Mám radost, že jsem se dočkal konce fijalové hrůzovlády, teď už bude jen dobře!

Hrůzovláda se skončila, co více si přát? Víc už si snad ani přát nemůžeme, teď už nám nic zlého nehrozí, doba temna se skončila!!!

Dnes ráno rozkvetly všechny stromy a rozezpívali se všichni ptáci, kteří neodletěli do teplých krajin, hlavně pak kosi, ty je slyšet nejvíc, jak zpívají...

Z posledních sil, už jsem asi půl roku nejedl nic pořádného, natož pečené holuby, jsem se zvedl z postele a, sám nevím jak, se dopotácel k oknu.

To, co jsem z něho uviděl, mi vyrazilo dech.

„Takové nádhera! Je podzim a všechno kvete! Sněženky, fialky, mečíky, petrklíče, plicníky, podbělu je jako máku a vlčích máků jako koukolu! I stromy kvetou, včely bzučí, všechno se raduje ze svého zmrtvýchvstání! Včera ještě spálená, zpustošená, mrtvá a do posledního haléře rozkradaní země se zase zelená, vzkvétá a prosperuje.

Každý kdo má mozek, komu ho nevymyli, raduje se z konce hrůzovlády!“ zvolal jsem radostně, hledě na ten zázrak vzkříšení, ve které jsme všichni v nejtemnějších hodinách našich životů věřili, ke kterému jsme upínali všechny své naděje, a které skutečně nastalo!

Ale nechtěl jsem se na to dívat jen z okna, chtěl jsem být taky organickou součástí tohoto zázraku.

Vydoloval jsem ze sebe ještě trochu sil a otevřel okno, abych z něho vyskočil rovnou do té nádhery, do toho ráje, skutečného, nefalšovaného a ani trochu vylhaného ráje...

„Zbláznil jste se? Jak to že nejste v posteli!“ ozvalo se za mnou a dobře mi známá pevná ruka mne brutálně strhla zpátky.

Byla to vrchní sestra, která mi v poslední chvíli zabránila, abych vyskočil z okna rovnou do ráje, který teď nastal v naší zemi a spolu se všemi pravicově smýšlejícími lidmi v něm plesal nad vyrovnaným státním rozpočtem.

„Nechte mě! Nic se mi nestane! Chci do ráje, mám na to právo!“ bránil jsem se, ovšem chabě.

„Dejte mu svěrací kazajku!“ zavelela svalnatým zřízencům, kteří její rozkaz okamžitě vyplnili. „Musíme namontovat na okna mříže, ještě dnes Aby nám nevyskočil!“

Jsem ve svěrací kazajce, nemůžu se hnout, za chvíli mne odvezou na elektrošoky.

Ale ten obraz ráje, skutečného ráje, který jsem viděl z okna, z mé paměti už nic nevymaže.

„Hrůzovláda skončila, radujme se, motýle!“ zní mi v hlavě andělský hlas, jsem rád, že jsem toho dožil, i když vypadám jako živá mrtvola, ožebračená a zbídačená, spoutaná ve svěrací kazajce, ale přesto stále myslící lidská bytost, která se dočkala toho, v co věřila a v co věřit nikdy nepřestane, v to, že jednou bude žít jako v ráji...