Měla by mít žena bez partnera právo na inseminaci?

Moudří lidé říkají: „Práva dítěte mají přednost před právem na dítě!“ A, já ne tak moudrý, se ptám: „Jak může mít dítě nějaká práva, když se ani nenarodí?“ Prostě téma hodné všeznalého grafomana!

            Málokterá práce je tak vyčerpávající a zároveň tak společenský zodpovědná jako práce poslance.

            Stačí jediná chyba, jediné zaváhání, člověk např. upadne na chvilku do mikrospánku, a špatný zákon je na světě.

            A na koho lidi začnou nadávat, na koho začnou svalovat všechnu vinu?

            Na poslance, to se ví!

            Člověk, když má poslanecký mandát, aby pak chodil kanaláma, ale copak to jde, když je tam takový příšerný puch?

            Chirurg, když udělá při operaci chybu, doplatí na to maximálně jeden člověk.

            Ale když udělá chybu poslanec a pustí špatný zákon, pak jsou následky toho nedozírné.

            Poslankyně CH. o tom věděla své.

            Celé dny a roky vysedávala ve sněmovně, dokonce místopředsedala nějakému výboru, i když měla celkem štěstí. Ve výboru, byli, snad až na jednu či dvě výjimky, slušní a poctivé lidé, se kterými se dalo konstruktivně diskutovat. V jiných výborech to tak zdaleka pohodově nevypadalo, lidé se tam rvali, házeli si klacky pod nohy, vzájemně se zlomyslně okrádali o energii a čas.

            Poslankyně Ch. hlasovala o desítkách a stovkách zákonů a vždy hlasovala v souladu se svým nejlepším svědomím. Tak šel život v poslaneckých lavicích, dělně a užitečně, v plném soustředění na práci, na všechno to, co tato práce obnáší, až konečně nadešel dnešní den, kdy se ve sněmovně strhla zuřivá bitva o další z mnoha zákonů.

            Nešlo o nic jiného než o to, že vládní koalice, ta směs mrtvolně vypadajících lidí, kterým sněmovna vyslovila důvěru (poslankyně Ch. hlasovala ovšem tehdy proti, ti lidé se jí pranic nelíbili) přišla s pozměňovacím návrhem jakéhosi zákona, který by tak nově povoloval i neprovdaným ženám umělé oplodnění.

            „Takové svinstvo! Žena má mít chlapa! Právo na dítě není právem, které by měl garantovat stát!“ čertila se poslankyně Ch. už od samého rána a to spravedlivé rozhořčení jí tak slušelo, že nejeden muž se za ní na ulici ohlédl a jeden ji dokonce pustil sednout i v tramvaji, kterou jela do práce.

            Nikdy, za celou dobu svého funkčního období nebyla poslankyně Ch. krásnější než teď, ovládaná spravedlivým rozhořčením.

            „Kdyby všechny naše ženy byly takové, tak dostaneme přinejmenším deset procent,“ složil jí kompliment úřadující předseda strany v rozhovoru s čestným předsedou strany.

            „Co říkáte?“ ptal se čestný předseda strany, který se právě probudil.

            „Že ta Jitka je herdek ženská!“ řekl předseda strany.

            „To jo, připomíná mi prababičku z matčiny strany. To byla taky taková herdek ženská,“ přikývl čestný předseda a zase usnul.

            Ten den patřil ve sněmovně poslankyni CH., ona byla v tu chvíli nekorunovanou královnou poslanecké sněmovny.

            Jakýsi vládní poslanec, zcela bez vlivu, navrhl aby i neprovdané ženy mohly si vpravit do své pochvy sperma anonymního dárce, čili se inseminovat.

            „Je to moc dobrý návrh, krávy a konec konců i prasnice se taky inseminují, i když nejsou vdané“ zdůrazňoval, avšak jeho slova nevyznívala příliš přesvědčivě.

            Mnoho lidí tušilo, že ten zákon je šitý na míru jistému koaličnímu politikovi, který vlastní síť reprodukčních klinik, že je to rafinovaná pomsta za Antibabiše a že onen poslanec hraje roli bílého koně. Vždyť i mnozí vládní poslanci se při těch slovech ošívali, hleděli kamsi stranou, bylo vidět, že jsou k podpoře zákona čímsi donuceni, ne, to nebyli svobodní lidé disponující vlastní vůlí.

            Onen dobrák domluvil, tvářící, že není na světě většího dobra než umělého oplodnění.

            Ale to už se ke slovu drala poslankyně Ch.

            Všichni muži v sále zbystřili, ba dokonce i předseda vlády byl uhranut, smutně si mysle: „Sakra, takovou ženskou mít ve vládě, tak mám vyhráno!

            To by byla první místopředsedkyně místo Chovance!“

            Ano, i ženy mají své velké dny, dny, kdy se před nimi v posvátné bázni a úctě choulí celý svět, kdy k nim vzhlíží jako ke všemohoucím bohyním.

            „Do ritě, mám po kšeftě! Takovou ženskou mít ve straně, to by byla místopředsedkyně, ta se opít koblihami nenechá!“ věděl hned jistý koaliční politik, kterému by přijetí toho návrhu přišlo velmi vhod.

            Jak mdle a neživě vypadala například ministryně práce a sociálních věcí, jež byla rovněž přítomně, vedle poslankyně Ch!

            „Právo na dítě nepatří mezi základní lidská práva!

            Žena, která se nedokáže vyspat s žádným chlapem, nebo žena, se kterou se nedokáže vyspat žádný chlap, nemá právo na dítě!“ hřímala poslankyně Ch. do mikrofonu.

            Po tomto vystoupení neměl návrh šanci, dobrá věc se podařila.

            Byl sněmovnou zamítnut, jakkoliv ministryně práce a sociálních věří zuřila.

            Když bylo po všem, rozlil se v poslankyni Ch. příjemný pocit.

           I sám čestný předseda strany ji uznale poklepal na rameno se slovy: „Jdou teď domů a pořádně si odpočinou, zítra do práce nemusej chodit, nandala to tomu prevítovi moc pěkně.“

            Ano, byl to náročný a těžký den, ale o to sladší bylo vítězství nad lidskou blbostí.

            To bylo přesně to, pro co poslankyně Ch. tuto práci milovala. Ač se domů mnohdy vracela zbitá jako pes, sem tam ji hřálo ono slastné vědomí, že zabránila katastrofě, když se vládním poslancům nepodařilo prosadit další svůj záměr.

            Tramvaj, ve které jela poslankyně Ch. ze sněmovny, byla prázdná.

            Nikdo do ní nepřistupoval, ačkoliv zastávky, na kterých otevírala dokořán své dveře, byly plné lidí. Ale poslankyni Ch. to nepřišlo divné. Vlastně to ani příliš nevnímala, zahloubaná do sebe. Pak na jedné zastávce přece jen přistoupil do tramvaje jakýsi muž. Když se tramvaj rozjela, okamžitě si to zamířil k poslankyni Ch.

            „Revizor!“ pomyslela si poslankyně Ch. a začala hledat v kabelce Lítačku, nemouc ji však ani za boha najít.

            Ale nebyl to revizor, byl to anděl Páně.

            Přistoupil k poslankyni tak těsně, až cítila andělský dech na své tváři a řekl: „Pán s Tebou.“

            Poslankyně CH. se nad těmi slovy velmi zarazila.

            „Nějaký blázen,“ napadlo ji.

            Ale anděl jí řekl: „Neboj se, Jitko, vždyť jsi za dnešní den nalezla milost u boha. Hle, právě jsi počala a porodíš, syna a dáš mu jméno Andrej. Ten bude veliký, bude nazván synem Nejvyššího a pán bůh mu dá premiérské křeslo.“

            „Určitě je to blázen,“ pomyslela si poslankyně Ch. o andělu, ale nahlas řekla, „jak se to může stát, když už jsem dobře rok nepoznala muže?“

            Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý.

            Hle, copak není spousta žen neplodných, všechny ty Alžběty a Sáry, a přece jsou obtěžkány, protože byly uměle oplodněny, nebo do jejich dělohy vložil bůh vajíčko jiné ženy?

            U boha není nic nemožného, ani asistovaná reprodukce!“

            Poslankyně Ch. chtěla vstát a vystoupit, tramvaj právě stála na zastávce.

            Ale anděl Páně ji předešel. Sám vystoupil, načež se do tramvaje nahrnuli cestující. Vlastně to nebyli cestující, ale ženy, které byly všechny těhotné, a těhotná byla i poslankyně Ch., která už rok nepoznala muže.

            Slovo Páně se naplnilo, třebaže ne zcela v souladu se zákonem.

            Ale není Slovo páně samo zákonem, o kterém netřeba hlasovat, neboť je nad všemi zákony?

            Ale jak to vysvětlit lidem?

            Když poslankyně Ch. vysvětlovala lidem, jak se dostala do jiného stavu, klepali si všichni na čelo a říkali si, někteří nahlas, někteří potichu: „Ta ženská se asi zbláznila!“