Magor a nebloger roku Brčálek nasává magorák v tiché čajovně

Jako bych už viděl a četl komentáře pod tímto článkem. Zdá se, že magorák, když se povede, má na lidskou mysl účinky k nerozeznání podobné účinkům hašiše, to jest, způsobuje jasnozřivost

            Moje první myšlenky na tomto světě týkaly se bezprostředně čaje, přesněji magoráku.

            „Nevíte o nějaké tiché čajovně někde poblíž?“ ptal jsem se lidí, aniž bych si je předem k tomu vytipoval.

            „To ne, o tiché určitě ne.

            Hraje tam rádio, nebo televize, nebo někomu mobil, nebo tam někdo něco řeže motorovkou, nebo seče křoviňákem, nebo tam motorkáři túrují svoje motorky, ale magorák tam jinak dělají dobrý,“ odpovídali mi ochotně lidé.

            „Děkuji.

            Ale bez ticha je pro mě i ten nejlepší magorák sotva poloviční,“ děkoval jsem lidem.

            „Dělejte, jak myslíte.

            Ale pochybujeme, že byste tady někde poblíž našel tichou čajovnu.

            Tady u nás není ticho už ani v hrobě.

            Doba je holt taková, hlučná, co naděláme?“ krčili lidé svými okrouhlými rameny.

            Takto jsem se dostal až do bodu, kdy jsem chtěl své dosud evidentně marné hledání nadobro vzdát, a nasměrovat své myšlenky na tomto světě jiným směrem.

            „Ještě se zeptám jednou a naposled.

            Pokud se mi nedostane kýžené odpovědi, tak se na to vyseru, začnu myslet na něco jiného!“ umínil jsem si.

            V tu chvíli objevila se přede mnou nějaká žena, obklopena manželem a dětmi, z nich každé, nejmenší i to největší, drželo v ruce vyluhovaný sáček čaje.

            Vrhnul jsem se k ní a šel rovnou k věci.

            „Prosím vás, nevíte, o nějaké tiché čajovně někde poblíž?“ zeptal jsem se jako vždy.

            „Teď už tam ticho asi  bude, protože odtud právě jdeme a už se tam nikdy nevrátíme.

            Ta čajovna je pěkná, moc pěkná. Ale není vhodná pro rodiny s dětmi, není vhodná vůbec pro žádné rodiny.

            Je tam jen jeden stůl a jedna židle a pak už jen notorické ticho.

            Obsluha sestává se ze staré bezzubé a hluché babky, sehnuté tak, že ji není ani vidět do obličeje. Té musíte to zvýšení důchodů přát, i když dobře víte, že prožírá budoucnost vašich dětí.

            Ne, my se tam už určitě nevrátíme!“

            „Říkáte, že ta babka je hluchá?

            Víte určitě, že je hluchá?“ otázal jsem pln naděje.

            „Za celou dobu, co jsme tam byli, se nás ani jednou na nic nezeptala.

            A když jsme na ni křičeli, a já křičet dovedu, proč tam nemají koutek pro děti, jenom se bezelstně usmívala, když jsme se k ní sklonila tak, abych ji viděla do tváře,“ odpověděla mi žena.

            Bezelstně se usmívala!“ zvolal jsem nadšeně a uchopil ženu něžně za její ruku, „kde to je, prosím vás?

            Řekněte kde?“

            „Kousek odtud,“ ozval se manžel, který dosud mlčel, snad ho k tomu vyprovokovala ta skutečnost, že jsem držel jeho ženu za ruku, „doběhnete na této konec ulice, zabočíte vpravo a poběžíte na konec této ulice, tam zabočíte vlevo, poběžíte asi pět minut a narazíte na takový velmi tmavý průjezd po pravé ruce.

            Za tímto tmavým průjezdem bude hned další, ještě o něco tmavší průjezd. Do něho vběhnete a až si vaše oči zvyknou na prudké šero, spatříte domovní vchod, který zároveň slouží i jako vchod do čajovny.

            Magorák tam mají skvělý, ale co z toho, když tam člověk nemůže zajít s celou rodinou, jenom docela sám?“

            Muž si smutně povzdechl, ale mne se po jeho slovech zmocnila neskutečná jarost.

            „Děkuji!

            Už tam běžím!“ vykřikl jsem a, pustě ruku jeho ženy, rozběhl jsem se udaným směrem.

            „Hodně štěstí, pane!“ křikly za mnou děti, ale to už jsem byl na konci a zabočoval vpravo, jak mi to radil jejich otec.

            Běžel jsem tak dlouho, dokud jsem nedoběhl k čajovně, byla přesně taková, jak mi ji popsali.

            Tichá a člověk v ní může sedět jenom sám, stará sešlá babka se ukázala být ještě víc hluchou a sehnutější, než jsem si dokázal sám představit.

            Sama bez pobízení postavila přede mne sklenici magoráku a sama, vždy když sklenici magoráku dopiji, postaví přede mne další.

            A tak sedím v tiché čajovně, piju magorák a na nic už na tomto světě nemyslím, šťasten jako nikdo.