Mesiáš

Mesiáš. Už brzy přijde, snad už dnes. Znamení zvěstující Jeho příchod se množí, je jich jako máku, jako padlých vojáků na Ukrajině. Lidská bída nebyla nikdy větší než teď. Už brzy přijde, musí přijít, protože je Mesiáš!

Tak už přišel.

Dlouho očekávaný.

Mesiáš!

Pro svoji první noc strávenou na tomto světě si vybral můj dům.

Stál před ním a hodil kamínek do okna, aby na sebe upozornil.

„Kdo je tam? Co chcete?“ zeptal jsem se ho.

„Jsem Mesiáš! Přišel jsem a nemám, kde hlavu složit!“ odpověděl mi.

„Hned vás pustím dovnitř, počkejte!“ zvolal jsem a běžel Mesiáši otevřít.

Byl to skutečně Mesiáš. Hned jsem ho poznal, protože měl ohon, jako čert, protože kdyby neměl ohon, mohl by ho kdokoliv podezírat, že není Mesiáš, ale právě čert, který se za Mesiáše vydává, a proto si schoval svůj čertovský ohon, Ďábel to tak vždy dělává, že se vydává za Božího služebníka. Jinak vypadl docela obyčejně, věk jsem odhadl na rovných padesát, i když jeho skutečný věk byl jistě docela jiný.

„Omlouvám se za svůj pozdní příchod. Myslel jsem, že přijdu už na oběd, ale cosi mě zdrželo. Měl jsem strach, že budu muset strávit noc venku. Nemrzne sice, i když jsou Vánoce, ale teplo taky není,“ řekl Mesiáš, když jsem ho uvedl do svého domu.

„Tak jste konečně přišel, vysvobodit nás z té naší bídy! Poslední roky to jde tady všechno od desíti k pěti! Samá válka, samá genocida, samá inflace, samá drahota jako blázen, a o to nemluvím o grín dýlu, to už je hotové peklo!“ přivítal jsem Mesiáše a dodal, „tak vás konečně poslal Otec?“

„Nevím, kdo mě poslal. Přišel jsem, protože jsem ten, kdo jsem,“ řekl Mesiáš a mrsknul svým ocasem.

„Jistě vás poslal váš intergalaktický Otec!

Kdo jiný vás mohl poslat než On!

Už se nemohl dívat na to, jak trpíme v tom našem lidském marasmu, a tak Vás poslal!“ ujistil jsem Mesiáše, že ho zcela jistě poslal jeho intergalaktický Otec a pak ho poprosil o jistou maličkost, „promiňte, že o tom mluvím. Je to jen formalita, ale přece jen, nemohl byste učinit nějaké znamení?

Totiž, abyste pochopil, nepochybuji o tom, že jste Mesiáš.

Ale kdejaká svoloč se za vás prohlašuje, rodí se ve chlévech, a přitom posouvá význam evangelia, překrucuje Dostojevského, vydává dobro za zlo a zlo za dobro.

Váš ocas dokazuje, že jste Mesiáš, ale přesto by mělo být učiněno proroctvím za dost.“

Ale Mesiáše moje prosbička nijak neurazila.

„Ano, promiňte, znamení, samozřejmě. Máte pravdu, proroctvím musí být učiněno za dost,“ řekl Mesiáš a vzal mě za ruku, aby mě dovedl k oknu, „podívejte!“

Podíval jsem se k z okna.

Sekundu jsem neviděl nic než jen tmavý východní obzor.

Ale najednou vzplálo, ačkoliv byl pozdní večer, na Východě světlo tak oslnivé, že bylo silnější než tisíc Sluncí, takže jsem musel rychle zavřít oči. A když jsem je zase otevřel, spatřil jsem už jen gigantický jaderný hřib, jak se zvedá k nebi…

„Rusko už není?“ zeptal jsem se.

„Chtěl jste znamení,“ odpověděl Mesiáš.

„Většího znamení jste učinit nemohl,“ řekl jsem a dodal, „ustelu vám ve své posteli, já budu spát na zemi.“

„Ne, já budu spát na zemi, nehodí se, aby Syn člověka spal na měkkých poduškách,“ odvětil Mesiáš.

„Rozumím. Dám vám aspoň pod hlavu polštář,“ neodporoval jsem Mesiáši.

„Dám si pod hlavu ohořelé poleno z krbu,“ usmál se Mesiáš a opravdu vytáhl z krbu ještě žhavé poleno, které si dal pod hlavu, když si lehl na zem.

Mesiáš usnul, ale já nemohl usnout.

Jak bych taky mohl, když nastal okamžik, na který lidé trpělivě čekali tisíce let, plácajíce se ve svých životech jako kapr v bahně.

Dech Mesiáše byl tak tichý, že jsem k němu musel párkrát naklonit, abych se přesvědčil, zda vůbec dýchá.

Dýchal a neprobudil se ani, když jsem mu do jeho zachmuřené tváře posvítil halogenem, Bůh ví, co se mu zdálo. Spal, nabíral síly, aby nás, po svém procitnutí, vytáhl z toho bahna, do kterého jsme zabředli.

To bdění nad spícím Mesiášem se mi zdálo věčně, bez konce i začátku, ale přesto nakonec začalo svítat nad východním obzorem, za kterým již nic nebylo, neboť Mesiáš učinil veliké znamení a vymazal třetí Řím z povrchu zemského. S prvními paprsky světla začaly k mému domu proudit davy lidí, zpráva o příchodu Mesiáše se již rozkřikla.

Když bylo lidí tolik, že by zaplnili celičké Václavské náměstí, vyšel jsem před dům.

„Mesiáš ještě spí,“ oznámil jsem jim.

„Vzbuď ho! Chceme svobodu slova! Chceme mír! Chceme levný plyn! Nechceme elektromobily! Vzbuď ho, ať nás konečně vysvobodí z našeho otroctví!“ žádali netrpěliví lidé.

„Posečkejte ještě chvilku! Čekali jsme na Mesiáše dva tisíce let, těch pár minut nás už nezabije! Jistě se za chvíli vzbudí a pak potrestá zlo a odmění dobro!“ uklidňoval jsem lidi.

Ale lidé už nemohli déle čekat, dva tisíce let nepřetržitého utrpení, a hlavně poslední roky byly už pro ně příliš, trpělivě čekali na příchod Mesiáše dva tisíce let, ale teď, když Mesiáš přišel, když už měli spásu doslova na dosah, nedokázali čekat už ani sekundu.

„Dobrá, dobrá! Půjdu Mesiáše probudit,“ uklidnil jsem lidi, ostatně i mně se zdálo, že Mesiáš spí nějak dlouho, nepřišel sem přece k nám na svět spát, přišel sem, aby nás zachránil před námi samotnými.

Lidé utichli a já se otočil, abych vešel do svého domu a vzbudil Mesiáše.

Udělal jsem dva, tři kroky, když se z mého domu ozvala rána, rána, která zněla ve všudypřítomném tichu zrovna tak, jako zní první silvestrovská petarda, kterou kdosi odpálil už v jednu hodinu odpoledne, nemoha se už dočkat půlnoci a konce roku.

„Proboha!“ vykřikl jsem, protože mi srdce sevřela strašlivá předtucha.

Vběhl jsem do vlastního domu a tam, na zemi před krbem, ležel Mesiáš v kaluži krve s právě prostřelenou hlavou, svíraje v ruce moji vlastní ČZ 75, kterou jsem legálně držel, abych mohl chránit svůj majetek a svůj život, protože doba je zlá, takže jsem ji měl pro všechny případy schovanou ostře nabitou pod polštářem.

Jedna jediná noc na tomto světě stačila Mesiáši, aby pochopil nesmyslnost své existence a svého úkolu, jedna jediná noc na tomto světě stačila, aby se jediným východiskem stal pro něj výstřel do spánku…

Zachvátil mne neovladatelný vztek.

„Co jsi to udělal, ty hajzle! Co teď bude s námi! To ta naše bída nikdy neskončí?!“ kopal jsem do mrtvého Mesiáše a skákal a dupal po jeho ohonu jako šílený, nechtěje toho nechat, až mě ti rozumnější z lidí, kteří mezitím vtrhli do mého domu, museli od mrtvého Mesiáše násilím odtrhnout a svázat do kozelce, jinak by mě to šílenství zcela jistě nepřešlo.