Má Bohumil Kulínský (ten z Bambini) právo na posmrtnou úctu?

Když v roce 1989 zpívaly dívky z Bambini na Světovém festivalu mládeže v Pchjongjangu Tancuj, tancuj vykrúcaj, sotva by si tehdy člověk pomyslil, že má co do činění s čistokrevnou dekadencí. Ovšem článek pana Zimy je trochu mimo

„Myslíte si, že byl Bohumil Kulinský pedofilní prasátko, které si nezaslouží posmrtnou úctu?“ zeptal se kocour Mikeš svých spolucestujících v kupé druhé třídy, kterým inkognito cestoval kamsi na sever republiky, využívaje při tom falešnou občanku, jež z něho dělala důchodce s nárokem na sedmdesáti pěti procentní slevu na jízdném   .

„Já si myslím, že Bohumil Kulinský nebyl pedofilní prasátko, které si nezaslouží úctu a hned vám řeknu proč,“ odpověděl cestující s vizáží obecního rasa a, po opravdu hlubokém nádechu, pokračoval, „protože pak by pedofilním prasátkem, které si nezaslouží úctu, byl i největší Čech všech dob, Karel IV.

Uvažme jen, že svoji první ženu si vzal, když ta měla sedm let (se svolením papeže), aby pak své dcery z tohoto manželství provdal první ve věku sedmi let a druhou ve věku jedenácti let.

Další svoji manželku si vzal ve v jejích čtrnácti letech, přičemž dál vesele provdával své dcery ještě jako nedospělé dívky.

A řekne přesto někdo o Karlu IV., že byl pedofilní prasátko?“

„Já bych k tomu, co bylo řečeno, ještě dodal, že Bohuslav Kulínský nebyl pedofil, takto jej označit je velmi laciné, protože byl hebefil, tedy máme-li už o něm mluvit, jako o prasátku, tak jen hebefilním,“ poznamenal další cestující, který pořád smrkal do kostkovaného kapesníku.

„A já ještě podotknu, že když byl prohlášen za svatého Jan Pavel II., který kryl zneužívání dětí katolickým klérem, proč bychom, jářku, měli odsuzovat B. Kulínského, jemuž mnozí rodiče sami posílali své dcery do sboru, aby se jimi mohli chválit?

Nejsou vinni stejně tak i rodiče, jako nebohý sbormistr, již na pravdu boží se odebravší?“ vyjádřil svůj názor zbývající spolucestující, který nevypadl nijak.

„Myslel jsem si to, pánové!“ řekl kocour Mikeš a mnohoznačně zapráskal vousy, „i já mám slabost pro dospívající dívky, stejně jako malíř Balthus či sbormistr Kulínský.

Jenže já jsem kocour, a tak mohu beztrestně sedět na jejich klíně, třít se o jejich nohy, a nejen nohy, hehe!“

„To se tak někdo má, že je kocourem!“ posteskl si spolucestující s vizáží obecního rasa a od té chvíle už v kupé nikdo nepromluvil, neboť všichni se ponořili v hluboké přemýšlení.