Moje mrtvé Vánoce

Tak už je pomalu po nich. Pol letošních Vánocích. Byly lepší než ty loňské, nebo nestály vůbec za nic? Nevím jak vy, ale já si letošní Vánoce chválím

            Mnoho lidí není až do poslední chvíle rozhodnuto, co si dá na štědrovečerní večeři. Nezřídka činí toto rozhodnutí jen pár hodin předtím, než definitivně a neodvolatelně zasednou spolu se svými blízkými k slavnostně prostřenému stolu.

Je spousta ryb, nadevše chutných a výtečných, všemožných druhů a každá z nich může docela dobře posloužit k tomu, aby se jí lidé na štědrý večer nasytili.

A stejně tak existuje spousta způsobů přípravy rybího masa, takže se lidé na prahu vánočních svátků skutečně ocitají v nelehké situaci, mají-li se rozhodnout pro jednu konkrétní rybu a pro jeden, či v krajní nouzi jen pro několik málo způsobů kuchařské úpravy této ryby, zatímco sváteční čas neúprosně běží, a z pod vánočního, pečlivě vyzdobeného, stromku je už slyšet plíživé cupitání Ježíškovo.

Já jsem však věděl už od léta, mám-li mluvit za sebe, co si připravím na letošní štědrovečerní večeři, a s tímto jasným vědomím žil jsem celou dobu, ani jednou nezapochybovav o správnosti své volby.

V čase letního slunovratu ocitl jsem totiž u jakéhosi potoka, vzdáleného od mého domova ani ne tři hodiny chůze. Potok vypadal opuštěně a tak mne napadlo jít proti jeho proudu. Šel jsem asi takto hodinu, když udeřilo pravé poledne. Slunce nemilosrdně žhnulo a já pochopil, že se musím na chvíli ve svém postupu zastavit, nechci-li si uhnat úpal.

Spustil jsem se proto z poměrně příkrého srázu až k samotnému potoku, a brodě se v něm asi padesát metrů, dorazil jsem do toho nejhlubšího stínu, jejž bezplatně poskytovaly husté křoviny, kterými byly břehy potoka v tomto místě porostlé z obou svých stran.

A zde jsem ke svému údivu objevil dosti prostornou i hlubokou tůňku, ve které si lebedil nádherný siven. Nebyl to ovšem kapitální kus, takový, jakým se slavní rybáři chválí na videu, které má třeba i milión zhlédnutí. Jeho krása spočívala v něčem jiném, v těžko popsatelném, natož vyslovitelném charismatu, lze-li u prosté ryby mluvit o něčem takovém.

Padli jsme si hned do oka a já po pár sekundách bezpečně věděl: „Tebe si udělám na štědrý večer!“

Zdržel jsem se v jeho přítomnosti dobře pět hodin, kochaje se jeho krásou, už nepokračuje dál proti proudu potoka, byl to jeden z nejpěknějších letních slunovratů.

Než jsem se však se svým kamarádem rozloučil, obehnal jsem, pomocí modlitby, celou jeho tůňku ochrannou kletbou. Lidé jsou svině, a kdyby se zde objevil nějaký rybář, jistě by mého sivena bez váhání vylovil, vůbec nečekaje na vánoce, vylovil by ho čistě jen pro pocit, že ho vylovit může.

Proto jsem musel zabezpečit toto místo kletbou, aby se nikdo nedostal až k tůňce, aby jej toto místo podvědomě odpuzovalo svou negativní energii, aby každý, kdo se k němu přiblíží, začal pociťovat jakýsi neurčitý, ale o to děsivější strach.

„K tomu dopomáhej bůh!“ stvrdil jsem platnost mé kletby a vydal se domů, nijak už se o svého sivena nestrachuje.

Půl roku na to přišel ten tajemný, respektive nejtajemnější den v roce, den štědrý. Už od rána bylo cítit, jak odkudsi z nitra lidských duší vane cosi tajemného, bez nejmenších pochyb transcendentního. Aby taky ne, vždyť v tento den přišel na svět Spasitel, a tak se každá lidská duše právě dnes proměnila, chtě nechtě, v betlémský chlév.

„Tak už ses dočkal, kamaráde,“ vypravil jsem se s těmito slovy, ještě za ranního šera, pro svého štědrovečerního sivena.

Byl tam, ve své tůňce, čekaje na mě.

Vytáhl jsem z ruksaku na zádech baterii, po pravdě řečeno ne zrovna lehkou, a strčil dráty, z ní vedoucí, do ledové vody. Siven, omráčen elektrickým proudem, vplaval mi sám do podběráku. Celé to netrvalo ani minutu. Vzal jsem kámen a klepl jej po hlavě, jednou, podruhé, pak pohyby jeho žáber i mrskání jeho ustalo, jako když utne.

Hbitě jsem ho vykuchal zavíracím nožem a jeho vnitřnosti nechal ledabyle pohozené na břehu. Ani na chvíli jsem nezapochyboval, že si svého adresáta najdou. Pak už mě u tůně nic nedrželo. Hodil jsem baterii zase do ruksaku a, nakolik mi to hmotnost její a mé kořisti dovolovala, běžel domů.

Vánoční atmosféra mezitím už řádně zhoustla. Skrz nebe, šedivé, potažené plesnivými oblaky, jako by chvílemi prosakovalo už nebe skutečné, to nebe, jež je připraveno pro ty, kdož si to zaslouží. Čvachtání bláta připomínalo bezezbytku blažené vzdechy, těch, kdož byli spaseni. Tu a tam mihly se kdesi v dálce bezprizorné hloučky srnek, či zbloudilá hejna zcela anonymních ptáků.

Jda přes jakousi vesnici, zahlédl jsem, nebo se mi to aspoň zdálo, v okně jednoho z , jako by na bok nachýlených, zdejších domků i kněze ve zlatém ornátu.

„Tak zlaté prasátko bychom už měli, hehe!“ zasmál jsem se spokojeně, protože jsem od rána nepozřel sousta.

Sivena jsem si připravil na holém másle. Jeho kostku jsem zakoupil, ještě když stála jen padesát korun a od té chvíle ji střežil jako boží oko v hlavě. Za přílohu jsem zvolil suché brambory ozdobené snítkou petržele. To byla celá moje štědrovečerní večeře.

Nasytiv se jí, přikročil jsem k oslavě vánočních svátků.

Zpomalil a zklidnil jsem, jak to radí odborníci, a v rozhovorech doporučují i všemožné celebrity, své životní tempo. Učinil jsem tak stejným způsobem, jak to činil i Londonův tulák po hvězdách.

Lehce a bez jakýchkoliv problémů vystoupil jsem ze svého těla, jež ustrnulo v kataleptickém stavu k nerozeznání podobnému smrti.

„Co kdybych se podíval do Betléma, když jsou ty vánoce?“ řekl jsem si a kvapil mezi hvězdami do Betléma.

Přibyl jsem do chléva právě včas. Josef mi zrovna třesoucí se rukou podvazoval pupeční šňůru, aby ji pak, nemaje po ruce k tomu žádný jiný vhodný nástroj, překousl svými zbývajícími zuby.

Ano, to boží dítě, jež svými ústy žížnivě tápalo po matčině prsu, jsem byl já!

Ale to už jsem matčinu bradavku našel a žíznivě s ní sál kolostrum, jež bylo husté tak, že jsem měl co dělat, abych ho spolkl.

„Hehe!“ musel jsem se smát tomu, že jsem boží dítě.

Byl to regres, nebo progres?

Nevím, ale můj smích mě naplňoval nesmírnou blažeností, jež mne nutila, abych se tomu smál ještě víc: „Hehehe!“

Nakonec se tato blaženost proměnila v bezednou studnu, v níž jsem utopil.

Všechno zmizelo, i betlémský chlév i matčin panenský prs, nebylo už nic kromě mne samotného, ale ani já jsem už nebyl, neboť proměnil jsem se v boha, v bytí, jež je zbaveno veškeré vůle, a proto i navěky spaseno.

Nebylo už nic, a tím nic, jsem byl já a moje já bylo ničím...

Do svého těla jsem se pochopitelně už nevrátil, nebyl k tomu žádný důvod. To bylo na druhý den, na boží hod vánoční objeveno hlídkou policie, kterou zavolali bdělí sousedé, již si všimli, že v mém okně nic nebliká, ba ani ta blbá televize ne, že je v mém příbytku docela mrtvo.

„Ani petardy na štědrý večer neodpaloval!“ oznamovali tito dobří lidé úředním osobám v policejních uniformách.

Všichni, včetně přivolaného lékaře, mne měli za mrtvého.

Ale zemřel jsem, tedy moje tělo, až další, tedy na druhý svátek vánoční, na Štěpána.  A to na podchlazení v lednici márnice, kam mne dali, abych se nezačal příliš rychle rozkládat, protože přes vánoce jsou krematoria zavřená.

To už mne ovšem ani v nejmenším nepálilo, ani mi to nijak nezkazilo letošní vánoce, ba právě naopak...