Mladí utíkají pryč, staří a nevzdělaní volí Zemana a Babiše, Česko se mění v pustinu

Dcera Miloše Zemana utekla do multikulturního Londýna, A. Babiš jr. utekl napřed na Krym, pak do Švajcu. Proč mladí a vzdělaní utíkají pyč, zatímco se Česko mění v pustinu, ve které narazíte jen na zfetované socky?

            Do nejbližšího fungujícího obchodu, Lidlu na předměstí krajského města, to mám sedmdesát kilometrů. Vzdušnou čarou.

Ale nestěžuji, životu v pustině, která je zároveň první zónou jakéhosi národního parku, jsem již docela uvykl. Nešel bych do Prahy ani za sklenici tuzemského medu, ani za bochník kozího sýra z farmářských trhů na vltavské náplavce.

Mým vousům pustina náramně prospívá. Jsou husté a na mnoha místech již prošedivělé, což značí životní zkušenosti. A životní zkušenosti nesporně mám a jak bych taky neměl, když žiji v pustině, kde široko daleko není žádná montovna a v zimě napadne tolik sněhu, že se jím někdy brodím až po kotníky.

Ale nejsem tady úplně sám.

Ještě nějací lidé tady žijí. Jižně, asi čtyři hodiny indiánského běhu ode mne, bydlí Zrzek, který, jak alespoň tvrdí, pracuje doma na internetu. A opačným směrem, čtyři hodiny a deset minut taky indiánského běhu žije doktor Martin. Ale ten je tady nový, přistěhoval se teprve před patnácti lety, ten se živí příležitostným šitím, když se mi, nebo Zrzkovi, něco stane při práci s motorovou pilou.

Vida, já o Zrzkovi, a Zrzek za dveřmi, i když vůbec není zrzek, ale přesto se mu tak říká. Už ani nevím, proč jsem mu to přezdívku vymyslel, ale ujala se jako bič zapíchnutý do hnoje.

„Buď zdráv,“ zdraví mne Zrzek a jeho oči jsou, jako vždy, když se vidíme, třikrát, čtyřikrát do roka, hluboko zapadlé, „žiješ?“

„Buď zdráv,“ pozdravím jej a ztiším televizi, „žiju.

Proč se ptáš?“

„Ale doktor Martin je mrtvý,“ řekne Zrzek a sundá si z hlavy ušanku, „tak mě napadlo, jestli taky nejsi mrtvý.“

„Doktor Martin je mrtvý?“ nechce se mi věřit tomu, co mi říká Zrzek, „vždyť jsem ho ještě před půl rokem viděl živého!

Bral mi krev do té své banky, co ji měl pro všechny případy.“

„Jo, mrtvý.

Našli ho nějací turisti.

Z Prahy.

Chtěli se ho zeptat, jestli jako můžou přespat v jeho stodole. Bušili na dveře i na okna baráku, ale když nikdo neotvíral, tak šli sami dovnitř. Barák byl prázdný, ale naštěstí je ještě napadlo podívat se do sklepa. A ve sklepě ležel doktor Martin v kaluži krve.“

„V kaluži krve?“ řeknu zamyšleně a dodám, „to vypadá na vraždu.“

„Ano, to vypadá na vraždu,“ přikývne Zrzek a nápadně rychle dodá, „jo, a to jsem zapomněl říct, že v kamnech byl ještě žhavý popel.“

„Doktor Martin měl dobrá kamna. Ještě předlistopadová. Kolikrát mi říkal, že ráno, i když třeba vstane až v osm, je v nich ještě žhavý popel, takže mu stačí hodit do kamen jen hrst třísek a má zase zatopeno“ řeknu, ale pak mne ještě něco napadne, „turisti z Prahy, v tuto roční dobu, to se mi moc nezdá.

Ví se už aspoň, jestli to byla rituální vražda?“

„To se teprve zjišťuje.

Ale proč by ho jinak zavraždili ve sklepě?“ položí Zrzek otázku.

„To je fakt, proč by ho jinak vraždili ve sklepě,“ přikývnu a zeptám se, „kdo to bude vyšetřovat?

První oddělení, nebo expozitura?“

„Vypadá to na rapla,“ odpoví Zrzek.

„Rapl je v pohodě. S tím se dá v pohodě domluvit,“ prohodím a dodám, „ještě štěstí, že zrušili policajty v Modravě, to už bychom tady dávno nebyli, ani já, ani ty.

Víš, co myslím.“

„Jo, praní špinavých peněz, daňové úniky, dotační podvody, všechno čím si člověk v pustině krátí čas,“ přikývne Zrzek a usměje se, „tak už jsme tady jenom dva.

Dva poslední obyvatelé této pustiny.

A to nás tady, v první zóně, ještě bylo před osmi lety dobře deset.

Pamatuješ?“

„Jak by ne!“ vyhrknu a pokračuji, „pamatuji si to moc dobře. Bylo nás tady deset, jenže pak zrušili poštu a to byl konec.

Všechny ty vraždy musí mít přece nějakého společného jmenovatele!

Kdyby na to policie přišla, tak pachatele určitě dopadne.“

„Myslíš pachatele, jako že jednoho, nebo pachatele, jako, že jich bylo víc?“ podívá se na mě Zrzek zkoumavě.

„Těžko říct,“ pokrčím rameny a taky se zkoumavě zahledím na Zrzka, „jedno je však jisté, že barák doktora Martina bude teď za hubičku.

Kdo by si kupoval nemovitost v takové pustině, a, taky když se v ní stala vražda, možná i rituální!“

„Všechny baráky byly tady za hubičku. Realitka byla ráda, že se jich zbavila.

Koupil sis přece barák po Mlčochovi, který jaktěživ neřekl jediné slovo, co ho filmaři z Prahy našli oběšeného na půdě, taky po Smraďochovi, který se nemyl, jak bylo volební období dlouhé, co ho našli ve studni, a taky po Frajerovi, který každého porazil v páce a taky byl jediný z nás kdysi ženatý, co ho našli, až když loni v létě vyschl potok,“ podotkne Zrzek

„Jak to víš?“ ušklíbl jsem se.

„Díval jsem se do katastru,“ ušklíbne se i Zrzek.

„Já se díval taky do katastru,“ přiznal jsem se a vzal do ruky sekeru, „ty další čtyři baráky sis koupil ty. Bylo nás tady ještě před osmi lety deset, ty máš čtyři baráky, já mám tři, takže na řadě jsem já.“

„Na co ti budou čtyři baráky?“ zeptá se Zrzek.

„A na co tobě pět?

Do hrobu si je stejně nevezmeš,“ odvětím.

„To se ještě uvidí, kdo si co vezme do hrobu,“ řekne Zrzek a převede řeč jinam, „zatracená zima! Mám chleba už jen na měsíc a sněhu pořád po kotníky!

Vzpomínám si, že bývaly zimy kdysi docela beze sněhu.“

„To sem ještě jezdívala pojízdná prodejna. Člověk nemusel mít strach, že pojde v zimě hlady jak ten vlk. Úplně se tady na nás vysrali,“ přikývnu.

„Já jsem někde četl, že vítězové globalizace žijí ve městech, a poražení na venkově,“ podotkne Zrzek.

„No, nějak to tady už dožijeme,“ řeknu a zvážním, „doktora Martina je fakt škoda, byl to správný chlap. Nikdy si za ošetření nevzal víc než dva tisíce. Teď už jsme tady zůstali úplně bez lékařské péče. Napřed zrušili poštu a teď tohle.“

„No, jo, teď už se budeme muset kurýrovat sami,“ souhlasí Zrzek a chvatně dodá, „tak já už zase půjdu. Ať jsem doma, kdyby se po mně sháněli policajti. Určitě teď budou obcházet sousedy a tahat z nich rozumy, ptát se, jestli si něčeho nevšimli. U tebe se zastaví určitě taky.“

„Já si ničeho podezřelého nevšiml,“ řeknu.

„Já taky ne,“ řekne Zrzek a rozloučí se se mnou, „tak se zatím měj.“

„Ty taky. A kdyby ti došel chleba a byl pořád sníh, klidně se stav. Já mám chleba dost,“ zavolám ještě za Zrzkem.

„Jo, když tak se stavím, neměj strach,“ houkne ještě Zrzek a pak peláší domů.

Počkám ještě pět minut a pak teprve položím sekeru na její místo ke kamnům, nepochybuji ani trochu o tom, že mi právě zachránila život, i když už je trochu tupá. Budu ji muset dnes, nebo zítra, přetáhnout pilníkem.

A taky umýt od krve.

Dnes ráno jsem s ní zabíjel.

Slepici.