Modlitba pro Miloše Zemana

Ať si havloidi pouštějí tu svoji Modlitbu pro Martu v mainstreamových médiích jak hlasitě chtějí! Naši Modlitbu pro Miloše stejně nepřehluší 

            Nikdy jsem ve svém životě nezažil nic nádhernějšího...

Ač se mainstreamová média činila ze všech sil, všechen lidl Koruny české se semkl jako rty dívky, jež právě prodělává bolestivou, leč nutnou defloraci.

            Semkl se pevně a neoblomně, aby nenechal nikoho na pochybách, kdo má být prezidentem České republiky. Poučen od animistů, kteří nikdy nevyznávali kult mládí, s radostí rozhodl se i po dalších pět let své existence postavit do svého čela stařešinu na nosítkách, za kterým by šel klidně i do pekla, vždyť důležité nejsou nohy, ale hlava!

            „Pryč s mládím, ať žije stáří! Hlavní jsou duchovní hodnoty!“ klaněl se semknutý lidl u nohou svého milovaného, navzdory Sorosovi znovuzvoleného prezidenta.

            To se však nelíbilo jedné třetině národa, kterou tvořili dementi a alkoholici, jímž se souhrnně říkalo pražská kavárna. Tito žlučovití, nikým nevolení, pseudoelitáři, vyznávající zvrácený kult Václava Havla, kde mohli, tam narušovali semknutí lidlu hlasitou produkcí písně Modlitba pro Martu, kterou takto hrubě zneužili, pošlapávajíce  přitom západní hodnoty.

            Ale lidl se nenechal hlasitou hudbou zastrašit.

            Právě naopak.

            Semkl se ještě víc, a takto semknutý vyzdvihl nad svou hlavu Helenku Vondráčkovou, stávaje se tak stal živým pódiem pro umělkyni, jež mu svým zpěvem mluvila z duše.

            A Helenka Vondráčková, s blyštivým vyznamenáním na své hrudi, nic nedbajíc hluku a randálu, kterým ji chtěla umlčet pražská kavárna, začala docela potichu, potichoučku zpívat Modlitbu pro Miloše.

            Ale oč tišeji zpívala, o to silnější bylo duchovní poselství té posvátné písně, jež svou silou přehlušilo běsnění pražské kavárny.

            A se svou milovanou zpěvačkou zpíval i potichu semknutý lidl milovanou modlitbu pro milovaného stařešinu na nosítkách: „Ať Miloš dál zůstává s touto krajinou, pravda, láska, Havel, ČT, kníže, Brusel, ty ať pominou, ať už pominou, teď kdy ztracená vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lide, navrátí!“

            Stačilo zazpívat jen první dva verše Modlitby pro Miloše a pražské kavárně, všem těm pseudoaktivistům začaly praskat žilky. Ať pouštěli Modlitbu pro Martu sebehlasitěji, hlas lidlu zpívajícího s Helenkou Vondráčkovou Modlitbu pro Miloše, překřičet nedokázali,

            Nikdy jsem nezažil nic krásnějšího.

Nacházel jsem se jen pár metrů od Helenky Vondráčkové, nechybělo mnoho a stála by na mých ramenou, na mé hlavě.

            „Ať Miloš dál zůstává s touto krajinou, pravda, láska, Havel, ČT, kníže, Brusel, ty ať pominou, ať už pominou, teď kdy ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lidle, navrátí!“ zpíval jsem i já, zatímco se mne zmocňovala slastná závrať, v důsledku čehož se pode mnou podlamovaly nohy jako pod panem prezidentem, až se pode mnou podlomily definitivně a já, ocitnuv se pod nohami, v extázi nalézajícího ho se, semknutého lidlu, byl jsem ušlapán, pociťující přitom nadpozemskou rozkoš, šeptaje svá poslední slova na tomto světě, „ať Miloš dál zůstává s touto krajinou, pravda, láska, Havel, ČT, kníže, Brusel, ty ať pominou, ať už pominou, teď kdy ztracená vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lidle, navrátí!“