Modlitba za Satana, našeho Spasitele

Blíží se velikonoce, a v novinách se už nepíše skoro o ničem jiném, než o tom jak Ježíš za nás trpěl na kříži. Já se však modlím za Satana

            Nevím, proč mi všichni nasazují psí hlavu, nebo co, hůř, proč ze mne dělají rohatého šklebícího čerta s chlupatým ocasem, to si opravdu nezasloužím ani trochu.

            Lidé na mne svádějí všechno zlo, všechny své neúspěchy, všechno své neštěstí a utrpení, jsem pro ně ztělesněním té nejodpudivější špatnosti, a přitom je nikdo nemiluje víc než já, Satan, z lásky k lidem padlý archanděl!

            Ani bůh nemiluje lidi jako já. Po pravdě řečeno, bůh lidi nemiluje vůbec. Nemá důvod je milovat, bůh miluje jen sám sebe. To je pochopitelné, protože jinak by nebyl bohem, kdyby měl pro něj větší cenu člověk než on sám, bůh.

            Ale já člověka miluji. Láska k němu je příčinou mého pádu, nikoliv snad pýcha, jak to zdůvodňují zlé jazyky. Nikdy jsem nebyl pyšný, nemám k tomu nejmenší důvod. Ale miluji člověka a tato láska, nehynoucí a věčná, v jistém smyslu bezesporu i šílená, způsobila, že jsem tím, kým jsem, totiž nejen Satanem, ale i Kristem.

            Ano, já Satan jsem Kristem, já věčně proklínaný archanděl, kterého faráři odhánějí od svých oveček, zvedajíce kříž a volajíce: „Apage Satanas!“

            Ale jak bych mohl odstoupit od člověka, jak bych ho mohl nechat napospas všem jeho hříchům?!

            Vždyť miluji i ty frátery, kteří mne takto odhánějí, vždyť spasím a zachráním před peklem i jejich duše!

            Byl jsem kdysi blízko bohu tak, že blíž už mu nikdo nemohl být. Tak blízko, jako mu nikdy nablízku nebudou ani ti největší světci, byť by prostáli na sloupu třeba i tisíce let. Byl jsem blízko, blizoučko bohu a taky jsem ho bezmezně miloval, miloval jsem boha víc než sebe sama. Kdybych se v něm rozplynul a byl takto navěky sprovoděn ze světa, bylo by to pro mne to největší štěstí.

            Ale jednoho dne bůh stvořil člověka.

            „Co tomu říkáš, Satane?“ zeptal se mne bůh, ukazuje na právě stvořeného člověka, „stvořil jsem ho tak trochu, i když ne zase kdoví jak, k obrazu svému, čistě z prdele jsem ho stvořil, abych měl koho trýznit, mučit a trápit.“

            Pohlédl jsem na člověka, a hned se do něj zamiloval, do jeho bezbrannosti, do jeho bezmocnosti, zamiloval jsem do něj víc než do boha.

            „Trýznit, mučit a trápit? Proto jsi stvořil člověka?“ zeptal jsem se nevěřícně.

            „Jo, proto! Obtěžkám ho hned ze začátku dědičným hříchem, neboj, to už je zařízeno, hehe!“ uchichtl se a škodolibě dodal, „a taky mu dám svobodnou vůli.

            Ale ne proto, že chci, aby byl svobodný, ale proto, aby mohl hřešit. Mám to dobře promyšlené. Vypracoval jsem důmyslný systém zákazů a příkazů, takových, ovšem, které odporují lidské přirozenosti. Stvořil jsem člověka právě tak, aby tyto moje zákazy a příkazy musel porušovat, protože mu zároveň dávám svobodnou, nebo aspoň relativně svobodnou vůli.

            I ten nejsvětější člověk zhřeší, zhřeší smrtelným hříchem pýchy, protože si bude myslet, že je nesvětější, hehe!

            Ale uvedu malý názorný příklad, jak to bude v praxi fungovat.

            Přijde čas a na světě bude žít člověk jménem Jiří Němec. Bude to filosof, náramně poctivý a čestný člověk, dokonce disident, ke všemu tomu hluboce věřící.

            Ale ani tento, jistě úctyhodný, člověk neuteče před svou přirozeností a proto požádá manželku bližního svého, třebaže mu to jeho víra výslovně zakazuje. A hle hřích, za který jej budu moci potrestat, přes jeho veškerou poctivost, bude na světě!

            A to není všechno!

            Manžel té ženy si vezme jinou ženu a tak, třebaže taky katolík, se bude dopouštět hříchu smilstva, stejně jako ta žena. Budou vědět, že tak nesmí činit, a přesto tak činit budou, protože jsem jim dal svobodnou vůli, hehe!

            Z tohoto hříchu vzejdou dvě dcery, které tímto hříchem budou poznamenány, protože co může vzejít z hříchu než zase jen hřích?

            Proto taky jedna z těch dcer napíše katolický román natolik zásadní, že za něj nejen dostane Ortenovu cenu, hehe!

            Řekni sám, Satane, není to geniální nápad, dát člověku svobodnou vůli, aby mohl hřešit, hehe!?“

            Bůh se rozesmál tím svým zvonivým smíchem.

            Ale já se nesmál, já mlčel.

            „Proč se nesměješ, Satane?“ pohlédl na mě zkoumavě bůh, když se přestal smát.

            Tu vrhl jsem se k němu a vykřikl: „Nedávej, bože, člověku svobodnou vůli! Vždyť skončí v pekle!“

            „Už se stalo. Co činám, dobře činím, proto nemohu zpětně učinit člověka nesvobodným, to bych popřel sám sebe,“ odpověděl tvrdě bůh a přísně zeptal, „proč ti na něm tak záleží?

Proč ti tak záleží na nějakém pitomém člověku, že po mne chceš, abych změnil své rozhodnutí, když dobře víš, že je to nemožné?

Poslyš, snad ho nemiluješ?

Snad ho nemiluješ víc než mě, boha!“

„Miluji ho. Je to přece tvůj obraz, obraz“ řekl jsem.

„Ale obraz šaškovský rozšklebený jako sochy sochaře Messerschmitta, stvořil jsem ho jen z rozmaru, nic víc! Člověk není víc než já a přesto ho miluješ víc než mne?!“ div se nerozeřval bůh.

„Ano, bože. Cítím, že ho miluji. Lásce neporučíš. Proto tě prosím, bože, ušetři člověka zlého osudu, který mu chystáš, zbav ho svobodné vůle, aby nemohl hřešit a tím se připravil o život věčný,“ prosil jsem boha.

„Proto jsem stvořil člověka, aby hřešil, a ne proto, abych ho miloval, a ne proto, abys ho miloval ty,“ zasyčel bůh, ale pak se usmál, „ale jestli opravdu chceš, člověk může žít věčně, a věčně může žít i tvoje láska k němu.“

„Jsi velkorysý, bože! Velkorysý a milosrdný!“ zvolal jsem radostně.

Ale v tu chvíli se plně projevil zlá a žárlivá povaha boha, kterého nemohlo ranit nic víc než to, že není absolutně milován.

„Nezbavím člověka svobodné vůle, ale přesto může žít člověk věčně. Může žít věčně, když na sebe vezmeš, ty Satan, archanděl, všechny jeho hříchy.

Hřích nemůže nebýt nepotrestán, říkejme tomu třeba karmický zákon. Za každý hřích, jenž je narušením rovnováhy, se musí někdo zodpovídat, aby byla tato rovnováha, jejímž jsem jako bůh garantem, zachována.

Jestli chceš, jestli ti na tom tak záleží, jestli tak člověka skutečně miluješ, jestli jej miluješ víc než mne, můžeš na sebe vzít jeho hříchy a tak mu umožnit, aby žil věčně.

Ale i ty za to zaplatíš.

Zaplatíš za to svým pádem. Z archanděla, jenž má ke mně tak blízko jako nikdy jiný, kterého miloval jsem, jako vlastního syna, staneš se tím nejodpornějším vyvrhelem, obtěžkán všemi lidskými hříchy, jejichž tíha ti nedovolí vznést se mně, jedinému, všemohoucímu a milosrdnému bohu.

Ano, Satane, člověk může žít věčně, ale aby žil věčně, musíš ty za to zaplatit cenu nejvyšší, musíš se pro dobro člověka stát ztělesněním zla, démonem, kterým každý opovrhuje.

Tak co, Satane, chceš, aby člověk žil věčně?“

„Chci, bože!“ vykřikl jsem, hoře jasným plamenem lásky k člověku.

„Sám sis o to řekl,“ ušklíbl se bůh a lusknul prsty, „staniž se!“

A v tu chvíli začal se můj věčný pád, lidské hříchy, jež na sebe beru, vzdalují mne od boha, činí ze mne démona, ale co bych neudělal pro milovaného člověka?

Ale bůh, který je velkorysý, jak to i ostatně přesvědčivě dokázal páter Heryán ve svých brožurkách, mi dal přece jen ještě jednu šanci, byť nevyžádanou, když neučinil lidskou spásu bezpodmínečnou.

To ždy, když přijde lidská duše do očistce, může se sama rozhodnout, zda chce být od svých hříchů očištěna tím, že je vezmu na sebe já, Satan, nebo zda chce za ně pykat sama v pekle tak, jak za ně pykám já.

Stačilo by, kdyby jeden jediný člověk řekl, že se chce za své hříchy zodpovídat sám, že chce být za ně potrestán, a bůh by mě vzal zase na milost.

Ale ještě nikdy se nestalo, aby někdo chtěl pykat v pekle za své hříchy. I Svatí otcové s radostí nechají si odebrat své hříchy, naloží mi je beze studu na moje bedra, majíce přitom plná ústa Krista a Boha, těšící se na setkání s nimi v božím království, jsouce oblečeni do bílých rouch vypraných v mé krvi.

Ale já jim to nezazlívám. Nikomu to nezazlívám, vždyť právě proto tak miluji člověka, pro jeho nedokonalost, pro jeho strach, aby neskončil v pekle jako já, nesoucí kříž jeho hříchů, a přitom jím proklínán.

Jaký smysl by však měla moje existence, kdybych se nenašel v tomto sebeobětovaní, kdy věčný život člověka je vykoupen mým věčným pádem?

Neměla by žádný smysl, a proto já, Satan, říkám: „Lidé, hřešte, mám vás pořád rád!“