Moje nejsladší vzpomínka na svatou Veroniku

Svatých Veronik je ohromná spousta. Ale vzpomínám jen na tu jedinou, s jemným chmýřím nad horním rtem, která měla podle církevního kalendáře svátek před třemi dny

            V mé paměti, bezedné stejné jako moje láska k lidem, těm chatrným stvořením, jež by byla beze mne vydána zcela napospas Ďáblu, jsou bezpečně uloženy kvadrilióny yottabytů vzpomínek. Aby ne, když jsem věčný stejně jako můj Otec, jehož jsem Synem. Proto se tady u nás, na věčnosti, nijak nenudím, stačí mi, když se probírám svými vzpomínkami a hned je o zábavu postaráno, jsou to vlastně taková krátká videa, jsem proto sám sobě influencerem.

            A ze všech těch vzpomínek, které jsou utopeny v mé bezedné paměti, patří k nejmilejším vzpomínka na sv. Veroniku, jakkoliv jsem ji zahlédl velmi krátce, ale její tvář byla tak ušlechtilá, tak jemná, že i během těch několika sekund stala se vzpomínka na ni pro mne vzpomínkou virální.

            Bylo to v posledních hodinách první etapy mého pobytu tam na zemi, tedy hmotném objektu, který byl stvořený mým Otcem. Tato etapa trvala jen pouhých třiatřicet let, což je, vzhledem k mé věčné existenci, vlastně nic, přesto však byla v čemsi víc než zásadní, třebaže ne pro mě, ale především pro lidi, kterým jsem přinesl naději, že nejsou na světě sami, že je s nimi bůh, tedy i já, i Otec, i Duch svatý.

            Ale proto, aby lidé poznali, že nejsou sami, že je s nimi i bůh, bylo mne nutno bezpodmínečně ukřižovat, jak to vyžadoval vskutku ďábelsky rafinovaný Otcův plán lidské spásy. K tomu mělo dojít a, taky došlo, v třiatřicátém roce mého pobytu na zemi, když mezitím zjevil jsem lidem Pravdu, kterou však bylo ještě potřeba zdůraznit a verifikovat mým obětováním se na kříži.

            Všechno šlo naštěstí jako po másle, přesně podle Otcova plánu lidské spásy, takže jsem byl skutečně odsouzen na smrt, samozřejmě, že nespravedlivě, což byla rovněž jedna z důležitých podmínek Otcova plánu lidské spásy, že musím být odsouzen zcela nespravedlivě třeba jako Rudolf Slánský. Ne že by ten nebyl vinen smrtí Milady Horákové, ale toho, za co ho popravili, se nikdy nedopustil, takže byl odsouzen stejně nespravedlivě jako já.

            „Chválabohu!“ oddechl jsem si, když mne nespravedlivě odsoudili, protože všechno šlo podle Otcova plánu, kdyby mě odsoudili spravedlivě, nebo dokonce neodsoudili vůbec, nebyli by lidé nikdy spaseni!

            Proto jsem se nebouřil, proto jsem mlčel a proto by měli, tam, kde slova nic nezmohou, mlčet i ti, kteří mě následují, to jest pravicově orientovaní katolíci, jako jsem mlčel já, když mne nespravedlivě odsoudili!

            Po svém odsouzení jsem přijal kříž, neméně radostně a ochotně, než jak radostně a ochotně šel Švejk k odvodu, i to bylo samozřejmě součástí Otcova plánu, který jsem tak do puntíku plnil.

            Tato ochota a radost je dodnes natolik působivá, že mne katolíci pod dojmem toho stále prosí: „Dej Církvi užitek z utrpení dětí, uštvaných otců a matek, nemocných starců, trpících pocitem přebytečnosti!“

            Kříž ovšem nebyl z nejlehčích, což bylo ovšem v pořádku, protože právě s tím počítal Otcův plán lidské spásy, a tak jsem pod ním padl a od té doby se pravicově orientovaní katolíci podle mého vzoru nepohoršují nad pádem Satana, ale naopak, vyprošují pro něj ducha pokoje.

            Chvilku na to jsem potkal svoji matku, plakala radostí, že se naplňuje Otcův plán lidské spásy, no a pak mi s křížem trochu pomohl Šimon.

            „Neboj se, posílá mne tvůj Otec. Má strach, že to s tou krutostí trochu přehnal, že bys mohl zemřít dřív, než dojdeš na popravu, proto ti trochu s křížem pomůžu,“ stihl mi rychle zašeptat do ucha, proč pomáhá s křížem právě mě, a ne někomu jinému, totiž, abych nezemřel příliš brzy, protože to by fatálně ohrozilo Otcův plán lidské spásy.

            No, a pak už přišla na řadu Veronika.

            Veronika!

            Při této vzpomínce cítím vždy chvění v hrudi, ačkoliv tady v Otcově království žádnou hruď nemám, neboť je zde všechno, vcelku pochopitelně, nehmotné.

            Ale ať!

            Šel jsem opět shrben pod svým křížem, když v tom se mi v sluch zaryl brutální výkřik biřicův: „Táhni ty, děvko!“

            Zvedl jsem hlavu a spatřil ji, Veroniku!

            Nic nedbala surovců, kteří ji mlátili, a podala mi šátek, nádherný mušelínový šátek.

            „Tu máš, otři si krev a pot ze své tváře, ať se ti lehčeji umírá,“ stihla na mě křiknout.

            Vzal jsem šátek, a nesa pořád kříž, rychle jsem si jej přitiskl ke své tváři, která se do něj celá otiskla.

            „Tu máš, děkuji, ti, jak se jmenuješ?“ podával jsem jí, jdoucí vedle mě, zpátky její šátek.

            „Jmenuji se Veronika! To znamená pravý obraz!“ stačila křiknout, než ji surový biřic jediným úderem odhodil daleko ode mne, ale já si stačil ještě všimnout velmi jemného chmýří, které měla nad svým horním rtem...

            A vidím to velmi jemné chmýří pořád, stejně jako její ušlechtilou tvář mezi nenávistí do pitvorných masek zdeformovanými lidskými obličeji. Hodně mi to tenkrát pomohlo, když jsem otřel krev a pot z tváře, aspoň na chvíli jsem si mohl zase připadat jako bohočlověk, aspoň na chvíli jsem nebyl jeden z těch mnoha ubožáků, které, stejně jako mě, vedli na popravu, ale kterým nikdo, na rozdíl ode mě nepomohl, ani jim nepodal šátek, protože to už nebylo součástí Otcova plánu na lidskou spásu.

            Někdy ovšem zapochybuji o tom, jestli se to skutečně stalo, jestli tato vzpomínka není jen vzpomínkou na nějaký sen. Pravda je taková, že v Novém Zákoně není o Veronice ani zmínka. A jak jistě všichni víte, všechno, co se nějak vymyká Novému Zákonu, nebo s ním absolutně nesouzní, pochází od Ďábla, který tak záměrně posouvá význam toho, co jsem řekl, úplně někam jinam.

            Ale copak je možné, aby bylo v mé paměti uloženo něco, co by nebyla pravda, protože já jsem Pravda?

            A copak není všechno, co je v mé mysli obsaženo, skutečností, i když se to jakýmsi nedopatřením nedostalo do kanonického Nového Zákona?

            Ptám se: „Proč by mi Veronika nemohla podat svůj šátek, i když to není v Novém Zákonu?

A proč by nemohla mít nad horním rtem velmi jemné chmýří, když to chmýří jasně vidím ve své vzpomínce?“

            Jako Veronika věří ve mně, já věřím v ní, v jemné chmýří...

            Otče, dej všem pravicově orientovaným katolíkům naději na věčný život a pevnou víru ve zmrtvýchvstání těla, ať zase spatřím to velmi jemné chmýří nad horním rtem statečné Veroniky!