Místo, abych psal o panu Nožičkovi, napsal jsem článek o tom, že prvotní hřích neexistuje

Vím, tak nějak se ode mne čeká, že vrátím panu Nožičkovi jeho velmi povedený úder. Jenže orel much nelapá, jak říkají v Rusku, a mé ambice opravdu směřují mnohem výš. Ale když pan Nožička bude reagovat i na tento článek, budu rád 

            Lidé, tedy přesněji Židé, křesťané a muslimové mne uctívají a vzývají jako boha, ačkoliv jsem Ďábel. Nemám jim to samozřejmě za zlé, jako Ďábel musím být samozřejmě i bohem a jako bůh byl bych taky především Ďáblem, tedy tím, od koho pochází všechno, v drtivé většině ovšem jen domnělé, zlo.

            Člověk, mé dílo, je tedy nikoliv obrazem božím, ale obrazem Ďáblovým. Jako obraz boží jsem stvořil anděly, kteří se pohybují v éterických výšinách a jsou bezpohlavní.

            Ale člověka jsem stvořil jako muže a ženu.

            Napřed tedy samozřejmě jako muže. To znamená, že Adam měl už od začátku čuráka a v sobě plno testosteronu, jenže čurák mu byl na nic, když neměl v ráji ženskou a onanie, to je, jak sami musíte uznat, i v ráji jen taková z nouze ctnost.

            „Na co mám, bože, čuráka, když ho nemám kam strkat?

            To není ráj, to je peklo!“ stěžoval si mi Adam, protože byl chlap, bílý heterosexuál.

            Nechal jsem ho v tom chvilku plácat, pak mu vytrhl žebro a z toho žebra naklonoval ženskou, to jest, člověka, který má piču a jednou do měsíce krvácí a je přitom nesnesitelný, někdy tak, že by mu druhý člověk nejraději rozmlátil hubu a šel se pak ožrat do hospody.

            Mohl jsem samozřejmě stvořit člověka bezpohavního, stejně jako anděly. Ale nestvořil, protože ještě před jeho stvořením jsem pojal ďábelský plán lidské spásy, k čemuž jsem nutně potřeboval, aby se lidé rozmnožovali pohlavně, neboť jedině takto, pohlavní cestou, dá se z generace na generaci přenášet prvotní hřích.

            A tento prvotní hřích hraje v mém Ďábelském plánu na lidskou spásu klíčovou úlohu, jak to hned vysvětlím. Pro můj plán spásy bylo důležité, aby člověk spáchal nějaký hřích, to jest, provinil se proti nějakému mému zákazu, abych se na něj mohl důkladně, byť jen samozřejmě na oko, rozzlobit a vyhnat jej pro tento hřích z ráje a pak z něho mu, po mnoha peripetiích tento hřích z něho teatrálně sejmout.

            Zároveň jsem však potřeboval, aby tímto hříchem, tímto proviněním proti mé Ďábelské vůli, byly postiženy všechny lidské generace, tedy musel být tento hřích dědičný a k tomu mi mělo posloužit právě pohlavní rozmnožování. Se zřetelem na to jsem tedy stvořil člověka jako muže a ženu, tedy s čurákem a pičou, protože kdyby se lidé pohlavně nerozmnožovali, pozbyl by prvotní hřích svého významu.

            I všechno ostatní jsem stvořil s ohledem na svůj plán spásy, to jest, nestvořil jsem celý svět jako ráj, i když bych samozřejmě mohl, ale stvořil jsem jako ráj jen jeho nepatrnou část, jakož jsem za tím účelem provedl i mnohá jiná opatření, včetně stvoření hada, nejzchytralejšího ze vší polní zvěře.

            Stvořením ženy z Adamova žebra se mohla rozběhnout mašinérie mého plánu spásy na plné obrátky.

            V ráji rostla jedna taková jabloň. Byla to docela obyčejná jabloň, vlastně úplně mizerná, na to, že to byla rajská jabloň, jablka z ní nestála za nic.

            Ale já jednoho dne přikázal prvním lidem: „To je strom poznání!

            Pokud ochutnáte jeho ovoce, tak vás pošlu do hajzlu!

Nic vám nezakazuji, ale důsledky svého svobodného rozhodnutí si ponesete vy!“

            Samozřejmě, že jsem se jim nezjevil, protože jsem bůh, idea a tedy se, už jen ze zásady, nijak nezhmotňuji, protože kdybych se zhmotnil, byl bych zákonitě černou dírou.

            Přikázal jsem jim to prostřednictvím myšlenky.

            A sotva jsem jim to přikázal, už jsem nechal připlazit hada, abych promluvil jeho ústy: „Vyserte na zákazy!

Sežerte těch jablek, co se do vás vejde, protože co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, ta lidská svoboda!“

            Adam se trochu zdráhal, ale Eva byla hned svolná a proto hučela do Adama: „Had má pravdu, Adame!

            Je-li svoboda boží dar, a bůh nás přece mohl stvořit jako své otroky bez vlastní vůle, pak ta jablka musíme sežrat. Čím víc, tím líp, abychom byli skutečně svobodnými bytostmi, jak nás stvořil bůh!“

            „Nejsu piča, abych celý život chodil do práce a dřel jako kůň, vyhnán z ráje, jen abych měl vlastní vůli a iluzi svobody, protože žádná svoboda stejně nerozhoduje!

            To radši budu bez vlastní vůle, bez svobody, ale v ráji!“ oponoval Evě, vcelku logicky Adam.

            „Jestli to jablko nesežereš, tak ti udělám z toho ráje takové peklo, že budeš ještě prosit boha, aby tě poslal do skutečného pekla, kde je jen pláč a skřípění zubů a katolíci!“ vyhrožovala Eva tak dlouho, až Adam musel nakonec jablko poznání sežrat.

            Žádné poznání se samozřejmě nekonalo, protože kdyby se konalo, poznali by lidé, že je to všechno jen habaďůra, že já jsem Ďábel, ne bůh, kdyby se konalo poznání, nemusela by být pak žádná zjevená pravda, protože člověk by věděl všechno, i to odkud se bere temná hmota a energie, a nemyslel by si, že Slunce obíhá kolem Země.

            Ale já jsem potřeboval jen záminku.

            „A ven!

            Teď už nebudete žít věčně!

            Bude hezky chcípat, a taky rodit v bolestech!“ zařval jsem a hlavně na těch porodních bolestech jsem si dal obzvláště záležet, aby ženské hezky trpěly víc než Kristus na kříži.

            Vyhnal jsem lidi z ráje a začal realizovat svůj plán spásy, to jest, nepřestal jsem se jim plést do života, zlikvidoval jsem v Egyptě všechno prvorozené, vodil Židy po poušti, poslal lidem svého Syna, aby ho ukřižovali, protože ten by jinak nemohl vstát z mrtvých, nechal Hájka redigovat Protiproud, atd., atd., ale toho všeho by nebylo, nebýt prvotního hříchu a jeho dědičnosti, která bude fungovat tak dlouho, dokud svět, v rámci svého geniálního plánu spásy, nezničím, aby se lidé, samozřejmě jen ti dobří, kteří mne patřičně vzývají, ocitli v nebi.

            Samozřejmě, že by to všechno šlo i bez toho, vždyť mohl bych lidem beze všeho odpustit prvotní hřích, který hříchem ani nebyl, neboť svobodná vůle je skutečně můj boží, respektive Ďábelský dar, ale nějak se tady na výsostech bavit musím.

            Odpustil jsem prvotní hřích Jáchymovi a Anně, dědkovi a babce mého jednorozeného a mnou obětovaného syna, proč bych ho nemohl odpustit všem lidem rovnou a vysrat se na nějaký plán, copak jsem nějaký komunista, abych měl nějaké plány a ty musel ve jménu lepších zítřků, to jest spásy, plnit?

            Proč nespasím lidstvo rovnou a jdu na to tak krkolomně?

            Sám nevím, možná proto, že jsem se už z té své boží, respektive Ďábelské samoty docela zešílel, protože mi z ní hráblo v kuli, hráblo mi už předtím, než jsem stvořil, sám nestvořený a věčný, tento svět, protože před stvořením tohoto světa, jsem musel existovat sám celou věčnost obklopen naprostou nicotou, a komu by z toho nehráblo, to jsou stavy a deprese, které si nedokáže představit ani ten nejpitomější teolog, který si myslí, že o mě všechno ví, že zná všechny má záměry.

            Ale až zničím tento svět, až na něj podruhé přijde mu Syn, tedy já sám, neboť trpím i trojitým rozpadem osobnosti, snad pocítím cosi jako úlevu z toho, že se můj plán vydařil, že ani já, bůh, respektive Ďábel, neexistuje zbytečně, že má moje existence nějaký smysl, určitě ji pocítím, vím to, vždyť jsem vševědoucí!