Miloši Zemane, strč si své čínské miliardy i s Jardou Tvrdíkem někam!

Jasně, že Říše středu dříve či později ovládne celý svět, od toho je taky Říše středu. Ale proč tygra trochu nepodráždit před tím, než nás sežere?

            Běžela jsem pražskými ulicemi jako o život, auta vyděšeně přede mnou zastavovala, chodci na poslední možnou chvíli uskakovali, nikdo nechápal, všichni se ptali: „Co se děje, kam ta Lola zase běží, pražskej maratón i půlmaratón už byl?“

Ala já neměla čas jim vysvětlovat, že skutečně běžím o život, o život jednoho moc fajn človíčka. Mé tušení, jež mne hnalo vpřed rychlostí takřka šílenou, nebylo zdaleka neopodstatněné, nebyl to projev hysterie, jako tolikrát předtím.

Když jsem doběhla do Edenu, našla jsem tam Jardu T. opravdu naprosto zdrceného, věřím tomu, že kdybych se opozdila jen o několik sekund, jistě by vyskočil ze střechy stadiónu, na kterou se právě chystal vylézt, rovnou na trávník, na němž sešívání bojovníci svádějí své bitvy na život a na smrt, protože život pro něj ztratil smysl a od toho pádu, přímo na značku pokutového kopu, by mu jistě popraskaly všechny kosti.

„Neblbni, ty vole!

Je jen jedna Čína!“ křikla jsem na něj a můj výkřik zachránil Jardu pro život.

Místo ze střechy po hlavě dolů se do mé náruče, schoulil se tam jako malé dítě a jako malé dítě se tam i rozplakal, stejně tak, jako když Slavie postoupila do Ligy mistrů.

„Jen plač, uleví se ti,“ hladila jsem jej po jeho knírku.

A Jarda plakal, nestyděl se za své slzy, jako se dnes za své slzy nestydí žádný opravdový muž a do toho, byť poněkud přerývaně, vykládal: „Měl jsem sen.

Obrovský nádherný sen.

Že Slavie vyhraje Ligu mistrů a lidé mi konečně přestanou říkat LuftJarda, protože ta přezdívka mě nesmírně zraňuje.

A teď se mi můj sen zhroutil!

Miliardy jsou fuč!

Prostě nejsou a nebudou, Číňani se stáhli ze Slavie, co si teď počneme bez jejich prachů?

A měli jsme to tak dobře rozehrané!

Na San Siru jsme urvali bod a Barcelonu bychom jistě dvakrát porazili a pak by nám stačilo uhrát v Dortmundu plichtu a ve vyřazovací části už by bylo všechno možné!

Jenže je konec, Hedvábná stezka přes Česko nepovede, nebudeme spjati s Čínou pevnou pupeční šňůrou!

A tam, tam v Číně se dějí velké věci, to bys nevěřila, oni se nezastaví před ničím, masakr na Náměstí nebeského klidu, to bylo pro ně jen takové plivnutí!

Mohl bych Slavii financovat ze svého, ale to by stačilo jen na druhé místo v lize. A to je pro mě málo, já chci víc, chci víc, protože jsem se od nich taky něco naučil.

Nesmíš na nikoho a na nic brát ohledy, to je základ. Musíš jít tvrdě za svým, nesmíš říkat, že není jen jedna Čína, musíš jim přikyvovat a se vším s nimi souhlasit, a pak si je omotáš kolem prstu, já to vím, já je znám!

Oni nás stejně tak, jako tak pohltí. Ale pořád lepší, když nás pohltí jako své přátele než jako své nepřátele, i když oni se ve skutečnosti, stejně jako Židé, s nikým nepřátelí, ale aspoň se na tebe, na rozdíl od Židů, pořád usmívají!

Ty jejich miliardy, nikdy jsem neviděl krásnější miliardy, a že jsem už nějaké miliardy viděl!

Ach, moje milovaná Slavie, co s ní teď jen bude?!

To všechno, co jsem se Slavie doteď vytvořil, to byl teprve jen začátek, stačilo, aby do toho dál čínské státní korporace sypaly své miliardy a já bych za ty peníze doslova kouzlil.

Ale teď?

I ten pitomý Jablonec na tom bude líp než my, věčná Slavie!

A proč to všechno?

Protože někdo nechápe, že je jen jedna Čína, že bazíruje na maličkostech!

Praha a Peking mohly být jako dvě sestry, jako dvě siamská dvojčata, vždyť i dvě sestry se mohou navzájem milovat.

Ach bože, bože, proč jsi mne a Slavii opustil!“

Jardův smutek byl nepředstíraný a tak velký, že mu div neutrhl knírek.

Já jsem mu ovšem nemohla dát než za pravdu.

„Když jsem běžela jako o život za tebou přes Karlův most, byl úplně prázdný.

Dovedeš si to představit?

Nebyl tam ani jeden čínský turista, nebyl tam ani jeden čínský svatební pár!

Hned jsem věděla, že je zle, že hedvábná stezka zarostla trním a dá hodně práce, než se zase proseká.

Chudák Kellner!

Za to se modlím, aby to hlavně neohrozilo jeho byznys kvůli několika pitomcům, kteří na rozdíl od celé Prahy a zbytku republiky, nevědí, že Čína je, stejně jako Albánie, jen jedna.

Ale v Praze jsme na to ještě pořád dobře, my už si nějak poradíme, vždyť máme Letiště Karla Gotta, ale co v Českém Krumlově?

Čínští turisté se tam mačkali na Vltavě jak sardinky a teď najednou nic!

Nikdo se k nám z Číny neodváží, protože by mu to snížilo sociální kredit, chudáci Krumlováci, čím nakrmí teď své děti?!

A těch montoven co tady mohlo být na zelené louce!

Čínští státní kapitalisté si váží lidské práce, naši komunisté by o tom mohli vyprávět.

A to všechno je pryč, o to všechno jsme přišli, i o čínské turisty, i o čínské montovny, i o sociální kredit, mohli jsme si vykračovat po hedvábné stezce jako velcí páni, teď po ní pomašírujeme jako otroci.

A nejvíc si na to doplatil ty, Jardo, největší slávista pod Sluncem, tělem i duší, aspoň na tebe mohli brát ohled, aspoň kvůli tobě mohli a měli uznat, že existuje jen jedna Čína, naše Čína, naše a nikoho jiného!“

A jak jsem tak mluvila, usnul mi Jarda v náručí, a já si připadala jako panda se svým mládětem v náručí a opravdu jsem dostala příšernou chuť na bambus, ještě, že ho Jarda měl v kanceláři vždy nachystaný, čerstvý a šťavnatý bambus, přesně tak, jak to předpověděla ve svém proroctví Sibyla, protože Čína je vývoji umělé inteligence opravdu nejdál.