Mezi nemocnou svatou Gretou a Petrem Hájkem není žádný rozdíl

Doufám, že touto nejtrapnější parodií nikoho tentokrát neurazím, vždyť je to všechno ostatně jen holá pravda a nic než pravda, a já si nelibuji ve lži, na rozdíl od nečistých, zaklínačů, vrahů, smilníků a modlářů

            Vracel jsem se, pozdě večer, vlastně už táhlo na půlnoc, ze Staronové synagogy.

Všude byla tma, nikde ani živáčka, jako by už platilo levičácké stanné právo, nebo jako by všichni byli pohlceni jakýmsi těžkým mrtvolným, třebaže snad na první pohled noblesním spánkem. Najednou se však z těchto temnot takřka prvotních vynořilo světlo, jež mne k sobě, jak už to v takovýchto temnotách bývá, neodolatelně lákalo.

Vydal jsem se za ním, za tím světlem, jež zvěstovalo, že někde na blízku jsou bdící lidé, lidé, kteří neusnuli, protože nikdo neví dne ani hodiny. A opravdu to bylo tak, protože tímto jediným světlem široko daleko bylo okno redakce Protiproudu.

„Zajdu na přátelskou návštěvu, s moudrými lidmi je dobré pohovořit,“ řekl jsem si a vešel do redakce Protiproudu.

Bylo tam příjemně teplo a útulno.

Krom deseti družiček, které byly celé v bílém, tam u několika jasně planoucích voskovic seděl Petr Hájek i svou kšticí a nápadně mohutnými nadočnicovými oblouky, dále pak L. Větvička, který usilovně něco chroupal a ještě několik, nadmíru vážně se tvářících mužů, které jsem však vůbec neznal, všichni však měli na sobě oslnivě bílá roucha.

Pozdravil jsem, řekl, odkud jdu, a co mne sem přivedlo, a taky, že bych rád promluvil s moudrými lidmi, kteří jediní bdí, a už jen proto jsou moudří, jelikož nikdo neví ani dne, ani hodiny.

Petr Hájek mi ochotně nabídl židli, poslední volnou, jak jsem si všiml, takže nás bylo, když nepočítám družičky, v redakci Protiproudu třináct a řekl: „Je to divné, moc divné!“

„Co je divné, moc divné?“ zeptal jsem se.

„Divné je, kde se v nás, jak tady sedíme, bere tolik odporu a nenávisti ke Gretě,“ řekl velmi vážně P. Hájek.

„Co je na tom divného?

Je to přece hysterka, trpící předmenstruačním syndromem, ovládají ji hormony, rozuměj je posedlá ďáblem, ta holka by potřebovala exorcistu jako sůl,“ odvětil jsem.

„To je právě to!“ řekl na to Petr Hájek.

„Co?“ nechápal jsem.

„Co když je Greta Kristus?

Nebo přinejmenším jedním z projevů toho, co souhrnně označujeme za Krista, a čím byl i Ježíš?“ zvolal Petr Hájek.

„Zbláznil jste se?

Chcete říct, že Greta je zhmotněním Slova, které bylo u boha?

Že je Logem, stejně jako Ježíš, skrytou jednotou rozmanitostí tohoto světa, že se v osobě Grety zjevuje bůh, který se skrze boží slovo, tedy její projev v OSN, stal tělem?

Ne, vy jste se opravdu zbláznil!?“ zvolal jsem teď zase já.

„Nevynášejte, prosím, o mně předčasné soudy, už jen proto, abyste nebyl za to souzen, moc vás prosím,“ sepjal Petr Hájek prosebně ruce, a pokračoval, „pokusím se vám to vysvětlit, a nic nedbejte, jakkoliv vám to bude znít šíleně, ale já už jsem takový.

Všichni, jak tady jsme, samozřejmě nevěříme ani trochu, že za klimatické změny může člověk, protože je to celé založené na nesmyslech o uhlíkových stopách, vypouštění oxidu uhličitého a dalších nevědeckých cipovinách, jak na to správně upozornil tady Láďa Větvička.

Klima se možná mění, ale my nevěříme tomu, že za to může člověk, ani tomu, že je třeba něco dělat.

Ale pozor, teď přijde zásadní otázka.

Proč nevěříme tomu, že za klimatickou změnu může člověk, ale věříme tomu, že Ježíš Kristus je boží syn, a budeme skrze jeho oběť spaseni?!“

Tato otázka, kterou položil Petr Hájek (opravdu to byl on!) mi připadla natolik bizarní a absurdní (to by fakt nevymyslel ani Havel!), že jsem se nezmohl než jen na: „To nemyslíte vážně?“

Ale Petr Hájek to myslel, ostatně jako všechno, vážně.

„Naprosto vážně!“ vykřikl a pokračoval, „to, v co jako ultrakatolík věřím, se přece nijak principiálně neliší od toho, co hlásá Greta, dá se to přece taky označit za nesmysly a nevědecké cipoviny.

Ano, nelze nijak dokázat, že Ježíš byl boží syn, stejně jako nelze dokázat, že klima mění člověk, ale já přesto věřím, že budu žít věčně, protože věřím, že Ježíš vstal z mrtvých, což je, opět principiálně, totéž jako věřit v to, že oxid uhličitý způsobuje oteplování, že kvůli němu tají ledovce.

Jednomu věřím, a druhému ne!

Ale proč?

Kdyby dnes Ježíš působil, tak jako první bychom mu diagnostikovali Aspergera, Láďa by o něm napsal, že je to maskot multikulti levice (multikulti, protože v božím království neexistují žádné národy, existuje v něm jen jeden zglajchašachtovaný boží lid), a že trpí předmenenstruačním syndromem, a Miloš Zeman, kdyby se s ním dvanáctiletý hádal na Hradě, by mu řekl, ať se jde učit!

Když Greta vyčítá politikům, že jí ukradli před nosem a za bílého dne dětství a sny, je to totéž, jako když Ježíš říká, že království jeho otce není z toho světa!“

„Je to snad poprvé, co s vámi nesouhlasím, co vás musím opravdu považovat za blázna,“ řekl jsem Petrovi Hájkovi.

„Nejsem blázen!“ vykřikl Petr Hájek a jal se obhajovat své tvrzení, „co hlásá Greta!?

Hlásá apokalyptické vize!

V co, jako ultrakatolík věřím, co je pro mne svaté?!

Věřím tomu, že přijde konec světa, že tento svět bude bezezbytku zničen, a spolu s tím přijde podruhé Kristus!

Co hlásají levičáci, hlásají nový lepší svět, v němž však nebude místa pro jejich nepřátele!

Co hlásá Ježíš?

Hlásá boží království, v němž nebude místa pro ty, kdož v něj neuvěřili, ti budou věčně zatraceni!

Proč potom vzývám Ježíše a pronásleduju Gretu!?

Nemylme se!

Svět nezničí Ďábel, svět zničí bůh, ten bůh, ke kterému se modlím, protože jen bůh a nikdo jiný může zničit své dílo!

Gretu nenávidím, ale boha, který tento svět skutečně zničí, jak tomu věřím, toho miluji!

A konec světa se blíží, musí se blížit, a já musím věřit, že tento svět bude zničen, chci-li žít věčně, protože s koncem světa přijde i Kristus a teď, když Greta tento konec zvěstuje, když v ní podruhé přichází Kristus, tak se cukám, tak se tomu ze všech sil bráním, ačkoliv jako ultrakatolík musím přece konec světa vítat.

Copak nestojí ve Zjevení totéž, co říká Greta?

Zatroubil pátý anděl.

A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti, otevřela jícen propasti a vyvalil se dým (exhalace z fosilních paliv!) jako z obrovské pece a tím dýmem se zatmělo Slunce i všechno ovzduší!

Z dýmu se vyrojily kobylky (chytré mikrodrony ovládané Sorosem) na zem, byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni. Dostaly rozkaz neškodit trávě, ani žádná zeleni (to přece hlásají ekoaktivisté!), jenom lidem, kteří nejsou označeni boží pečetí na čele (protože škodí všemu živému, tomu, co stvořil bůh!)!

Pokud jako ultrakatolík věřím tomuto, pokud věřím všemu, co je v Písmu svatém, co je ve Zjevení, pak musím věřit i Gretě!“

Na tento slovní průjem jsem Petru Hájkovi už opravdu neměl co říct.

Zvedl jsem se k odchodu, ostatně, svíce už dohořívaly, kdežto venku, aspoň, jak se zdálo, už svítalo.

Ale až teprve teď, protože už mne tolik neoslňovalo skomírající světlo voskovic, jsem si všiml družiček.

Všechny měly dlouhý, umně spletený cop, což mne natolik rozhořčilo, že jsem na ně vykřikl: „A vy běžte do školy, učit se a netrajdejte po nocích!“

A přesně v ten okamžik jako na povel pohasly všechny svíce a v redakci Protiproudu se konečně rozhostila tma.