka! Jeho stín! Říká si Petr, ale původně se jmenoval jinak! Zamiloval se do něj a kvůli němu rozvrátil svoji tradiční rodinu, udělal ze své ženy samoživitelku es šesti haranty na krku!

            Když byl ten falešný mesiáš u něho na návštěvě, uzdravil jeho tchyni, aby jej mohla obsluhovat u večeře, i když měla předtím už duši na jazyku!“ poznal mne kdosi, ukazuje na mne prstem.

Hned mě sebrali dva tajní v civilu a uhodili na mně: „Znáš ho?“
„Ne, neznám!“ chtěl jsem zapřít svého Pána, ale v tom zakokrhal kohout a já se probudil, nevěda, kde jsem.

Rozhlížím se kolem sebe, jsem v jakémsi opuštěném skladu, nebo snad garáži a za sekundu se mi přece jen rozsvěcuje!

„Jsem ve Svaté zemi! Včera jsem překročil hranice Jeruzalémského království a za tmy došel až sem, a tady znaven usnul na holé zemi. A dnes, dnes konečně doputuji k božímu hrobu.

Ta světla v dálce, to už je Jeruzalém, který se probouzí do nového jitra!“ vím už, kde jsem.

Toto vědomí mne dokonale probere.

Začnu vzbouzet ostatní účastníky naší farní poutě do Svaté země. Jsme to nejlepší a nejzbožnější, co sem mohla naše farnost vyslat.

„Nechrňte, už se rozednívá! Od Jeruzaléma už nás dělí podle navigace jen patnáct kilometrů!“ třesu jedním poutníkem za druhým.

Probuzení hledí chvilku nechápavě kolem sebe, nevědouce rovněž, kde jsou. Ale pak vyskakují, loví se svých kapes kartáčky na zuby, aby si mohli rychle vyčistit zuby a pak vyrazit na poslední etapu naší mnoha měsíční pěší poutě do svaté země.

„Každý křesťan by měl pro spásu své duše vykonat pouť do Svaté země. Pěšky, protože Náš Pán, Ježíš Kristus, chodil taky výhradně pěšky. Kdo letí do Svaté země letadlem, jako by v ní nebyl. Kdo ráno nasedne do letadla, odletí do Jeruzaléma, nechá se odvézt z letiště k božímu hrobu a pak zase zpátky, takže je večer opět doma, ten nebude nikdy spasen, protože nevykonal skutečnou pouť k božímu hrobu.

Jen ten, kdo opustí všechno, rodinu, práci a vydá se na pěší pouť do svaté země, jen ten je hoden následovat Pána Našeho, Ježíše Krista na jeho cestě!

To nám vždy náš pan farář zdůrazňoval, kladl na srdce a my nyní tento jeho příkaz spásy vyplňujeme.

Včera jsme po mnohaměsíčním putování překročili hranice Jeruzalémského království a dnes konečně doputujeme k božímu hrobu. Popatříme na něj, abychom se sami tváří v tvář jeho totální prázdnotě přesvědčili, že to, čemu věříme, je pravda, a my proto budeme spaseni.

Nuže tedy vzhůru k božímu hrobu, ať uvědomíme si své kořeny!

Když jsme se vydávali na cestu z naší farnosti, bylo taky brzké ráno, taky sobota, přesně jako teď.

Vzpomínáte?

Pan farář nám žehnal k šťastnému návratu. A teď máme před sebou posledních patnáct kilometrů první poloviny naši pouti, už není na co čekat!“ držím ještě krátký proslov a pak se poutníci z naší farnosti vydávají směrem k Jeruzalému, opouštějí prázdný sklad zbraní, v němž přespali poslední noc před vstupem do svatého města.

Je krátce po poledni, když do Jeruzaléma dorazíme. Ale krámky se suvenýry mají otevřeno. Ulice jsou plné Poláků v dlouhých kaftanech, kteří prodávají ampulky s krví sv. Wojtyly. Vtahujeme náruživě do sebe svatý vzduch, jenž vzlíná z ucpaných kanálů a stok, zmocňuje se nás z toho sladká závrať, jako bychom byli zahaleni oblakem kouře z kadidla.

Fronta táhnoucí se od božího hrobu je dlouhá dobře tři kilometry.

Ale co jsou to tři kilometry pro ty, kteří mají v nohou tisíckrát víc?

V pět hodin odpoledne konečně přicházíme k hrobu a srdce se nám div nezastavuje.

Hledíme na díru v zemi, na boží hrob, jenž je bedlivě střežen jako oko v hlavě čtveřicí templářů s kalašnikovy.

Kristovi rytíři jsou zarostlí, špinaví. Jen bílé roucho s červeným křížem ukazuje, že to jsou naši lidé, naší souvěrci.

„Zde byl Náš Pán pochován! Zde opět oživl, vstal mrtvých, zabalen do turínského plátna.

Ó, jak musel trpět i v tuto chvíli, procitnuv v naprosté tmě a naprosté samotě, zavelen obrovským balvanem!

Ale teď je ta díra v zemi prázdná!

Náš Pán, Ježíš Kristus v ní není!

Vstoupil se na nebe, ale vrátí, přijde podruhé na tento svět a bude soudit živé i mrtvé!

Ty, kteří v něj uvěřili, vezme sebou do božího království, všechny ostatní pošle do pekla!

Jak se v takovém božím hrobě asi leží?“ napadne mě během té chvilky, kdy je mi dovoleno popatřit na boží hrob.

Ale masa poutníků za mými zády mne tlačí pryč od božího hrobu. Každý jej chce vidět, nikdo nechce putovat do Jeruzaléma zadarmo.

Ocitám se zase venku. Všude kolem mne se rozprostírá Jeruzalém, svaté město.

Udělám si selfíčko se zjizveným templářem, který je zde jen kvůli tomu. Bakšiš, který mu za to dám, stejně jako ostatní poutníci, bude využit na údržbu a opravy svatého hrobu.

„Jsme všichni?“ ptám se, když je všem těmto poutnickým formalitám učiněno za dost.

„Všichni jsme! Všichni!“ odpovídají účastníci naší farní poutě do svaté země.

„Tak jdeme domů! Za půl roku, když si pospíšíme, jsme tam!“ zavelím a vyrazím křivolakými uličkami svatého města vpřed, i když vlastně zpět, tam, kde jsem doma, kde odpočívají v pokoji mí předkové, kde jednou budu odpočívat v pokoji do soudného dne i já, atd.