Mimo katolickou církev není spásy!

Jste-li katolíky nebo katoličkami, pak budete na 99,9% spaseni. Jste-li ovšem ještě ke všemu pravicově orientovaní katolíci nebo katoličky, pak budete spaseni na 100%

            U posledního soudu mi fatálně přitížila moje naprostá bezúhonnost. Nebyl jsem proto věčně zatracen jen jednou, ale hned dvakrát a to z toho prostého důvodu, že mnozí katolíci vypadali vedle mně, nevěřícího, jako ti nejtěžší zločinci, jejich život se skládá z nepřetržité řady těch nejhnusnějších hříchů.

            Kristus, jako Nejvyšší Soudce, nemohl se ovšem rozhodnout jinak. Už jen to, že jsem před něj předstoupil docela bezúhonný, protože nemající nic společného s církví, muselo se chápat jako ta nejtěžší urážka soudu, jako dokonalý výsměch oné boží spravedlnosti, kterou zde v soudný den bezvýhradně a exkluzivně zastupoval Kristus.

            Zatímco pokřtění hříšníci, vstalí z mrtvých stejně jako já, dostavovali se před Krista v zástupech, v jejichž čelech kráčeli faráři tak vzpřímeně a tak hrdě, jako by všichni do jednoho byli homosexuálové, já předstoupil jsem před Krista zcela sám, nikým neveden, nemaje žádného vlivného přímluvce v podobě biskupa či dokonce arcibiskupa, který by před tváří boží dosvědčil moji zbožnost, řka: „Tento člověk věnoval církvi všechen svůj majetek, protože věděl, že brána do božího království je uzoučká jako panenská vagína Nebeské Královny a boháč jí neprojde, to spíš projde dvouhrbý velbloud uchem jehly.

            Hle, zde je darovací smlouva a zde výpis z katastru nemovitostí, jako důkaz jeho nejhlubší zbožnosti, přijmi, bože, prosím tě jako tvůj nejmilejší služebník, tohoto člověka do svého království!“

            O mém věčném zatracení bylo tedy rozhodnuto dávno, tento poslední soud byl po všech stránkách jen formální záležitostí.

            „Trváš na své bezúhonnosti i v tomto okamžiku posledního soudu, kdy soudím živé i mrtvé?“ ptal se mne Kristus.

            „Sám přece víš, Kriste, že jsem bezúhonný, protože co je ve mně, je i v tobě,“ odpověděl jsem mu.

            „Vím. Ale přece ti, protože jsem milosrdný a protože tě nadevše miluji, chci dát ještě možnost, aby ses zachránil pro život věčný. Stačí, když se přiznáš k jednomu jedinému hříchu a budeš spasen, protože už samo toto přiznání bylo by lží, a lhaní před tváří boží je, abych tak řekl, velmi, ale opravdu velmi, odporným hříchem,“ poučil mě Kristus.

            „Nemám důvod lhát a už vůbec ne tobě, protože bych v tomto případě lhal sám sobě,“ řekl jsem.

            „Nepřiznáš-li se k aspoň jednomu jedinému hříchu, nebudeš-li mi teď lhát do očí, pak se dopustíš vůbec toho nejtěžšího provinění vůči mně, a tedy i bohu, protože učiníš moji oběť na kříži docela marnou a zbytečnou.

            Chápeš to?“ zaúpěl Kristus.

            „Chápu to, proč by to nechápal?

            Proto jsou lidé v katolické církvi, aby mohli bez přestání hřešit, to jest nalhávat si sami sobě, jak jsou dobří, čestní a poctiví právě proto, že jsou v církvi. Kvůli těmto lidem ses obětoval, zemřel jsi na kříži, abys mohl vzít jejich hříchy na sebe. To je jediný smysl a účel tvé existence, trpět právě proto, aby katolíci mohli bezstarostně hřešit v církvi, jež je semeništěm hříchu.

            Ale já jsem tvoji oběť popřel, doslova znehodnotil a anuloval svojí bezúhonností. Nejsem katolík, nikdy jsem v církvi nebyl, a proto jsem bezúhonný. Tvoje oběť byla v mém případě docela zbytečná, nemluvě o tom, že nijak nebažím po životě věčném v přítomnosti katolíků, takový věčný život byl pro mne, bezúhonného člověka, skutečným peklem.

            Proč ses tedy obětoval?

            Proč jsi zemřel na kříži, proč jsi trpěl jak zvíře, když nic z toho, co po tobě žádají katolíci, nechci?“ odpověděl jsem Kristu.

            „Přiznej se k jednomu jedinému hříchu a bude ti vše odpuštěno, budeš spasen!“ zaúpěl Kristus a prosebně pokračoval, „odmítáš-li spásu a život věčný, přibíjíš mě na kříž mnohem děsivější, než byl ten, na kterém jsem zdánlivě zemřel, způsobuješ mi muka mnohem mučivější než ta, jež mi působilo bičování, odmítáš-li spásu a život věčný, způsobuješ mi tím skutečnou smrt, nad kterou nemůžu nikdy zvítězit.

            Proč žiji, proč existuji, když nechceš být spasen, když nechceš žít věčně?

            Kdo chce žít věčně, kdo chce být spasen, ten musí především hřešit, proto je katolická církev mým nanejvýš hříšným tělem!

            A ty nejsi v církvi, a proto ani nehřešíš a nehřešíš ani teď, před tváří boží. Bůh tě nekonečně miluje, netouží po ničem jiném než jen po tom, aby tě spasil. Ale aby tě spasil, musíš hřešit, protože jedině odpuštěním hříchů se může boží láska naplnit měrou vrchovatou.

            Kde není hřích, tam není ani život věčný, kde není hřích, tam není možná ani spása, proto není spásy mimo katolickou církev!

            Svou bezúhonností zabraňuješ naplnění boží lásky, protože jak může bůh dokázat, že tě miluje, když zde není jediného hříchu, který by ti mohl odpustit?

Jedině proto dal bůh lidem svobodu, aby mohli v katolické církvi hřešit a on jim mohl jejich hříchy odpouštět a tak naplnit svoji nekonečnou lásku k lidem.

            Ještě pořád můžeš uvěřit, že jsem vstal z mrtvých, pořád ještě můžeš uvěřit tomu, co předkládá církev k věření, pořád se ještě můžeš zachránit pro život věčný, pořád se ještě můžeš stát katolíkem a proto i hříšníkem, pro kterého jsem zemřel na kříži.

            Prosím, buď té lásky, spáchej aspoň jeden jediný hřích!“

            Ale já Kristovu prosbu nevyslyšel. Nedopustil jsem se hříchu, nestal se katolíkem ani teď, když mě to mohlo zachránit pro život věčný. Kristova tvář se zkroutila do bolestivé grimasy, proti které byla ta grimasa, kterou měl na kříži, výrazem veselého a blaženého bohočlověka, doslova grimasou dionýsovskou.

            „Nezatracuji tě věčně jednou, ale dvakrát, protože v tobě věčně zatracuji i sebe, amen!“ vynesl nade mnou Kristus svůj rozsudek, rozplynuv se věčné nicotě, protože jak Kristus řekne, tak se i stane.