Marxistický kapitalismus předluženého spekulanta

V padesátých letech se takový spekulant označoval hanlivým výrazem keťas, v osmdesátých letech to už byl vekslák. Ale ani keťas a ani vekslák nemohl být předlužený tak, jako je předlužený dnešní marxistický spekulant

            Už dávno jsme měli být mrtví, hnít v zemi, ale žijeme a nehnijeme, ba právě naopak, náramně se nám daří.

            Jak je to možné, pochopíte ze stručné historie naší firmy, do které se hned pustím, jen si co si na krk uvážu motýlka.

            Výborně, motýlek je na svém místě, můžu se pustit do stručné historie naší firmy, která si nijak nezadá se stručnou historií času.

            „Tož tak,“ začínám svůj výklad a s náramnou chutí, jak jste si jistě všimli, v něm pokračuji, „naše firma, o níž teď mluvím, měla být už dávno, přinejmenším miliardu let, mrtvá, měla zaniknout zrovna tak, jako zanikly mnohé hvězdy ve vesmíru a pes po nich, po pravdě řečeno, ani neštěkl.

            Nepamatuji si, že bychom měli někdy nějaký provozní zisk, vlastně to ani nebylo nikdy naším cílem. Předmětem našeho podnikání byl totiž bankrot. Za tímto účelem jsme zaměstnávali asi dva tisíce lidí. Tito lidé montovali v takových halách, které si určitě dovede představit, nějaké součástky.

            K čemu ty součástky byly dobré, po pravdě řečeno, vůbec netuším. V každém případě je ale nikdo od nás nekupoval, vypadaly trochu jako kladívka, nebo kovadlinky, ale kladívka, ani kovadlinky to samozřejmě nebyly, protože kladívka a kovadlinky si lidé kupují jako diví.

            Ale naše součástky od nás nikdo nekupoval. Ale o to nám šlo, to byl náš podnikatelský záměr, protože jediné, co jsme skutečně potřebovali, byl bankrot. Abychom měli jistotu, že se k bankrotu skutečně dopracujeme, platili jsme zaměstnancům za jejich práci (která ale prací nebyla, protože nevytvářela žádné hodnoty, jak vám řekne každý ekonom, hehe!) nadprůměrné mzdy a taky jsme jim dávali šest týdnů dovolené.

            Každý chtěl u nás pracovat, vždyť i uklízečka na mateřské s cecky vytahanými od věčného kojení si vydělala v naší firmě víc než leckterá ředitelka leckteré finanční poradenské společnosti!

            Za této konstelace bylo nevyhnutelné, abychom přišli co nejdříve na buben. Jenže když měl přijít krach a bankrot, objevil se stát, koupil náš bankrotující podnik za peníze, které vzal schopným, a my si namastili kapsu.

Ale co bylo nejdůležitější, lidé nepřišli o práci a dál vyráběli součástky, které nevypadají ani jako kladívka a kovadlinky, takže naše firma, která měla být už mrtvá, pořád žije, protože údajná potřebnost byla povýšena nad spravedlnost!“

            Tolik stručná historie naší firmy, snad vás zaujala.

            Jistě můžete namítnout, zda ona údajná potřebnost není vlastně tou spravedlností, protože kdyby oni lidé, kteří u nás pracovali, přišli o práci, tak by to bylo nespravedlivé, protože oni jen prostě pracovali a nebyla jejich vina, že součástky, které se nepodobaly ani kladívkům, ani kovadlinkám, nikdo nekupoval.

            Tato otázka je snad legitimní, ale promiňte, já vám na tuto otázku neodpovím, prostě proto, že je příliš filosofická.

            A copak já jsem nějaký filosof?

            Já jsem předlužený spekulant, který by v Číně už dávno visel na větvi, protože čínská vláda si nepotřebuje kupovat žádné voliče na dluh, to je jasné i naprostému blbovi.

            Ale jednu radu vám přeci jen dám.

            Potkáte-li někoho potřebného, rozbijte mu ksicht a vyražte všechny zuby, jestli chcete být spravedliví, jestli chcete jít do důchodu s plnou kapsou!