Milý ministře Vojtěchu, s placenými testy si vytřete tak akorát nos!

Ministr zdravotnictví oznámil, že již brzy budu zrušeny bezplatné covidové testy., aby tak udělal definitivní tečku za tou naší slavnou pandemií

            Máme jaksi na ministry zdravotnictví štěstí. Tedy máme obecně štěstí na všechny ministry, ale na ministry zdravotnictví obzvláště. Snad je to tím, že podle nepsaného pravidla může být ministrem zdravotnictví jen ten, kdo má předchozí praxi hrobníka.

            Hrobník nejlépe ví, co je lidem třeba, v tom tkví celé tajemství úspěchu, jakkoliv je řízení celého resortu zdravotnictví náročné na psychiku a nejeden ministr zdravotnictví opustil svůj úřad ve svěrací kazajce. Proto jsme měli a máme spoustu skvělých ministrů zdravotnictví, jejichž jména byla a jsou ve většině domácností vyslovována s nábožnou úctou, stejně jako jména dávných svatých, patronů naší nádherné a skvělé země.

            Nejtěžší to samozřejmě měli ti ministři, kteří se museli poprat s nebezpečnou pandemií a nebylo jich zase tak málo.

            „Víc hlav víc ví,“ jak říkají staří latiníci.

            Ze všech těchto skvělých ministrů však nejvíce vynikl ministr Vojtěch. Má-li se někdo v budoucnu prohlásit za skutečného vítěze nad pandemií, pak to bude jistě on.

            Lidé už teď stojí před ministerstvem zdravotnictví v dlouhé frontě, aby mu mohli osobně poděkovat za to, že nyní mohou již opět takřka svobodně dýchat bez takřka jakýchkoliv omezení. Vstupují jednotlivě do jeho kanceláře, někdy samozřejmě s ostychem, ale to se dá pochopit, předávají mu nějakou milou pozornost, vřele mu tisknou ruku a upřímně děkují, třebaže někteří jen pohledem, protože dojetím nejsou schopni ze sebe dostat kloudného slova.

            „Tak vám děkuji, pane ministře, že jste nás zbavil toho svinstva,“ podává teď ministrovi košík s husou nějaká dobře stavěná červenolící selka, husa je to opravdu nádherná, „tady máte, vezměte si, má peříčka jako sníh, na těch se vám bude pěkně hajat. Všem nám to tam u nás pilo krev, ani nevíte jak.

            Nejhorší byly ty testy, hlavně po ránu. Čekáte na výsledek a hlavou se vám samozřejmě honí všelicos. Víte, že jste všechno dodrželi, myli si ruce, dbali na bezpečné rozestupy, měli nasazenou rouškou, ale stejně nemůžete mít naprostou jistotu. Člověku to, to se ví, nedá a tak se jde otestovat, ale když se otestuje, a teprve čeká na výsledk, tak je mu ještě hůř, protože teď už to bude vědět na beton, jestli to někde chytil, nebo ne.

            Já nebyla už dva roky v žádném sousedním okresu, jen třikrát na otočku v Dubaji, ale stejně jsem se pokaždé třásla jako osika, abych nebyla jako pozitivní. I on-line jsem všechno kupovala. Ale jeden nikdy neví, zvlášť u té delta mutace plus. A tak jsme všichni vždycky čekali na výsledky testu a modlili se, aby to už všechno bylo za námi a my žili jako dřív, normálně.

            A tak, když jste zpoplatnil testy, jsme si oddychli, ani nevíte jak.

            ,Chválabohu, tak to už se nemusíme testovat, když to není zadarmo, to je přece jasný signál!‘ jásali jsme.

            Člověk, zvláště našinec, si dovede spočítat, kolik je jedna a jedna, a já se přiznám, já bych se už nechtěla testovat ani za nic.

Vždyť pánbůh dal lidem jen jeden nos a pořád si do něho něco strkat a třást se strachy z výsledku, to člověku na životní pohodě jářku nepřidá, ani kdyby ho nevyhnali z ráje!

            Kdo se neočkoval, ten zemřel, kdo se očkoval, ten taky, ale kdo se netestuje, ten má ze života aspoň tu a tam nějakou radost.

            Víte přece, co se píše ve Švejkovi, pane ministře.

            Píše se tam: ,Očkovaný, neočkovaný, berte to všechno po řadě!‘

            Ale když se člověk nemusí testovat, protože není očkovaný, a očkovaný není, protože ho do toho nemůže nikdo nutit, tak je mu přece veseleji, protože teď je život hodně smutný i bez té pandemie, co jste s ní měl tolik práce, a co odhalila, jak se říká, ty naše prachsprosté chamtivé lidské charaktery až na dřeň.

            A že mně nepustí do obchodního centra, nebo na plovárnu?

            Vždyť já nemám na takové blbosti ani času, u nás na statku máme práce až nad hlavu, kdepak bych já vymetala nějaké bary!?

Té půdy co máme, u nás je to hotový Agrofert, a všechna ta půda se musí obdělávat, ať nezparchantí, protože jak zparchantí půda, to je konec.

A taky s vodou, co je práce!

To víte, sama se vám v krajině nezadrží, jak je někde nějaký spád, hned odteče, musíte jí pomoct, aby zůstala, aby se zdržela, a to dá taky nějakou práci, nebojte se, pane ministře!“

            „Já měl jednou problém docela opačný,“ skočil ministr zdravotnictví selce do řeči a s úsměvem pokračoval, „jednou za mnou přišli, abych vykopal hrob na hřbitově, kde byla vysoká hladina spodní vody. Nikdo nevěděl, odkud se ta voda bere, ať to odvodňovali, jak odvodňovali, ta voda tam pořád byla a žádný hrobník tam nechtěl kopat hrob.

            Tak přišli za mnou, jestli bych to nevykopal já. Tak jsem jim na to kývl, jako že ten hrob vykopu, i když se to po správnosti nesmí, pohřbívat do takové podmáčené půdy. Ale já vykopal sotva metr a už jsem byl nejmíň po kolena ve vodě a té vody vůbec neubývalo, právě naopak. A tak mi nezbývalo, než zatnout zuby a kopat dál, dokud ten hrob nevykopu. Páni, já když ten hrob vykopal, tak už jsem měl tu vody až po krk, kopat ještě půl hodiny, tak skončím celý pod vodou!

            Měl jsem tehdy hromné štěstí, byla to ode mne hloupost, že jsem ten kšeft vzal. Ale od té doby aspoň vím, že když člověk něco opravdu chce, tak to i většinou dokáže.“

            „Zlatá slova, pane ministře! Kéž byste zůstal v politice i po volbách, kdoví, co se všechno po nich zase na nás přihrne za pohromy, čert aby je vzal,“ odplivla si selka, ale to už do ministrovy kanceláře vešla nějaká, až k zemi sehnutá babička z rizikové skupiny, která nesla ministru Vojtěchovi rajské jablíčko, tak ho lidi měli rádi, tak ho lidi milovali za to, že jsou zase svobodní a nemusejí se testovat, když to teď zase stojí takové peníze a copak všichni lidi kradou?