M. Zeman teď chodí na ostro, pozor na něžné doteky státnosti!

Nevím, jestli to bylo od pana prezidenta rozumné takto spalovat svoje červené trencle, protože státní symboly by se přece neměly hanobit  

Tak jsem byl na té výstavě, lidi.

                Víte, co myslím.

                Doteky státnosti.

                Před vstupem byla strašně dlouhá fronta. Každou chvíli někdo omdléval. Naštěstí to tam hasiči kropili živou vodou.

Konečně na mne přišla řada.

Vstoupil jsem dovnitř a zůstal stát s otevřenou hubou.

Vypadalo to tam jako v bordelu, neboť všechen prostor byl vyzdoben kusy rudého brokátu.

„Už jste byl někdy v bordelu?“ uchopil mne jemně za rameno muž, ze kterého se vyklubal Ovčáček.

„Nebyl,“ zalhal jsem.

„Věřím vám,“ odpověděl prezidentův mluvčí a hlasem, ve kterém mísila posvátná bázeň s jakýmsi těžko pojmenovatelným vzrušením, „pojďte, provedu vás výstavou Doteky státnosti.

Státnost se vás bude dotýkat něžně a jemně, nemějte strach, nebudou to rány Ondráčkovým obuškem.“

„Ale kde jsou ty státní symboly?

Slibovali nám, že tady uvidíme státní symboly!“ řekl jsem, protože jsem nikde neviděl žádný státní symbol.

„Státní symboly jsou všude. Podívejte!“ ukázal prezidentův mluvčí na kus rudé látky.

„Ale vždyť to jsou přece trenýrky!“ vykřikl jsem, protože jsem v kusu rudého brokátu skutečně rozpoznal trenýrky s velkou kapsou.

„Ano, to jsou trenýrky pana prezidenta. Všechny exponáty, které tady uvidíte, jsou trenýrky pana prezidenta, který je věnoval na výstavu státních symbolů,“ vysvětlil mi pan Ovčáček a ukázal na hnědou skvrnu, která trenýrky zdobila, „vidíte tady tu skvrnu?

Tak to panu prezidentovi udělala pražská kavárna, když Hermann přijal dalajlámu!“

„Ďas, aby ji spral!“ odplivl jsem si, protože ta hnědá skvrna na prezidentových červených skvrnách, to byl opravdu hnus.

A tak mne prezidentův mluvčí seznámil s podrobnou historií každého ze zde vystavených exponátů.

„A co bude s těmi trenýrkami, chci říct se státními symboly pak, až výstava skončí?

Jsou exponáty prodejné? Rád bych si některý z nich doma pověsil na zeď,“ chtěl jsem vědět.

Ale odpověď prezidentova mluvčí mě nepotěšila.

„Bohužel, nejsou prodejné.

Exponáty zůstanou po výstavě na Hradě. Budeme je nosit my, všichni prezidentovi muži. Až do úplného jejich roztrhání. Aby se ještě využily,“ oznámil mi.

„To je skvělé!

Když máme muže takové, je naše vlast drahá zachráněná!“ byl jsem dojatý láskou, se kterou budou po skončení výstavy všichni prezidentovi muži nosit prezidentovy trencle.

Odcházel jsem tak z výstavy Doteky státnosti s nejlepším možným, dokonale vlasteneckým pocitem.

Ale doma mě čekalo ještě jedno, nutno říct, velmi příjemné překvapení.

Všiml jsem si totiž, už bylo po večerníčku, že mám něco v kapse trenýrek.

Vytáhl jsem to a byla to pečlivě složená Přítomnost s Peroutkovým článkem „Hitler je gentleman“!

Hned jsem se taky upamatoval na jemný, takřka neznatelný dotyk státnosti prezidentova mluvčího, když jsme stáli před flekatými trenýrkami, které měl prezident na sobě, když si telefonoval s Trumpem.

To mi jistě vkládal do kapsy u trenýrek drahocenný důkaz, že pan prezident nelže, takový takt a taková diskrétnost, to se nevidí snad ani v Kremlu, když se Putin češe patku!