Masový vrah, voda a Bohnice v temných dobách Havlova prezidentování

Jakákoliv podobnost s čímkoliv, skutečně existujícím, či kýmkoliv, skutečně existujícím, je samozřejmě čistě náhodná

                Nic na tom člověku nebylo nápadného, natož divného. Snad jen byl přespříliš hladce oholený, tak trochu v rozporu s nejmodernějšími trendy, ale to bylo vše, co mohlo na něm upoutat moji pozornost.

                A přesto přede mnou seděl mnohonásobný vrah, respektive seděl přede mnou někdo, kdo se za mnohonásobného vraha považoval!

                „Mí rodiče byli opravdu podivíni,“ začal vyprávět, když se posadil v mé notářské kanceláři na židli, kterou jsem mu přistrčil, „když se do sebe zamilovali a následně se vzali, zpřetrhali veškeré vztahy se svými rodinami, takže se svými příbuznými vůbec nestýkali a to ani písemně. Dlouho byli bezdětní, teprve až když jim táhlo na padesát, narodil jsem se jim já, nejspíše v poslední možné chvíli.

                V tu chvíli se izolovali ještě víc, bylo-li to vůbec možné. Nepoznal jsem tak žádné své tety a strýce, ani bratrance a sestřenice, a konec konců ani své prarodiče, kteří v době mého narození již nežili, nebo zemřeli krátce po něm, jak mi rodiče jednou, jen velmi neradi a po dlouhém naléhání řekli. Bylo na nich dobře vidět, jak jim jakákoliv zmínka o jejich rodičích, tedy mých prarodičích nedělá ani trochu dobře.

                Oni sami pak zemřeli 29. prosince 1989, nebyli to skalní komunisté, kterým by ze zvolení Havla prezidentem praskla žilka, ale ta změna poměrů, zdánlivě tak drastická, je přesvědčila, že v nové době nemají již co pohledávat, ostatně byli už dost staří na to, aby na jejich smrti, byť společné a v takovýto den, nebylo nic záhadného, prostě již byli staří a zemřeli.

                Mně tehdy bylo třicet let. Zbaven tímto přirozeným způsobem péče o staré rodiče, vrhnul jsem se na podnikání, jemuž tehdejší doba tak přála, a které mne zcela pohltilo. S ohledem na to, v jakém rodinném prostředí jsem vyrůstal, tj. v rodinném prostředí, kde se nepěstovala žádná přílišná empatie, jsem brzy pohádkově zbohatl, troufám si říct, že jsem tehdy patřil k deseti nejbezohlednějším podnikatelům v zemi.

                Avšak s první miliardou se mi podnikání docela omrzelo, ne-li přímo zhnusilo. Ze dne na den jsem byznysu zanechal, peníze uložil do spolehlivých nemovitostí a stejně tak spolehlivých cenných papírů a žil tak, jak žili moje rodiče, docela v ústraní.

                Před několika lety se mne ovšem zmocnil pocit, že brzy zemřu. Důkladné lékařské vyšetření, které jsem na vlastní náklady podstoupil v zahraničí, sice ukázalo, že mi nic není, že tento pocit je jen pouhou autosugescí a ničím jiným, přesto jsem se však rozhodl, že zapíšu závěť, protože jinak by všechen můj majetek zdědili příbuzní, které jsem v životě neviděl.

                Vzpomněl jsem si tak na jednoho člověka, s kterým jsem na počátku devadesátých let přišel obchodně do styku a kterého záhy zastřelili dávkou ze samopalu. Tento člověk měl tehdy docela malého syna. Pátral jsem po něm a zjistil, že tento syn, nyní již samozřejmě velký, šťastně vystudoval vysokou školu a nyní již dokonce sám založil rodinu.

                Rozhodl jsem se tedy, že tomuto člověku odkáži všechen svůj majetek.

                Sepsal jsem vlastnoruční závěť a uschoval ji na spolehlivém místě, aby nebyl v případě mé smrti žádný problém s jejím objevením.

                A víte, co se stalo?

                Ten člověk přesně měsíc po tom, co jsem závěť, sepsal, zemřel!

                Respektive našli ho utopeného v jedné přehradní nádrži.

                Nezbývalo mi, než napsat novou závěť.

                Vzpomněl jsem si takto na jiného člověka, se kterým jsem na počátku devadesátých let taky přišel obchodně do styku, a kterého taky brzy nato zastřelili a taky dávkou ze samopalu z bezprostřední blízkosti. I tento člověk měl dvě, relativně malé děti, děvčátka.

                Pátral jsem tedy po nich, a když jsem zjistil, že žijí, odkázal jim opět v závěti všechen svůj majetek.

                A víte, co se stalo?

                Přesně měsíc po tom, co jsem sepsal závěť, zemřely!

                Respektive je našly utopené v téže přehradní nádrži.

                Abych to zkrátil, změnil jsem takto svoji závěť ještě třikrát, ve prospěch osob, s jejichž rodiči jsem měl kdysi cosi společného, a všechny tyto osoby se našly utopené v téže nádrži.

                Ne, nikdy mi nevymluví, že jejich podivná smrt nemá jakousi spojitost s tím, že jsem je učinil svými dědici, byť o tom neměl nikdo ponětí, vše mělo vyjít najevo až po mé smrti.

                Ano, mám důvod si myslet, že jsem ty lidi, bylo jich celkem sedm, zavraždil, byť neúmyslně a nepřímo!

                Proto jsem za vámi přišel. Chci sepsat závěť, protože opravdu netoužím po tom, aby můj majetek dostali příbuzní, už kvůli památce rodičů, ale mám zcela pochopitelný strach, že moje závěť opět někomu přinese smrt utopením.

                Vy jste notář, řekněte mi, co mám dělat!“

                Muž domluvil a já mu na to řekl: „Můžete svůj majetek odkázat osobě nikoliv fyzické, ale právnické. Nějaké humanitární neziskovce, která k nám dováží uprchlíky, té se vaše miliarda určitě bude hodit, nebo to třeba odkažte rovnou katolické církvi, máte-li strach, že by vaše poslední vůle někoho zavraždila.“

                „Ano, to bych mohl, máte pravdu.

                Třeba všechno odkázat katolické církvi, pro spásu své duše, když už pro nic jiného.

                Děkuji vám za radu, pane notáři.

                Na vás pochopitelně ve své závěti raději myslet nebudu,“ řekl muž, zvedaje se k odchodu.

                „Ty jsi, kamaráde, zralý na Bohnice, uvidíme, jak brzy se tam dostaneš, víc jak týden ti nedávám,“ myslel jsem si, louče se s ním stisknutím ruky.

                Můj notářský odhad se ukázal správným. Ten člověk skutečně za týden skončil v blázinci, ale zdali stačil mezitím všechno odkázat katolické církvi či nikoliv, z něho v blázinci, aspoň, co vím, ještě nevytáhli, na tu otázku stále ještě odpovídá mlčením, jisto však, že při příjmu u něho žádnou takovou závěť nenašli, ale to ještě, jako v tolika podobných případech, vůbec nic neznamená.