Ministerstvo spravedlnosti mi připomíná vepřín Agrofertu

Jde samozřejmě jen o můj, čistě subjektivní, dojem. Někomu jinému zase může ministerstvo spravedlnosti připomínat slepičárnu spadající pod holding Vodňanského kuřete

Bylo už hodně pozdě k ránu, když, ve stavu notně střízlivém, kráčel jsem Vyšehradskou ulicí. Zabrán do svých myšlenek nevěnoval jsem takřka ničemu pozornost, ba ani zpěvu ptáků.

O čem jsem přemýšlel?

Sám nevím, protože o čem je možné ještě dnes přemýšlet, když čínští turisté přestali do Prahy jezdit, jako když utne a město se nápadně, hlavně takto po ránu, vylidnilo?

Snad jen na Vltavě lze spatřit tu a tam nějakou šlapací lodičku, jejíž opilá posádka marně hledá cestu do sevastopolského domovského přístavu.

Ostatně nemusím snad podotýkat, že i já ocitl jsem se ve Vyšehradské ulici docela náhodou, moje kroky mne tam samy zavedly, aniž bych jim k tomu dal jakýkoliv podnět.

Kráčel jsem tedy Vyšehradskou ulicí, ani trochu se neopíraje o zdi domů, jak to takřka vždy dělají nadějní opilci, marně hledající pevnou oporu pro svoji slabou, ne-li již zcela vyhaslou vůli.

V tom mne však nečekaně a natolik silně uhodil do nosu typický čpavý odér prasečáku, až jsem se zastavil a zvolal na celou ulici: „Sním, či bdím?!

Čichám, čichám prasečinu!“

Nesnil jsem, protože v Praze nelze snít.

Bděl jsem a to, co vtahoval můj nos, nade všechnu pochybnost vycházelo z budovy, u jejíhož vchodu jsem právě stál.

„Ministerstvo spravedlnosti České republiky,“ přelouskal jsem nápis na ceduli a pro sebe dodal, „to je divný prasečák. Prasečák uprostřed metropole, obklopen prázdnými byty, v nichž nikdo nebydlí, podoben sám sobě.

Copak tam skutečně chovají prasata?“

Ta otázka mne zcela zaujala, už jen proto, že mi prasnice ležící na boku se selaty přisátými k mléčným žlázám připomínají silně ženy kojící na veřejnosti, takže jsem bez váhání vstoupil dovnitř.

Noční hlídač, jehož ještě nevystřídali, se ukázal být člověkem na pravém místě. Bankovka šikovně vsunutá do kapsy jeho vatovaného kabátu udělala z něj hovorného a ochotného tvora.

„Ano, specializujeme se tady teď na chov prasat. Pravda, nejsme velkochov, máme tady jen jednu prasnici, ale za to výstavní, je přeštického plemene, ovšem s lehkou příměsí duroka,“ informoval mne noční hlídač.

„Cože!

Vaše prasnice je přeštického plemene s příměsí duroca!?“ zvolal jsem, protože jsem vášnivým obdivovatelem přeštického plemene, zvláště má-li v sobě i kapku krve duroka, protože tuto kombinaci považuji já osobně za dokonale antikorupční.

„Tak jest.

Máme tady pod čepicí.

Víme, co je dobré,“ přikývl noční hlídač.

„Rád bych ji viděl, tu prasnici.

Kdo by si pomyslel, že narazí v Praze na takový skvost!

Vy jste z venkova?“ otázal jsem se nočního hlídače.

„Ano, z Kladna,“ přikývl noční hlídač.

„Pak jistě ani u vás v Kladně nemáte takový skvost!“ zvolal jsem.

„Ne, to u nás nemáme. Máme jen Jardu Jágra,“ přikývl noční hlídač a, když jsem mu šikovně vsunul do kapsy další bankovku, vyzval, mne, abych ho následoval, „je to opravdu kapitální kousek, takový jste určitě neviděl. Krmíme ji pomyjemi z Hradu. Takové fajnové pomyje, to jste sám nejedl, v každém vrhu má nejmíň patnáct selat a všechna je uživí.“

„Není možná!“ vydechl jsem údivem.

„Sám uvidíte, už je to jenom kousek.

Vidíte ty dveře na konci chodby?

Za těmi je.

Hned tam budeme!“ ukázal noční hlídač na dveře na konci chodby, u kterých jsme opravdu hned byli.

A když je otevřel, zcela ohromen zíral jsem na prasnici, jež ležela na boku, maje nad sebou obrázek prezidenta Zemana, zatímco patnáct selat náruživě sálo její mléko, vrtíce radostně svými ocásky.

„Kam se hrabe pražské jezulátko!“ nešetřil jsem chválou.

„Předtím ji měli na ministerstvu zemědělství, v poradní komisi k církevním restitucím. Ale tam jí bylo škoda, tam nebyl její chovný potenciál zcela využit a tak ji přesunuli sem k nám na ministerstvo spravedlnosti, a od toho okamžiku je to tady u nás jako v prasečáku. Říká se, že ten, kdo se jí podívá do očí, se okamžitě přizná ke všem svým nepravostem, tak jsou nevinné.

Ale já to nezkoušel, to raději napíšu na někoho udání,“ přiznal se noční hlídač.

„Vy jste napsal udání na Babiše?“ zeptal jsem se.

„A vy ne?“ usmál se noční hlídač.

„Máte pravdu, té prasnici je lépe nedívat se do očí,“ přikývl jsem.

Ale to už noční hlídač zavřel dveře, aby mne pak odvedl zpátky k východu.

Po celou tu dobu nepromluvil ani slova, až teprve, když už jsem byl zase na ulici, mne poprosil: „O tom, co jste tady viděl, neříkejte, prosím, nikomu. Člověk je rád, že má konečně pokoj od čínských turistů a teď by tu měli chodit zase lidi celou noc kvůli té svini?

To mi za to nestojí, člověk si přece potřebuje v práci i na chvíli zdřímnout.

Slíbil jsem, že se o tom nikomu nezmíním, ale pak jsem namítl: „Ale co ten smrad?

Každý, kdo jde kolem, musí poznat, že jde kolem prasečáku.“

Načež mi noční hlídač odpověděl: „Toho se nebojím, celá Praha je jeden velký prasečák.

Už jste byl někdy v metru?

Nebo ve Valdštejnské zahradě?“

„Ještě ne,“ přiznal jsem se.

„Tak si tam zajděte.

Ten smrad tam, to fakt vážně stojí za to,“ řekl noční hlídač a prsty pravé ruky si teatrálně zacpal svůj červený nos.