Moje nechtěná proměna v neomarxistického sluníčkaře

V příslušných seznamech, jež vedou zdejší slušní lidé, i v Knize života, jsem zapsán jako neomarxistický sluníčkář. Přísáhám ale, že je to jeden veliký a strašlivý omyl, protože i já jsem slušný člověk!

Státní svátek.

Vedro k zalknutí.

Psa, natož afrického uprchlíka, by ze stínu nevyhnal.

Obchody jsou beznadějně zalígrované, v televizi samé komedie.

Co dělat?

Co dělat, aby byl den, tak vzácný, aspoň trochu smysluplně využitý?

„Přečtu si něco z Masaryka, když máme letos to stoleté výročí!“ napadlo mne, že dnešní svátek můžu využít k sebevzdělávání, a tak jej docela bohapustě nepromarnit.

Zašel jsem proto k sousedovi. Volí Okamuru, a tak jsem předpokládal, že bude mít doma celého Masaryka.

Nemýlil jsem se.

„Hele, sousede, nemoh´ byste mi půjčit nějakýho Masaryka?

Rád bych si vod něho něco přečet, když máme letos to stoletý výročí naší republiky,“ poprosil jsem souseda.

„Jasně, že moh’.

Ale co?

Von toho ten Masaryk napsal totiž strašně moc, třeba tydlety Ideály humanitní, to já si čtu dycky před spaním,“ odpověděl mi soused.

„To je jedno co.

Hlavně když to bude vod něj, vod tatíčka,“ řekl jsem.

Soused zmizel ve svém bytě, a když se zase objevil, podával mi knížku: „To je moc pěkný a ani ne moc tlustý. To by se vám mohlo líbit. Jmenuje se to ,O ethice a alkoholismu’. Já už to přečet nejméně dvakrát.“

Vzal jsem si knížku jako ten největší poklad a běžel s ní ven, aby každý viděl, že i já si čtu Masaryka, když máme letos to výročí.

Sednu na nejbližší lavičku, nedočkavě otevřu knížku a nahlas spustím: „Když malá minorita začíná něco, velká majorita se na to dívá s úsměškem vždycky. Ale i ty úsměšky mizejí a já v nich cítím kus přiznání. Těch úsměšků nikdo se bát nemusí, člověk se nemusí bát být v minoritě. To bylo vždy a všude. Minoritou začíná postup a pokrok. Nepokrok je v té velké mase, která dělá to, co dělali otcové.“

Přestanu číst, protože něco mi v těch Masarykových slovech cosi nesedí, ano, cosi mi v nich pořádně smrdí od hlavy.

Ale než na to přijdu sám, už ke mně přiskočí žena v květovaných šatech a mlaskavě mne políbí na čelo.

Sáhnu si na něj, a vím hned, že je zle, protože ta žena mne svými rty nesmazatelně onálepkovala, ano, mám na čele nálepku: „Slušní lidé pozor, tento člověk je neomarxistický sluníčkář!“

„To já ne! To Masaryk!“ bráním se.

Ale marně, slušní lidé se ode mne odvracejí.

Odhazuji tu proklatou knihu a klekám si před slušnými lidmi na kolena, prose je o slitování.

„Slitování! To ne já, to Masaryk!“ křičím zoufale.

„Máme-li něčeho dosáhnout, musíme být jednotní!“ oponují mi slušní lidé, a aby to dokázali, postaví se všichni na čtyři a začnou hýkat, jako oslové, „iá, iá, iá!“.

„Bože, to jsem nechtěl!“ zvolám, protože jsem ve skutečnosti taky slušný člověk, ale už je pozdě, ze slušných lidí jsou oslové, a to je dnes teprve Cyrila a Metoděje, bůhví, v co všechno se ještě promění na Husa!