Lidožroutská bajka

Kdysi, vlastně docela nedávno, žili jedni kromaňonci a jeskyně, ve které žili, nesla hrdý název Institut Václava Klause...

Kdysi před dávnými lety v jedné blízké zemi žila, byla tlupa kromaňonců, Žili v jeskyni, která se jmenovala Institut Václava Klause. Spali, kdy chtěli, jedli, když bylo co, sex měli, když to na ně přišlo, vyhřívali se na sluníčku, mokli v dešti, chlastali pivo a hlavně mudrovali o všem.

Prostě idylka.

Jednou ale přišly horší časy, kromaňonci najednou neměli co žrát, ani co chlastat. Jen ty výfuky jim zůstaly, ale kromaňonci neměli už ani sílu do nich něco strkat, pouze šaman kromaňanců, přemoudrý stařík s fešáckým knírkem, ještě s výfuky špásoval, protože to byl, aspoň podle něho, magický rituál.

„Proč už nám Putin s Tykačem neposílají prachy?“ ptali se kromaňonci šamana.

„Za to může Brusel a Česká televize. Tykačovi zakázali pálit uhlí a Putina zlikvidovali, aby NATO mohlo obklíčit Čínu ze všech stran,“ vysvětlil jim šaman, proč už v IVK nechlastají a nežerou jako dřív.

„Já ten Brusel i Českou televizi zničím, a zase budeme chlastat a žrát jako dřív!“ prohlásil jeden z těch kromaňonců, jmenoval se Jakl, ze kterého už dávno netáhlo pivo jako v časech hojnosti.

„Jdi!“ podal mu šaman kyj a požehnal mu.

Jakl vzal kyj a vyrazil.

A od té chvíle čekají kromaňonci z IVK, až se Jakl vrátí, protože se s ním, jak věří, vrátí i časy hojnosti, když nebude ani Brusel, ani Česká televize.

Ale Jakl se pořád nevrací, asi dostal od někoho pořádnou hlavičku a všechno se mu v hlavě popletlo...