Mám radost, že Slavia dostala nařezáno od Barcelony

Když včera takřka již k půlnoci ukončil hvizd rozhodčího zápas mezi Slavií a Barcelonou, mohl jsem se radostí pominout. Tak moc jsem si přál, aby Slavia prohrála!

                „Slavia prohrála,“ oznamoval mi známý, s kterým jsem se hezkou řádku let neviděl, hned poté, co jsme se napřed poznali a pak srdečně pozdravili pevným stiskem ruky, dodávaje, „ty jsi tu sešívanou pakáž přece neměl nikdy rád.“

                „Ne, nikdy,“ přikývl jsem, pociťuje v duši, pod vlivem té zprávy, příliv nesmírného blaha, „nikdy jsem tu sešívanou pakáž neměl rád. Vždy mi připomínala vši, nebo ještě víc štěnice.

                Je to pravda, že mají nový stadión?“

                „Nu, je to pravda, mají nový stadión, i když je občas zavřený pro výtržnosti fanoušků,“ přikývl známý.

                „Neříkal jsem to!?

                Pakáži může fandit zase jenom pakáž!“ zvolal jsem vzrušeně a dodal, „a s kým prohráli?“

                „Prohráli s Barcelonou. S Katalánci. Ovšem až po tuhém boji,“ odpověděl známý.

                Spokojeně jsem zamnul rukama: „Nemusím zrovna dvakrát Katalánce, ale je-li to tak, jak říkáš, jsem schopen jim nyní ledacos odpustit.

                Říkáš, že Slavia prohrála po tuhém boji?“

                „Ano, po tuhém. Zdálo se, že hráči, i celý realizační tým, nechali na hřišti všechny své síly, nastavovat se o minutu déle, museli by je jistě ze hřiště už odnášet.“

                Zamnul jsem rukama ještě spokojeněji: „Taková porážka těší a hřeje dvojnásob.

                Bojovali, nechali na hřišti duši, jezdili po trávníku po zadku a stejně jim to nebylo nic platné, haha!“

                Radost, jež se mne zmocnila, byla převeliká.

                Známý, nejspíše vytušiv, co se ve mně děje, chtěl mne potěšit a tak řekl: „Šance na postup ze skupiny je už pouze teoretická. Tím, že Slavia nepostoupí, přijde o stovky miliónů.“

                „To je dobře!

                Moc dobře!“ jásal jsem, zatímco se mi od radosti hrnula krev do tváře, „aspoň budeme ušetření všech těch dalších nechutných vystoupení v lize mistrů.

                A těch peněz není škoda, stejně by je prošustrovali do posledního haléře.“

                „Utrpí tím však náš český koeficient pro nasazování do evropských soutěží. Český mistr nebude postupovat přímo, bude se muset prokousat mnoha a mnoha předkoly,“ podotkl známý.

                „To je o důvod víc k radosti!“ zajásal jsem.

                Známý však zvážněl: „Říká se ovšem, že je na spadnutí dohoda Slavie ze sponzorem z Arabského poloostrova. Dokonce se už ví, že to mají být katarské státní aerolinie.

                Je-li to tak, bude určitě pro příští rok kádr Slavie posílen, zejména pak rychlonohými africkými fotbalisty,“ upozornil mne známý.

                Po těchto slovech jsem se neudržel a chytil jej za ruce.

                „Opravdu?“ stál jsem radosti již sotva na nohou, jak se mi točila hlava, „je-li tomu skutečně tak, tak je to začátek konce té sešívané pakáže, protože takové peníze nemůžou přinést nikdy nic dobrého, přinejmenším se ta sešívaná pakáž odrodí národu, ukáže svou pravou tvář.

                Ať se těmi penězi sešívaná pakáž zadáví, to jí přeji z celého srdce!“

                Nevím, jak dlouho jsem to křičel, trochu jsem se probral, až když známý zamyšleně řekl: „Ani si s nimi nevyměnily dresy, všechny ty barcelonské superhvězdy.“

                „A ty se jim divíš?

                Kdo by chtěl chytit blechy!?“ odpověděl jsem mu.

                „Ano, kdo by chtěl chytit blechy,“ přikývl známý a dodal, „no nic, musím jít. Rád jsem tě viděl, jestli chceš, přijď k nám v neděli na oběd. Máme husu, je totiž u nás posvícení.“

                „Já už mám posvícení teď, sešívaná pakáž prohrála!

                Ale zveš-li mne, jistě přijdu!“ slíbil jsem známému, protože takové pozvání se neodmítá.

                „Budeme se na tebe těšit,“ ujistil mne známý a stiskl mi ruku, neboť dva skuteční muži se sotva mohou rozloučit jinak než jen právě takto.