Lidovec Čunek je ozdobou své ženy

Manželky lidovců si uměly vybrat správné muže. Jenže lidovců je jen několik desítek tisíc, z toho už většinou ženatých, kdežto žen je mnohem více. Ne, každá žena nemá to štěstí, že se nechala oplodnit Čunkem nebo Bělobrádkem

            Karkulčin červený Samsung Galaxy S4 ukazoval půl sedmé a pět minut.

            Babička nalila myslivci ještě jednu štamrpličku jejího široko daleko vyhlášeného bezového likéru.

            Myslivec ji obrátil do sebe, otřel si hřbetem své tlapy velká masitá ústa a řekl: „No nic, já už půjdu. Musím ještě na noc zavřít drůbež, aby mi ji nepobraly lišky.“

            Myslivec se hřmotně zvedl, jeho brunátný obličej připomínal zapadající Slunce.

            „Moc vám děkuji. Nebýt vás, hnili bychom v tom vlkovi nejspíš do soudného dne. Kdybyste viděl, jaký měl tam uvnitř bordel. Slupl mne i vnučku jako malinu,“ děkovala babička myslivci za to, že ji dostal z vlka.

            „Rádo se stalo. Měla jste štěstí, že jsem nebyl zrovna na druhém konci revíru. To bych se k vám tak brzy nedostal, to byste ve vlkovi pobyla hezky dlouho. Obyčejně mi cesta na druhý konec revíru a zpátky trvá tři dny. Jestli vám můžu poradit, na základě zkušeností ze své mnohaleté praxe, tak neotvírejte cizím, neznámým vlkům.

            Nejste první, ani poslední, koho jsem musel dostávat ven,“ řekl myslivec.

            „Příště si už dám pozor,“ přikývla babička.

            „A ty, Karkulko, si musíš uvědomit, že ne každý, kdo se na internetu vydává za babičku, je skutečně babička. Požádej ve škole paní učitelku, ať vám udělá přednášku o bezpečnosti na internetu,“ obrátil se myslivec na Karkulku.  

            „Ano, musím se ještě hodně učit.

A co bude teď s vlkem, má přece rozpárané břicho? zeptala se Karkulka, vnučka babičky, a ukázala na mrtvolu vlka, která i s čepcem na hlavě a velkými brýlemi pořád ležela v posteli.

            „Vlka si vezmu sebou. Dám ho vycpat a budu s ním objíždět školy a kluby důchodců, abych varoval před nebezpečím spojeným s dvojí identitou,“ odpověděl myslivec a hodil si flintu, nádhernou kozlici, přes rameno, „těšilo mě, ruku líbám. Až půjdete do lesa sbírat jahody, zastavte se u mě, aspoň mi pomůžete s úklidem, mám tam u sebe bordel jako v tanku, zrovna jako ten vlk. To víte, vdovec pod penzí.“

            Myslivec si vzal vlka za ocas a, táhnoucí ho za sebou, vydal se na cestu do hájovny.

            Jen se za ním zavřely dveře, babička řekla: „To by byla partie, Karkulko!“

            Karkulka se však ušklíbla: „Blázníš, babičko?

            Vždyť je nejmíň o třicet roku starší než já.

            A pak, je to vdovec. Všichni vědí, že jeho žena se upila, protože život na hájovně byl pro ni nesnesitelný, jelikož byla velmi společenský typ.

            Za někoho takového se přece nemůžu vdát.“

            Babička se však jen usmála: „Jsi ještě nezkušená, máš za sebou teprve první menstruaci. Nejraději bys jen výskala, ze všeho se radovala, rodila od nevidím do nevidím, protože proto jsou přece na světě holčičky, aby rodily. Ale to se pleteš, Karkulko.“

            „Pletu se?

            Nejsou snad na světě holčičky proto, aby jen rodily?

            Co mi to chceš nabulíkovat, babičko?“ podivila se velmi Karkulka.

            „Ach, děvče co ty o tom víš!?

            Když jsem byla tak mladá jako ty, když to na mě poprvé přišlo, když mi mé tělo dalo signál, že už pohlavně dospělo, taky jsem chtěla jen rodit.

            ,Rodit! Rodit! Rodit!’ hučelo mi v hlavě jako v úle.

            Jo, rodila jsem, to jo!

            Ale rodila jsem jako samoživitelka!

            Já měla prostě pech na chlapy.

            Pětkrát jsem porodila dítě, pokaždé jinému chlapovi, ale stejně se nakonec musela protloukat s životem s mámou a s tvými čtyřmi tetami sama.

            Tvůj děda byl pěkný lempl a ti ostatní taky.

            To víš, tehdy jsem nenosila ještě brýle jako teď.

            Teď už bych si dokázala správného chlapa vybrat.

            A tvoje máma to samé.

            Taky skončila jako samoživitelka a tvůj táta je ještě větší lempl než tvůj děda.

            Proto mám o tebe, Karkulko, strach. Musíš vzít rozum do hrsti, abys taky nebyla samoživitelka.“

            Karkulka se podívala na babičku: „A proto si mám vzít myslivce, abych vzala rozum do hrsti?

            Ty máš, babičko, horkou nemoc!

            Ano, máš horkou nemoc z toho, jak jsi byla ve vlkovi!“

            Babička však chytla vnučku pevně za její rameno: „Nemám horkou nemoc, Karkulko. Myslivec rodinu uživí. Sice pije, ale jinak je to řádný muž.

            Všechny děti, co mu porodila jeho žena, poslal jako poloviční sirotky do internátní školy Open Gate.

            Ty už se v hájovně neukážou, protože mají o budoucnost postaráno.

            A že je o třicet roků starší?

            To, ano ale je pod penzí.

            Měla bys po něm pěkný vdovský důchod.

            Co chceš víc?

            Dřív, Karkulko, za časů tvé prabáby, se vážení mladí muži ženili až ve chvíli, když byli schopni uživit rodinu, protože dosáhli určitého postavení. Ve chvíli, kdy se oženili, už zase tak mladí nebyli, byli to pánové v nejlepších letech, kteří si brali mladinké panenské nevěsty. Samy matky jim je vnucovaly jako ty nejprohnanější kuplířky.

            Než se oženili, chodili do nevěstinců, aby ukojili svůj pohlavní pud. Do manželství, posvátné instituce, vstupovali díky tomu už náležitě vydivočení, někteří i nakažení.

            Ale pak přišla sexuální revoluce, antikoncepce a všechno to ostatní. My ženy jsme dostaly svobodu, jenže ne všechny s ní umíme nakládat.

            Já to neuměla, tvoje máma to taky neumí a tvoje tety to taky neumí, všechny jsou samoživitelky.

            Ale ty to, Karkulko, můžeš změnit. Jsem už stará a moudrá, mnoho věcí bych dnes udělala jinak. Kdybych mohla, vdala bych se dnes bez váhání za myslivce.“

            Karkulka se rozesmála: „Co máte pořád s tím myslivcem, babičko?

Já přece vím, že se musím vdát za muže, který mě uživí, který bude nosit domů spoustu peněz.

Ale kvůli tomu se nemusím zahrabat v hájovně s věčně ožralým myslivcem.

Víte, koho si vezmu, babičko, já si vezmu lidovce!

Lidovci se vždycky dokážou o sebe postarat!“

„Lidovce? Já ti nevím, holka. Říká se o nich všelicos, že své ženy mlátí, protože bible říká, že ženy mají poslouchat muže. Taky se říká, že nenávidí smilstvo a cizoložství. Jenže láska je láska, s tím nic nenadělá ani lidovecká morálka, srdci neporučíš.

Nebyl by lepší nějaký kamioňák?

Kamioňáci taky vydělají peníze, ale jsou aspoň pořád pryč.  Jejich ženy mají přece jen určitou volnost, chci říct, že i svoboda je pro vdanou ženu důležitá,“ zapochybovala babička, zda jsou lidovci dobrá volba.

„Počkejte, babičko, ještě jsem to nedopověděla,“ řekla se smíchem Karkulka a pokračovala, „vezmu si lidovce, ale takového, který bude zároveň i senátorem, i hejtmanem i starostou a ještě se bude osobně znát s Babišem, a ke všemu si ještě dokáže našetřit ze sociálních dávek!

Takový lidovec bude furt v čudu stejně jako kamioňák, ale prachů vydělá desetkrát víc.

Budu mít i peníze, i svobodu, ačkoliv budu vdaná!

Budu pro všechny ostatní lidovce ozdobou svého muže, ale ve skutečnosti to bude naopak!

Vlk se nažere, ale koza, chci říct, že vlastně ty, babičko, zůstaneš celá!“

Karkulka se rozesmála polodětsktým a zároveň polodospělým smíchem.

„Budeš ozdobou svého muže, svého lidovce, svého senátora, hejtmana i starosty!“ smála se šťastně i babička, která konečně načala lahev vína, co jí přinesla Karkulka a o myslivci se už nezmínila jediným slovem, za to mluvila pořád o Čunkovi, dokud se neopila tak, že se svalila na zem.