Miluji smutek nesjízdných cest

V Česku se sype další sníh. Sype a sype. Chudáci řidiči. Kořist, po které se natahují sněhové jazyky. Katastrofa

            Už dobré dva nebo tři dny se u nás nikdo neukázal.

            Přiznám se, že mě tato skutečnost krajně znepokojila. Dnes ráno jsem dokonce začal znepokojeně přecházet po svém pokoji sem a tam. Zpočátku mne to trochu uklidnilo, ale byla to jen šalba. Brzy začal můj nepokoj sílit, a sílil tím víc, čím rychleji jsem přecházel sem a tam.

            Nakonec, nemoha to vydržet už ani za milión, zastavil jsem se přesně pod žárovkou visící ze stropu a zvolal: „Kde jsou všichni? Už dva nebo tři dny se u nás nikdo neukázal! Vyhynulo snad lidstvo, vymřelo vlastní rukou a my jsme poslední lidé, nejen na celé planetě, ale i v celém vesmíru?“

            Ztěžka jsem oddechoval, zcela ohromen tou představou, že ze všeho lidstva zbyla jen nepatrná hrstka osob včetně mé maličkosti.

            „Říkal jste něco, pane Karle?“ zeptala se mne Naďa (bydlí ve vedlejším pokoji i se svou družkou), jejíž střapatá hlava nahlížela do mého pokoje, dodávajíc, „Irča právě kojí malou, však víte. Řekla jsem si, že zajdu za vámi, protože s moudrým člověkem je dobré pohovořit.

            Nemáte nic důležitého na práci, neruším?“

            „Nerušíte, pojďte dál,“ řekl jsem.

            Naďa vešla dovnitř a posadila se na rozvrzanou pohovku, na které chrápu.

            „Co je vám? Už od rána chodíte sem a tam.

            Za minutu jste udělal sto kroků, schválně jsme to počítaly,“ řekla Naďa.

            „Opravdu sto kroků?“ zeptal jsem se.

            „Ano, opravdu sto kroků,“ přikývla Naďa, a vlídně se na mne usmála, „něco vás trápí? Snad nejste pravicový volič?

Promiňte, že se ptám takto otevřeně a neempaticky na to, koho volíte. To bych se vás rovnou mohla zeptat, jestli věříte v boha.

Ale když někdo udělá sto kroků za minutu, musí ho něco trápit.

A pravicový volič dnes trpí možná ještě víc než Kristus, protože jej nikdo nebere vážně.“

„Ne, nejsem pravicový volič. Nejsem žádný volič. A v boha nevěřím. Respektive je mi jedno, jestli existuje nebo ne.

K čemu bůh?“ mávl jsem rukou.

„Ale něco vás přece trápí, pane Karle,“ vstala Naďa a vzala mne za ruku, „váš tep mluví za vše.

Snad nejste zamilovaný?“

„K čemu láska?

Celá ta slavná láska není než pohlavní pud naparáděný jak malé holčičky plné hříchů na první svaté přijímání,“ mávl jsem rukou po druhé během krátké chvilky a přiznal se, „silně mne znepokojuje, že už se už dva nebo tři dny nikdo u nás neukázal.

Vám to nepřijde divné?“

Naďa zavrtěla hlavou: „Ne, nepřijde.“

„Opravdu vám to nepřijde divné?“ pohlédl jsem se na ni s údivem.

„Ne, cesty jsou přece zaváté, nesjízdné. Už třetí den sněží, tvoří se závěje. Jsme odříznuti od světa. Podívejte se z okna, pane Karle,“ řekla mi klidně Naďa.

Skutečně, venku sněžilo, padal sníh, foukal silný vítr.

„Zdá se, že máte pravdu. Sněží a tvoří se závěje. Ale to přece ještě nic neznamená. Cesty se přece můžou prohrnout, řádně posolit, nežijeme přece ve středověku, ani na Sibiři,“ namítl jsem.

„Sníh padá všude, pane Karle. Silničáři dělají, co mohou. Ale všechno prohrnout nestačí. To bych jich muselo být tisíckrát víc. Na cestách tvoří se dlouhé kolony. Lidé v autech bojují mnohde o holý život, zaskočeni sněhem, jeho přívaly.

Přednost mají hlavní tahy, životně důležité dopravní tepny.

Cesta k nám je zavátá, nesjízdná. Nedostane se sem žádné auto, i kdyby mělo řetězy, a pohon na všechna čtyři kola.

Všichni nemají terénní auta, aby se o to byť jen pokusili,“ řekla mi Naďa.

Působilo to jistě depresivně, co mi Naďa řekla, ale přesto jsem namítl: „A co sněžné skútry? Rolby? Se sněžným skútrem se přece člověk dostane všude, musí se dostat i k nám.

Sedne na něj a jede, a můžou být třeba i dva metry sněhu.

A přesto už se tady dva nebo tři dny nikdo neukázal.

Jak to?“

„Vidíte to příliš černě, pane Karle. Ano, sněžným skútrem se člověk dostane všude. Eskymáci by bez něho nemohli existovat.

Ale proč by se měl na něm dostat právě k nám?

Uvažte sám, pane Karle.

Co je na nás tak zajímavého, že by každý, když napadne dvacet centimetrů sněhu a začnou se tvořit závěje, měl hned sednout na sněžný skútr a jet se na nás podívat?

Pokud si na tuto otázku odpovíte poctivě, a vy jste přece poctivý člověk, pak nemůžete vidět nic divného na tom, že se tady už dva nebo tři dny nikdo neukázal, když sněží.

Buďme rádi, že jsme rádi.

Však on se zase někdo ukáže, až budou cesty sjízdné, nemějte strach,“ utěšovala mne Naďa.

„Asi máte pravdu,“ uznal jsem, dodávaje, „ale stejně z těch nesjízdných cest táhne takový nepříjemný, lezavý smutek.“

„Nepříjemný? Lezavý?“ podivila se Naďa a celá se najednou rozzářila, „miluji smutek nesjízdných cest!

Nemůžu se ho nabažit!

Kdy jindy oceníte výhody internetového bankovnictví než v zimě, kdy na vás dýchá sladký smutek nesjízdných cest!

Řekněte sám, pane Karle, kdy jste se naposled díval na svůj účet v bance?

Já před půl hodinou!“

„Asi před čtyřmi nebo pěti dny, jestli mi přišla socka. Přišla. Od té doby jsem na internetu nebyl“ přiznal jsem se.

„Cože? Chcete říct, že jste nebyl čtyři nebo pět dní na internetu?“ vytřeštila Naďa na mě svoje nádherné oči, a pak se rozesmála, „tím se vše vysvětluje!

Jak byste mohl vědět, že jsou cesty nesjízdné, že přívaly sněhu paralyzovaly život v celé zemi, že běžecké stopy jsou neupravené a sjezdovky taky, že lidé choulí se v domech, nic nechápajíce, čekajíce na omračující úder mrazivého vzduchu ze Sibiře?!

To se povedlo!“

Naďa se smála, a já, celý zrudlý hanbou, šel jsem k oknu a díval se ven.

Pořád lehce sněžilo. Ale v tom mne zcela zaujala malá tečka na obzoru, jež se, jak se mi zdálo, pomalu přibližovala.

Rychle jsem se vrhl pod pohovku pro triedr, a když jsem ho namířil na tečku, srdce mi poskočilo radostí.

„Už jedou! Prohrnují k nám cestu!“ zvolal jsem, protože ta malá tečka na obzoru, to byla sněžná fréza, která se k nám statečně probíjela skrz závěje, podávaje triedr Nadě, „podívejte!“

Naďa se přestala smát, rázem bylo po smutku nesjízdných cest.