Mé království není z tohoto světa!

Království našeho Spasitele není z toho světla. A jak by taky mohlo být, když tento svět, přestože stvořený bohem, není ničím jiným než už jen žumpou?

            Sv. Pavel byl, aspoň, jak jsem ho znal, v jádru docela hodný člověk. I když měl své mouchy, kdo je nemá, byly chvíle, kdy se s ním dalo hovořit docela rozumně, ovšem nesměli jste se před ním zmínit o bludařích. Jakmile jste se před apoštolem zmínili o bludařích, dostal takový záchvat zuřivosti, že vás svými slinami poprskal doslova od hlavy až k patě.

            Ale jak říkám, jinak to byl v jádru docela hodný člověk. O to je smutnější, že k stáru se z něho stal taky, bohužel, bludař. Osobně si myslím, že za to může zvýšení důchodů, které nebohý sv. Pavel už psychicky neunesl, a všechno se mu v hlavě zpřeházelo. Za sebe říkám, že je jeho věčná škoda, musí to být strašné, takto si v samotném závěru, po všech těch peripetiích, kterými si prošel, zkazit život věčný.

            Seděl jsem zrovna v jeskyni a, stejně jako druhdy Platon, pozoroval odrazy věcí na hrbolatých stěnách natřených nehašeným vápnem. Chtě nechtě jsem se přitom propadal stále hlouběji a hlouběji do zádumčivé nálady, jež nabývala již chorobných rozměrů, jak se prazákladní otázky bytí stávaly ze sekundy na sekundu palčivějšími a neodybtnějšími.

            V tomto stavu mne zastihl doručovatel České pošty. Zprvu jsem si myslel, že je to nějaký žebrák, soudě podle jeho chatrného oděvu a bosých nohou. Ale když mi ze strašlivě odrbané kožené brašny podával dopis, seznal jsem svůj omyl a nebohému zaměstnanci České pošty se za něj omluvil, za svého zaměstnavatele, jenž ho nechává chodit po světě jako žebráka, tento člověk jistě nemohl.

            Psal mi sv. Pavel, dopis by poslán samozřejmě nevyplaceně, což byla ovšem skvělá příležitost, abych pošťákovi vnutil pořádné dýško na přilepšení a přitom ho neponížil.

            „Tak co mi píšeš, ty stará vojno,“ roztrhl jsem apoštolův dopis a pustil se do jeho hlasitého čtení, „Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia, jež Bůh ústy svých proroků předem zaslíbil ve svatých Písmech, evangelia o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova, ale Duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna, evangelia o Ježíši Kristu, našem Pánu.

Skrze něho jsme přijali milost apoštolského poslání, aby ke cti jeho jména uposlechly a uvěřily všecky národy; k nim patříš i Ty, neboť jsi byl povolán Ježíšem Kristem, tobě, kdož jsi bohem milován a povolán ke svatosti: milost Tobě a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Nejprve vzdávám díky svému Bohu skrze Ježíše Krista za Tebe, protože se po celém světě rozšiřuje zvěst o Tvé víře!“

„To je celý on. Svatý Pavel, dobrák nad dobráky!“ musel jsem na chvíli čtení listu přerušit, nakolik jsem byl dojat zbožností apoštola, abych pak o to vroucněji v čtení jeho listu pokračoval, „nestydím se za evangelium, je to moc boží ke spasení každého, kdo věří, předně Žida, ale také pro Eskymáka.

Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil.

Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.

Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.

Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství:

Zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka přibitého na kříž, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.“

„Svatá pravda!“ vykřikl jsem opět dojatě a vzrušeně pokračoval ve čtení toho vzácného textu, který mi apoštol adresoval, „protože si katolíci nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší.

Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování!

            Bylo přece řečeno: ,Mé království není z tohoto světa!‘

            A vskutku království Ježíše Krista není z tohoto světa!

            Vždyť, co je tento náš svět, na kterém tak lpíme?

            Víme, protože nám to bylo zjeveno, že tento svět, celý vesmír i naše existence v něm je pouhá iluze, protože vše, co v tomto vesmíru existuje, včetně nás samotných je spojeno toliko určitou matricí energie.

            Touto energii je tvořeno i naše tělo, i naše mysl, ba i naše duše!

            Tato energie není hmotná, nelze ji nijak pozorovat, je to onen duch, který se vznášel nad vodami. Projevem této energie jsou však vibrace. Celý náš vesmír je tvořený vibracemi, včetně nás, i my vibrujeme a přenášíme tyto vibrace dál. Energie tak tvoří síť, kterou je spojena veškerá hmota a tato síť, to je bůh, který nepřetržitě soudí všechny živé i mrtvé za jejich skutky, rozuměj za jejich vibrace!

            Ježíš Kristus je pak vibrací, která přichází z jiného světa, neboť existuje nekonečně mnoho světů a nekonečně mnoho realit, je vibrací, která nás vysvobozuje a přenáší z našeho světa a z naší reality, do oné reality, která je jeho královstvím.

            Připadá ti nemožné, aby byl Kristus pouhou vibrací energie?

            Nezapomínej, že u boha, oné energetické sítě, je všechno možné!

            Přijmeme-li tuto vibraci do své mysli, to jest, staneme-li se my sami touto vibrací, pak budeme spaseni, pak vstoupíme do Kristova království.

            Ptáš se, jak toho dosáhneme?

            Dosáhneme toho, že vše, co tvoří nyní naši duši, rozbijeme na cimpr campr tak, že z toho všeho, co tvoří nyní náš iluzorní svět, nezůstane kámen na kameni!

            To znamená odvrhnout všechno, čím jsme tvořeni, odvrhnout sebe samotné, protože jen tak staneme se i my Kristem, staneme se stejnou vibrací, jakou je i sám Kristus.

            Ptáš, jako roli v této naší spáse hraje církev?

            Odpovídám ti, bratře v Kristu, že naprosto žádnou, respektive, to, co nám brání dosáhnout spásy, je právě církev, protože vše, co nás úmyslně udržuje v nevědomosti, co nám brání splynout s Kristem je zlem, a proto je církev největším Zlem.

            Ale naděje neklame!

            Boží láska, nejmocnější vibrace, je vylita do našich srdcí skrze ducha svatého, energie, která nás zbavuje okovů tohoto světa. Pravím ti, není nic snadnějšího než být spasen, vstoupit do Kristova království, když odhodíš vše, co tě svazuje, všechna dogmata, všechny modloslužebné rituály vydaváné za mši svatou, a necháš se pohltit Kristem, který prochvívá i námi, který prochvívá každým člověkem od okamžiku jeho stvoření.

            To, co bylo přibito na kříž, to byl jen hologram, které jsme považovali za vtělené Slovo, ale tímto Slovem jsme i my, i my jsme jen hologramy, avátarami toho, co je nad námi, protože je to skryto v nás samotných.

            Vždyť co jiného byl by Ježíš přibitý na kříž, kdyby nebyl iluzí jako všechno kolem nás, i my sami,  než Schrödingerovou kočkou?

            A čím jiným byla by spása, takto nahlíženo, než superpozicí dvou stavů, protože Ježíš musí být buď živý, nebo mrtvý, nic mezi tím?

            Ale jestliže jsme se skutečným Kristem, nikoliv jeho pouhou iluzí, s onou vibrací sjednocení, jsme-li touto vibrací i my sami, jistě budeme mít účast i na jeho království!

            Tak i ty počítej, že jsi snad mrtvý pro tento svět, pro jeho iluzi, ale jsi živý v bohu, v energii, která prostupuje vším, jsi živý v Kristu, který námi vibruje!

            Právě tak ses stal, bratře v Kristu, mrtvým pro iluzi tohoto světa, aby se oddal jiné vibraci, té, která nás vzkřísí z mrtvých, abychom přinesli slávu bohu!

My přece nejsme živi ze své iluzorní síly, ale z moci boží energie, pokud v nás tato energie přebývá, kdo nemá vibraci Krista, ten není Jeho. Proto jsem se Ti v tomto dopise místy odvážil připomenout leccos ve jménu milosti, která mi byla dána od boha, abych byl služebníkem Krista Ježíše mezi pohanskými národy. Konám tuto posvátnou službu kázáním božího evangelia, abych pohany přinesl jako obětní dar milý Bohu, posvěcený Duchem svatým. To je má chlouba, kterou mám v Kristu Ježíši před Bohem. Neodvážil bych se totiž mluvit o něčem, co by nevykonal Kristus skrze mne, slovem i skutkem,

Milost našeho Pána Ježíše Krista s Tebou. Amen.

Sláva tomu, který má moc upevnit vás ve víře podle mého evangelia a podle zvěsti Ježíše Krista: v ní je odhaleno tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno,

Nyní je však zjeveno prorockými Písmy a z příkazu věčného Boha stalo se známým mezi všemi národy, aby je poslušně přijali vírou.

Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků. Amen.

S pozdravem Tvůj apoštol sv. Pavel.“

Sotva jsem Pavlův list dočetl, zmocnilo se mne silné rozčarování a ovšem i smutek na duchovním a nejspíše i mravním úpadkem apoštola, které bylo nejspíše, jak už jsem naznačil, způsobeno zvýšením důchodů.

„Vždyť ani jednou nevaruje před bludaři! Chudák stará, už mu asi taky z té valorizace přeskakuje tak, že úplně polevil ve své ostražitosti!“ politoval jsem apoštola a radši jeho list spálil, aby ho proti němu někdo nemohl vytáhnout u posledního soudu a usvědčit z bludařství jeho samotného!