Máš-li hladkou tvář, nechoď mezi nás!

Psalo se zde v minulých dnech o vousech. Já vousy mám. Raší mi z tváře. Tvoří porost. Možná se v nich někdy navěky ztratím

Na pravdě boží je vždy řádně veselo.

            Aby ne, když se tam nepřetržitě koncentruje všechen výkvět lidstva, když tam lidský duch konečně beze strachu odhazuje všechnu svoji malost, když se tam lidé nemodlí nijak než jen smíchem.

            I teď, v tuto chvíli se boží království otřásá chechotem, aby taky ne!

            „Vousy mi vždy slušely, byly nedílnou součástí mého mesiášského charismatu a to nejpozději od té chvíle, kdy začala má boží puberta, kdy jsem pochopil, že skutečně dospívám v muže.

            Nebo si snad vážně myslíte, že by mě byli Židé přibili na kříž, kdybych neměl vousy, kdybych byl holobrádek?“ řekne Ježíš a všichni kolem se srdečně rozesmějí.

            „Hehe, to sotva!“ řehní se jiskrným smíchem tak dlouho, dokud se nenasmějí do sytosti.

            Ale copak na věčnosti, na pravdě boží není i hlad věčný a proto ani tam není smíchu nikdy dost?

            „Ani já bych nikdy nebyl Prorokem, kdybych se od svého útlého věku každý den holil, byl pyšný na svou hladkou tvář,“ přikývne Mohamed a pokračuje, „každý prorok musí mít vousy. Je to jeho poznávací znamení, jeho šat, jeho roucho, kterým ho oděl sám bůh.

            Andělé mohou být bez vousů, neboť jsou bezpohlavní, ale prorok nikdy.

            Nebo si myslíte, že bych mohl nadiktovat korán, neprohrabuje se u toho ve svých vousech?“

            „Hehe, to sotva!“ opět se všichni řehní jiskrným smíchem tak dlouho, dokud se nenasměji do sytosti.

            A když smích utichne, tu hned opět všichni pocítí strašlivou touhu smát se na plné kolo, protože po ničem víc člověk v božím království netouží jak po smíchu, v němž se zjevuje sám bůh.

            „Nebýt vousů, nebyl bych ani já nikdy profesorem,“ ujme se proto slova prof. Masaryk, maje na hlavě svoji nepostradatelnou kšiltovku, „hole se, bych byl býval navždy zůstal jen synem negramotného kočího.

            Avšak nehole se, nejenže jsem se stal univerzitním profesorem, který svým spiskem o sebevraždě píchl, jak se patří, do vosího hnízda chorobně rozbujelé moderní dekadence, ale též i mravní autoritou.

            Či myslíte, že by za mnou během hilsneriády pevně stála dobrá dvacetina českého národa, kdybych neměl vousy?“

            „To, sotva, hehe!“ řehní se všichni jiskrným smíchem, jako by boží království bylo hledištěm nějakého venkovského kulturního domu, který navštívili populární estrádní umělci z Prahy.

            Nu ovšem, bez vousů je muž jen karikaturou muže, bez vousů je muž jen bezcenným smetím, hyperkultivovaným degenerátem, odporně zženštilým příživníkem, nic víc.

            „Břitva by se měla používat jen na podřezávání podsvinčat,“ jak říkává náš domovník s důrazem na první slovo, když vede každé ráno své děti do školy.

A vskutku se co chvíli z jeho domovnické dílny ozývá kvikot podřezávaných zvířat, jak nejrůznější  lidé za ním chodí se svými podsvinčaty, protože na takové porážce není nic nelegálního, nezákonného.

Zabitá podsvinčata odnáší si pak lidé domů na další zpracování, zatímco domovník stojí ve dveřích své dílny, v ruce břitvu a své dlouhé vousy celé od krve.

            Jářku, mít takové dlouhé vousy jako on, smáčel bych si je taky v horké krvi těch čerstvě podřezaných zvířat, abych se i já měl jednou na pravdě boží čím chlubit!