Má M. Zeman díky přímé volbě silnější prezidentský mandát, než měl Václav Klaus?

Paní K. Lhotská ve svém včerejším článku přišla se zajímavou tezí, že M. Zeman nemusí jmenovat ministry, když nechce, protože má díky přímé volbě silnější mandát, než měl např. V. Klaus, i když znění Ústavy je stejné. Souhlas!

            Káťa!

            Může mi někdo říct, kde Káťa na ty svoje bláznivé nápady chodí?

            Takové děvče, aby člověk pohledal!

            Tuhle jsme jeli na saních, Káťa, já a ještě dva, nebo tři muži, které Káťa splašila, kdoví kde. Jeden z nich byl takový nemstný neslaný dělostřelecký důstojník, jenž nás k smrti nudil svými historkami z Afghánistánu, které jsme už dávno znali z Facebooku, nebo vyprávění MUDr. Vavruši za dlouhých letních dní strávených v jeho soukromé nemocnici.

            Div jsem z těch věčných bojů kdesi v nepřístupných horách navěky neusnul, když mne k životu probral Kátin výkřik.

            „A já si myslím, pánové, že Miloš Zeman má trošku silnější mandát než Klaus, haha!“ vykřikla Káťa a bláznivě se rozesmála.

            Nám, přítomným mužům, vyjma onoho dělostřeleckého důstojníka, který vůbec nechápal, o co jde, ztuhla krev v žilách.

            „Probůh, co to říkáš Káťo? Kdyby tě tak Klaus slyšel! Nebo mladý!“ vykřikl jsem konečně zděšeně.

            „To, jste celí vy, muži! Jak se někdo dotkne Klause, hned se poděláte strachy. Ale já vám dokážu, že mám pravdu, hehe!“ zvolala Káťa a shodila nebohého vozku z jeho místa a sama se chopila opratí našich saní, divoce se chechtajíc, „obrať to do IVK!“

            Šílenější jízdu jsem ještě nezažil!

            Naše sáně letěly jako šílené, značka „Dej přednost v jízdě, blbče!“ jako by pro Káťu ani neexistovala.

Koním od kopyt odlétávaly takové spršky bláta, že to dělostřeleckého důstojníka inspirovalo k neobyčejně nudnému popisu jakési zimní kampaně v Lahoru, ale naštěstí mu bylo v tom svistotu námi rozráženého vzduchu rozumět jen každé třetí slovo a to převážně citoslovce: „Bum! Bumbum! Bum!“

            Marně jsem se snažil Káťu přimět, aby zpomalila. Pokaždé, když jsem se jí pokusil vyrvat opratě s rukou, švihla mě bičem se slovy: „Nesahej na mě, ty srabe!“

            Konečně jsme zastavili před IVK.

            „Postarej se o koně, ochmelko!“ křikla Káťa na livrejovaného Jakla, který vyšel na zápraží a pak se obrátila na nás, „následujte mne pánové, jestli nemáte srdce v kalhotách!“

            Kátinu výzvu jsme uposlechli jen dva. Já a dělostřelecký důstojník.

            Zbylí muži se choulili a tiskli strachem k sobě.

            „Takové rouhání, slečinko! Takové rouhání!“ drmolili.

            Vešli jsme do IVK, který nebyl vůbec příjemně vytopen, asi šetřili. Ačkoliv odbíjela půlnoc, našli jsme Václava Klause v plné práci.

            „Přišli jste si koupit mé knihy? Hned vám je i podepíšu,“ vypískl radostí profesor, když nás spatřil a už se natahoval pro svou nejnovější knihu, aby nám ji prodal i se svým podpisem.

            „Jdi do hajzlu, blázne!“ odbyla ho Káťa, rychle si sundala podprsenku a podávajíc nám ji, děla, „svažte toho blba! Tímhle!“

            Dělostřelecký důstojník se chopil Kátiny podprsenky a s nebývalou čiperností povalil nebohého profesora a svázal ho tak, že ten se nemohl pohnout.

            „Proboha, co mu chceš udělat, Káťo?“ vyjekl jsem úlekem nad tím výjevem.

            „Uvidíš! Hned uvidíš, hehe!“ zasmála se Káťa a vytáhla odněkud španělskou botu, obrátivší se na dělostřeleckého důstojníka, „hej ty, nasaď tohle páprdovi a pořádně utáhni šrouby!“

            Důstojník překvapivě zručně nasadil nebohému profesorovi španělskou botu, a když utáhl šrouby, píchla Káťa profesora do hrudi a řekla: „Přiznej se, že má Zeman o trošku silnější mandát než ty, protože byl zvolen v přímé volbě!“

            Ale profesor se zachoval statečně.

            „Nepřiznám!“ vykřikl a plivl Káti do tváře.

            „Utáhni to! Slyšíš, pořádně to utáhni!“ zařvala Káťa na důstojníka, který víc než ochotně splnil rozkaz.

            Udělalo se mi nevolno, ale profesor se obdivuhodně držel.

            „Nepřiznám, to nikdy nepřiznám!“ zvolal a zase plivl Káti do tváře.

            „Nasaď mu tohle! Však on začne zpívat, hehe!“ vytáhla Káťa palečnici a dávala ji důstojníkovi, který se si okamžitě vzal.

            Ale já už měl dost toho nechutného divadla.

            „Počkej, Káťo!“ vzal jsem Káťu za ruku, zatímco důstojník už stihl nasadit nebohému profesoru palečnici, „to spíš vymámíš z jalové krávy tele, sama vidíš, jakou má ten prevít výdrž. Na něho se musí jinak, tady se španělskou botou a palečnicí nic nezmůžeš, když už chceš, aby přiznal, že Zeman má silnější mandát než on.“

            „Nech mě! Nikdy jsem se nebavila víc!“ odsekla Káťa.

            „Tak dost, Káťo! Mučením druhých si lásku nezískáš!“ řekl jsem poměrně ostře a obrátil se na nebohého profesora, „buď se přiznáš, že má Zeman silnější mandát než ty, nebo ti tady z toho uděláme Knihovnu Václava Havla a ty už se nikdy nepodíváš do Davosu, ani do Špindlu!“

            Nebohý profesor zbělal jako křída, stačilo mu zakázat lyže a hned vyměkl!

            „Přiznávám! Přiznávám, že má Zeman silnější mandát! Proto jsem byl proti přímé volbě, aby ti, co přijdou po mně, nebyli větší než já!“ rozplakal se nebohý profesor po svém doznání.

            „Máš radost?“ obrátil jsem se na Káťu.

            Ale dřív než Káťa se ozval dělostřelecký důstojník: „Co s tou palečnicí?“

            „Sundej mu to!“ nařídila mu Káťa, ale bylo vidět, že radost nemá, že se dá takto lacino a snadno přijít k pravdě, to opravdu nečekala, myslím, že to pro ni byla docela nečekaná, ale užitečná lekce.

            Tak už to v životě někdy chodí, Káťo, že pravda je někdy mnohem blíž, než si sami myslíme!